„A tak jsi tu zas...“ Prohlásil malý chlupatý tvoreček, uzavřený ve skleněné nádobě, připomínající nedodělanou kupu slizké gumovité hmoty. „Víš, myslel jsem si, že ti bude stačit ten vejprask, cos ode mě dostal jako bonus před dvěma dny.“

 Ze tmy se vynořila postava muže v bílém hábitu s kapucí, jež bránila příležitostnému kolemjdoucímu pohledu do zjizveného obličeje. Opíral se o dlouhou dubovou hůl a prošel kolem, aniž si všiml láteřícího Verguse. Spěchal ke své knize.

 Otevřel pomalu staré trouchnivějící desky a začal rychle obracet stránky a pak se zarazil. Asi našel to, co hledal.

 Vytrhl z knihy list a otočil se k Vergusovi, který tak mohl pohlédnout do jeho staré vrásčité tváře. Neviděl v ní jen starostlivě vyděšený pohled, ale také strach  z blížící se katastrofy.

 Ten člověk se mě bojí.

 Nestačil se divit, jak rychle stařec změnil výraz svého obličeje. Zpanikařil a rozběhl se napříč místností, marně hledaje úkryt. Po chvíli se uklidnil a začal nahlas pronášet jakási tajemná slova z vytrhnuté stránky.

 Nic se nestalo.

 „Tak se to přece jen stane. Už je to nevyhnutelné. Přijdou si pro mě a já jim to budu muset dát…“ Pronesl stařec.

 V těsné blízkosti jeho postavy se zhmotnila slabě modrá průhledná koule. Zvedl hůl a čekal. 

 Uslyšel za sebou podivný zvuk.

 Jako kdyby slabě praskalo dřevo.

 Ale jak to? Za mnou přeci nejsou dveře tak jak by…  

 Z temného kouta se vynořil Černopláštník.

 Mumlal podivná slova.

 Kolem prstů se mu objevovaly modré, slabě zářící obrazce.

 Stařec namířil svou hůl na cizince a něco zamumlal. Z hole vytryskl jakýsi zelený hnus. 

 Postříkal celou dřevěnou stěnu i s jedním malým obrázkem.

 „Marná snaha staříku, teď zemřeš!“ Ozvalo se na druhé straně místnosti. To se ten směšně malý Černopláštník právě zhmotnil na druhé straně místnosti.

 Pak už následovalo jen několik málo skřeků, jak na sebe oba čarodějové sesílali roztodivné jiskřivé provázky, které se po dotyku se starcovou kůží proměňovaly v ošklivé hluboké rány, zatímco při setkání s pláštěm vetřelce pohasly, či se dokonce otočily proti jeho sesilateli. Toto vše přesahovalo chápání tak malého tvora jako byl Vergus.

 Stařík i jeho protivník mumlali jakési formule až to kolem nich jiskřilo. Pak ze staříkových rukou vyletělo několik oslnivě bílých střel směrem k vetřelci. Ten jen ledabyle mávl rukou, a střely se vychýlily z původního směru a zapálily se sykotem zeď zanechávaje po sobě překrásný obrázek hořícího draka.

 Stařík se zhrozil když viděl  jak se mu obratem vrací krásná rudá koule o poloměru asi 10cm. Vergovi se moc líbila, protože se tak krásně točila.

 „Nádhera!“

 Jakmile se tento malý míč setkal s šaty vyděšeného čaroděje, vybuchla za ohlušujícího rachotu v záplavu plamenů. Verga prakticky smetla ze stolu. Jeho skleněný obýváček se s třeskotem rozsypal na drobné střípky.

 Bez životadárné tekutiny nemohl vydržet dlouho a ten pán, co si ho až do této doby nevšiml, nevypadal na někoho, kdo by mu chtěl pomoci dostat se do jiného akvárka.

 Poslední sekundy svého života pozoroval roztomile ohořelé doutnající mužské torzo na podlaze knihovny… .