Hraní

Ani nešlo si vzpomínat
na hraní nazelenalých večerů
televizních s ráji, když dopoputujem
do stébel trávy na horách. Se nadechnout
potopeni, dívky a chlapci proč nezbyla
ti zmínka o letmých dotycích
soukromých skoropampelišek, skoropaniců
a indiánů v očích desetiletých
krve na život a na smrt. Křiky
dětí unáhlené jsou skokem do vody tvé
vlasy zraněných a ufňukaných
princezen Líbo, vyfocené
jak zapadalo srpnové slunce
pod pole obilí a vůně hub, šeptej zapomenout
už nepříjdem.

I teď děkuji vám za
hraní blázni, když vkročíte do
dveří ten smích odráží se
od sklenic (kam každá utápí
své měsíce, ježíškovi) hledaných v
rukou stoleté jako hlasy horalů,
které zapomněli si rozbít o skálu
nad obřím dolem, sekyrou sněhem zaváte kroky
zmrzlé vousy jsou
tak velicí jako převadeči přes hranice
u kamen poté křehnou nad polibkem
holčiček pro další lásku Isis a kapky
a valé dejte pláči muži
divokých koček, dvacátého století.

Nalíčené další pozdní hraní
si vzpomíná (rťenkou a pudrem tak rozmazaným dojemně, že to není ani k smíchu) utrmácené obnošených
lásek doktorů i střepů nad poznáním
hlazené světlo svítání skrze prkna
na onen svět prachu, který ti dopadal
na tělo vtesané dubem se krčí
i s vůní
i s vzrušením husí kůže hebká
jako nasycení
těch nejhladovějších v nás
(tak proč spěcháš?)

zase a zase,
jsme slabí a nakreslení do bílých knih

hospodskými výkřiky skoroopilí
skorodospělí bez pohan onanií si věšíme
další a další vrásky minisebevražd
na vrub s posledním lokem, utonem
do světel měsíce a vyjem jako psi
zmlácení vlci - za zády pláčou
tváře odrostlých pampelišek
a rozpitá jsou slova siláků.
Když kráčím silnicí a poznávám
vzduch jak se mísí s netichem
i do prvních vrat hřbitova
posvátně padají stíny za stínem
ne nejsem poslední i kříž
nad svícemi jak pokládám si dlaň
až na vrchol (tance a nahé duše
vlastní) bez hraní ulehám
duté rány stigmat dopadají na mé
oči pohlazen trny si lásko jen moje
duševním feťákem, teď mi pros bože
ať vlastnictvím ryze, taktně
a sladce oběť sobecky soukromou
vyprosím, plnou lidství

---