Vězeň

   Listoval dopisy. Občas jednu obálku otevřel, přečetl krátký obsah psaníčka, přičemž se jeho tvář vyjasnila a pokusila se o úsměv, a pak obálku opět zavřel a zařadil mezi ostatní. Nakonec otevřel poslední obálku, vevnitř nic nebylo, pouze zežloutlé stěny obálky prozrazovaly její věk. Na okenní římse nalezl malou fotku opřenou o mříž, portrét mladé ženy, asi třicet let. To byla ona, ke které vzhlížel každé ráno a každý večer už patnáct let, to byla ona, která ho už určitě očekává, určitě, vždyť jí přece slíbil, že už nikdy více nebude chlastat. Poznal ji rok předtím, než se vzali, to je přesně dva roky předtím, než se mu tato malá místnost stala domovem. Jedna postel a jedno okno, na posteli jedna deka a v okně mřížoví. Snad se nad ním slitovali, ale v ruce dva dostal malou dřevěnou stoličku se čtyřmi žlutě natřenými nohami. Snad byl hodný, snad měl třicáté páté narozeniny. O pět let později dostal novou kostičkovanou deku, byla teplejší a větší než ta stará šedivá a konečně okolo roku dvanáct ho znovu oblékli. Červené proužky nahradily proužky černé a někdo mu řekl, že už tu stráví jen další tři roky.

“Kolik mi je?” zněla otázka muže v pruhovaném obleku s neholenou bradkou a delšími vlasy.
Bachař zaváhal, položil oblek na postel a pokrčil rameny. Vzápětí se dveře zavřely a rachotivě zaklapl zámek se závorou.
Oblékl se, ruce se mu třásly, když si zapínal knoflíčky. Prsty projely bohatou kštici a daly jí hrubý tvar. Poté opět uchopily poslední obálku, stále ještě otevřenou, a vložily do ní fotku. Zatímco ostatní obálky putovaly do velké kapsy na kalhotách, ona obálka našla své místo v náprsní kapse košile. Pohledem projel celou místnost; postel, okno a malá dřevěná stolička, nic víc. Opravdu nic nezapomněl, pravou rukou nahmatal obálku na hrudi a zaklepal na železné dveře. Otevřely se a nikdo nevešel dovnitř. Vstoupil do chodby, kam směl jen jednou za týden, aby se umyl a oholil. Přistoupil ještě naposledy k umyvadlu, vzal do ruky břitvu a umě projel křoviskem vousů, poté ji odložil a následoval dozorce. Nejdříve došli ke dveřím, za které už patnáct let nevkročil, pak stoupali po příkrých schodech. Přivítala je široká bíle natřená chodba, čistota ho oslepila, až si musel rukou zastínit oči.

“Dále,” dozorce otevřel dveře k řediteli věznice a strčil vězně oblečeného do civilního obleku dovnitř, poté se dveře opět zavřeli a on tam stál samotný před ředitelem, bez pout. Byl to ten samý člověk, který tu seděl už před patnácti lety, jen snad trochu menší, vlasy mu taky prořídly a zbarvily se do šediva. Na rameni mu přibyla jedna hvězdička a v obličeji se již jasně rýsovaly vrásky. Beze slova byl vězeň přijat, ředitel uchopil inkoustové pero a podepsal propouštěcí papíry. Opět mlčíc mu ukázal rukou směrem ke dveřím a on odešel.

Na vrátnici mu sebrali propouštěcí papíry, avšak odměnou dostal stovku “na pivo” a brána věznice se před ním otevřela, aby poprvé za patnáct let uviděl skotačící mládež, jak skáče panáka na asfaltové cestě před basou, jak se smějí, jak nemají starosti a jak nepřemýšlejí o své budoucnosti. Ovšem že chtějí být pilotem, letuškou, doktorkou nebo zpěvačkou, ale vrátí se domů, zalehnou do postele a ráno se těší, až se stanou poslancem, herečkou, učitelkou a maminkou. Vězeň byl volný, se stovkou na dlani mohl vypít několik piv, ale on se zapřel. Za onu stovku koupil kytičku z růží s malou obálkou a lístečkem uvnitř: “Mé věrné manželce Kateřině.” Představoval si, jak přijde ke dveřím, položí růže před dveře a zazvoní. Ona otevře, a před dveřmi jen nevinná kytice růží. Skloní se, otevře obálku a přečte lístek, poté ho spatří a padnou si do náručí. Ze snahy nenechat rozplynout růžový sen vysunul její portrét z obálky a toužebně se na něj zahleděl. To je ona, která ho očekává. Přidal do kroku a dohonil červený autobus městské hromadné dopravy.

