Fotbalový fejeton

   Uvědomili jste si někdy, odkud plyne, často tak haněná, moc fotbalových rozhodčích? Není to tak na první pohled vidět, ale on totiž průměrný rozhodčí jaksi nepochopitelně účinně vyřešil některé problémy, nad kterými si mnohá shromáždění nejlepších fyziků dodnes lámou hlavu.

   Jistě, pokud ani jedna ze zúčastněných stran nejeví hmotně podpořený zájem o opak, náš rozhodčí může fyzikální zákony plně respektovat. Občas se i za tento stav věcí nechá movitě ocenit. Používáme v takových případech výraz „zaplatili si rovinu.“ Školní fyzikou ovšem není ani v nejmenším vázán. V závislosti na přitažlivosti nabídky jedné ze stran může hřiště mírně, anebo docela výrazně naklonit směrem k jedné brance. O rovině pak již samozřejmě nemůžeme mluvit. V historii můžeme dokonce doložit příklady, kdy hřiště prokazatelně svíralo s rovinou podloží téměř pravý úhel. Není snad nutno dodávat, že při takovém nahnutí hrací plochy padají góly samy.

   Málokdy veřejnost náležitě ocení rozhodčího obrovskou snahu. Nikdo z nás si dostatečně neuvědomuje, jak obrovský výkon představuje takový náklon hřiště. Uvážíme-li směšně malou odměnu, kterou si za svůj heroický skutek skromně naúčtuje, vyjde nám, že rozhodčího  příkon je mnohonásobně převážen výkonem! Hle, jak se při bližším pohledu fyzika se svým zákonem o zachování energie viklá v kramflecích! Navíc nesmíme zapomenout, že rozhodčí toto své úsilí obyčejně projevuje hned dvakrát za zápas, podruhé při změně stran. Za svůj neuvěřitelný výkon, bleskové přemístění desítek tun zeminy a trávy, by si jistě zasloužil větší uznání.

   Často ve fotbalových kruzích uslyšíme mnohdy škodolibou, mnohdy rezignovanou větu „rozhodčí má vždycky pravdu.“ Není to důkazem jeho geniality? Status absolutní neomylnosti ve věcech fyziky požívala před ním naposled snad katolická církev v dobách Giordana Bruna. Rozhodčí je pánem času i prostoru, může prohlásit černou za bílou a tím z ní bílou udělat, může vymazat z vesmíru několik metrů, uzná-li to při ofsajdové situaci za vhodné. Dokáže libovolně natahovat čas, anebo jej naopak nemilosrdně utnout a vždy má pravdu.

   Nepříjemnou věcí je ovšem pýcha rozhodčích. Jak jinak si totiž vysvětlit, že důsledně odmítají projevit svou moc mimo fotbalové hřiště? Neomylně vládnou jen a jen tam a tajný řád rozhodčích na celém světě se zřejmě shodl, že nepropůjčí své schopnosti k užitku ostatního občanstva. Asi s tím nic nenaděláme. Žezlo domácí i mezinárodní politiky tak budou nadále třímat lidé, kteří nedokáží ani usměrnit záhadně vyprchávající gravitaci na území parlamentu. Nelze se pak divit, že jejich platy i sebevědomí bezuzdně vzlétají k nebesům jako balónky plné horkého vzduchu, udiveně sledovány očima celého národa.