KDYŽ STOUPÁ VODA-4

Přes rozvlněnou hladinu hleděl na přibližující se plující chatu. Nikde v její blízkosti neviděl Evu a to ho vyděsilo. Zhluboka se nadechl. Pak se ponořil pod hladinu. Pootevřenýma očima se rozkoukával pod hladinou. Udělal několik temp. Za okamžik uviděl nad sebou spodní část chaty. Přehlédl své nejbližší okolí. Poté mu od úst vyšlo velké množství bublinek a on nerad plaval k hladině. Vynořil se těsně vedle jedné stěny chaty. Na hladinu dopadal hustý déšť. Chvíli zhluboka dýchal. Pak se opět nadechl.

  Rychlými tempy plaval pod hladinu. Po chvíli zahlédl po straně vznášet se bezvládné tělo Evy. Co nejrychleji k ní doplaval a poté ji uchopil. Když se vynořili na hladině,  zmocnil se jich silný proud, který je odnášel od břehu. Držel ji v objetí a  palcem nahmatal na jejím  zápěstí puls. Jednou rukou a za pomoci nohou se pokoušel plavat ke břehu. Jeho snaha byla však marná.

  Brzo pocítil, že ho opouštějí síly. V počínajícím zoufalství se rukou chytl velkého kmenu stromu. Ve stejný okamžik Eva začala přicházet k sobě a rozkašlala se.

„Chytni se toho stromu! Já tě budu přidržovat!“ řekl jí. Užasl, když několik metrů od nich na hladině plulo převrácené auto. Pak se přes kmen stromu zadíval na stále plující chatu. Byla k nim natočená vchodem,  u kterého bylo několik dřevěných schodů.

„Rychle k tý chatě!“ vyhrkl a za okamžik k ní doplavali.

„Vylez na ty schody,“ řekl a pomáhal jí na ně. Oba se poté usadili na schodech a drželi se zábradlí.

„To je šílený. Jak se odsud dostaneme?“ zeptala se vyděšeně.

„Nějak určitě. Hlavní je,  že nejsme ve vodě,“ odpověděl a strnule hleděl před sebe na rozvodněnou řeku,  která byla rozlitá do velké šíře.

„Co když se ta chata rozpadne?!“ zeptala se po chvíli.

„Vypadá to, že zatím drží pohromadě. Sakra,  žene nás to do lesa,“ mínil a pohlédl na vyčnívající stromy,  ke kterým chata směřovala. Uplynulo pár minut a přímo před nimi se objevil kmen stromu a chata do něho narazila svým bokem. Oba se pevně drželi zábradlí a náraz přestáli bez úhony.

„Hele, támhle je vidět břeh, který není pod vodou. Tam musíme doplavat!“ zvolal a hned sestoupil do vody. Eva ho následovala. Chata narazila pomalu do dalšího stromu a poté se sunula při okraji zatopeného lesa. To už plavali mezi stromy a rukama se zachytávali jejich kmenů a větví.

„Já už nemůžu,“ ozvala se po chvíli Eva.

„Už je to jen pár metrů,“ řekl a chytl jí za ruku. Zdárně proplavali mezi dalšími stromy a ocitli se před skalnatým svahem, který se zdvihal do několika metrové výše.

„To nevylezu,“ řekla vyčerpaně.

„Musíme nahoru,“ zkonstatoval a pomohl jí vylézt na začátek svahu,  na který pak také vylezl. Delší čas bez pohnutí na svahu leželi a nabírali zbytek sil k vylezení. Přitom jim neuniklo, že hladina vody pozvolna stále stoupá.

  Zdolání svahu bylo pro ně naprosto vyčerpávající. Drolící se kousky skály dopadaly pod nimi do vody a zdálo se jim, že se k vrcholu svahu nepřibližují. Když se konečně spíše doplazili na vrchol svahu,  zůstali na něm ležet i přes stále padající déšť.

„Tak jsme to dokázali,“ řekl Martin a pomohl jí vstát. Oba poté pomalu vykročili lesem. Nevěděli, kde přesně jsou, ale hlavní pro ně bylo, že jsou pryč od řeky.

  Po čtvrt hodině došli k silnici, která vedla k nějaké vesnici. Za okamžik se na silnici objevil policejní vůz.

„Kde jste se tu vzali?“ zeptal se jich překvapený policista.

„Připluli jsme na sousedově chatě,“ odpověděl Martin.

„Cože? Děláte si legraci?“

„Ne,  to rozhodně ne!“ řekla ostře Eva.

„Tak si nasedněte. Dovezu vás do vesnice. Rozšíříte počet ostrovanů.“

„Ostrovanů?“ zeptal se užasle Martin.

„Okolí vesnice je odříznuté vodou. Sem naštěstí ale už  voda nevystoupá,“ vysvětlil mu policista.

Zanedlouho dojeli k vesnici  za hustého deště, který stále padal z tmavé oblohy.

                                                       KONEC