Jako každý den po patnáct let se probouzel paprsky slunce, padajícími do malé cely, tak chodil léta na zastávku, kde nyní vystupuje. Všechno se změnilo; před patnácti lety tu potkával známé, nyní ho pronásledovaly jen údivné pohledy. Jeho bývalí známí odpovídali netečně na jeho pozdrav a přidali do kroku. Je to tak dávno, přesto si myslel, že bude přijat obětím. Neznali se k němu, jen ten nucený pozdrav vypovídal něco o tom, že si kdysi znali. Snad. Prošel okolo monumentálního pomníku padlých, zabočil do menší uličky. Baráky tu byly stále stejné, jen málo se jich dočkalo oprav a vešel do otřískaného činžáku. Po zvyku vybral poštu z oprýskané dopisní schránky bez laku, pár dopisů, neměl chuť je číst. Schránka nesla jeho a Kateřino jméno, on teď přemýšlel, co právě jí řekne. Zpočátku myslel, že nebude potřeba mluvit, ale jak se přibližoval k bytu, nemohl se ubránit myšlenkám, že se za tu dobu změnila, že si našla jiného a že ho už třeba ani nepřivítá s otevřenou náručí. V prvním patře se usnesl na slovech: “Kateřino, já se stydím,” a opakoval si je, dokud nedošel do druhého patra. Tam položil kytici před dveře, zazvonil na zvonek a schoval se na schodišti.

Jedna, dvě, tři, čtyři a pět. Stále nikdo nepřicházel otevřít. Šest, sedm, osm a devět. Zazvonil ještě jednou, zvonivý tón se rozléhal celým patrem, ale nikdo neotevřel. Deset, jedenáct a dvanáct. Posadil se na zem, opřen o dveře do vlastního bytu sledoval schodiště s kyticí v klíně. Nikdo nešel nahoru ani dolů. Snad na něho všichni zapomněli, snad si už za ta léta zvykl, neboť brzy začal spokojeně oddychovat. V jeho mysli se odehrával zuřivý souboj, výčitky svědomí se mísily s představami Kateřiny, ona asi nezestárla, ale je stále krásnější, má plnější obličej s pomněnkovýma očima, malým nosíkem a úzkými rty. Nikdy by jí neublížil. A potom ty výčitky svědomí, nevěděl proč, ale stále se vracely, nevěděl o nich nic, jen bolely, nevěděl, co udělal, že jich pořád přibývá. Dýchal rychleji, občas zuřivě. Nevzpomíná si, co se stalo před těmi patnácti lety, jen se něco docela hrozného tehdy stalo, proč by jinak strávil tolik času sedíc v jedné kopce? Otevřel oči, do kterých mu svítilo večerní slunce, měkké stíny klouzaly po stěnách schodiště a on šmátral pod rohožkou, zda snad nenajde klíč. Našel a odemkl dveře jako před lety, nahmatal spínač a světlo osvětlilo malý prázdný byt, jen na stole zaujal jeho pozornost malý bílý lísteček, psaný matčiným písmem: “Až se vrátíš, zavolej nám, číslo znáš.”

Na telefonu vytočil číslo rodičů, chladně sdělil, že je tu a že je všechny tři očekává. Matka ho chtěla opravit, že jsou přece jenom dva, ale on to nevydržel a položil. Nudil se. Jeho pohled sklouzl k vyzvednuté poště a začal listoval; pár účtů, několik přání k Vánocům a Velikonocům a pak jeden dopis od soudu. Položil ho stranou, neměl v úmyslu ho otevřít, dříve než přijdou rodiče, vlastně neměl v úmyslu ho otevřít v tak slavnostní den, jako se dneska nabízí. První setkání s Kateřinou po patnácti letech se přece musí oslavit. Už je to tak dávno, co se dotýkal jeho něžného těla, vlastně tady v tomhle bytě už dlouho nikdo nebydlí, jak viděl z množství prachu na poličkách. Kde asi bydlí Kateřina, u jeho rodičů? Snad jen v jeho vzpomínkách. Proč byl vlastně ve vězení? Stal se morálním vězněm společnosti, kterému toto společenské zařízení vymylo vzpomínky. Jistě Kateřina zůstala, ale kde teď vězí?

Zazvonil zvonek, ale nikdo nepřišel otevřít. Zazvonil podruhé, a pak to postarší pár už nevydržel, pán zabral za kliku a ta se kupodivu nebránila. Zpočátku nic neviděli, jen na stole se povalovalo několik nerozbalených dopisů a kytice. Oběma se vykouzlil úsměv na tváři, že na ně synáček myslí a že se ve vězení nezměnil. Stále zodpovědný a citlivý, dokonce i malá obálka byla přiložena k růžím. Klepoucí se prsty staré matky ji otevíraly jako poklad, o jehož obsahu ví všechno, avšak přesto jsou tak nedočkavé. S blednoucím úsměvem si pro sebe přečetla jeden krátký řádek, jenž říkal vše: “Mé věrné manželce Kateřině,” a pak se pomalu sesunula na svého manžela. Ten na nic nečekal a odběhl do koupelny pro mokrý ručník, otevřel dveře a narazil na další dopis. Pomalu ho zdvihl a zároveň si všiml červené kravaty visící v koupelně. Onen dopis byl rozsudek jeho syna k patnácti letům ve vězení za vraždu jeho manželky Kateřiny. Průvan pohnul kravatou a zklamaný otec uviděl pod kravatou visící tělo, snad se se svým synem setkal v nebi, jestli existuje, ale své manželce už chladivý ručník nedonesl.