Útržky od Dědoucha

Prolog: Pár útržků co mi zůstaly v paměti po srázu u Dědoucha. Mále-li další klidně je pište do kritik. (kdoví jestli je to vůbec reportáge, no doufám, že to aspoň navnadí lidičky na další akce :-) ) Dolog: Je jistě spousta věcí co jsem vynechal tak mi nenadávejte

I. Příjezd ...(pátek)... "uuíííííííííííííííííííííííí .... Říčany u prahy! Na druhou kolej přijel ... ", přestávám vnímat pískot brzd a tlampač zdejšího nádraží, seskakuji z posledního schůdku a rozhlížím se. Pěkné to tu mají ti říčanští. Dědouchův plán, kam já ho jenom .. á tady pod jízdenkou se schoval mrška. Četl jsem jej snad 30x ve vlaku, ale stejně se raději podívám. Dle itineráře vyrážím po kolejích na pravou stranu a pomalu doháním dva důchodce, mající díky mému mezikolejnímu snění náskok dobrých 50 metrů. Ve chvíli, kdy jsem je dohnal se ovšem cesta dělila na stezku mezi pražci a silnici vedoucí podél trati. Ani detailní studium instrukcí lodivoda Dědoucha mi nepřineslo jistotu kudyže to mám jít. Štěstěna, ale stála při mě a já zaslechl postarší paní se zády ohnutýmy do tvaru luku, jak si nesrozumitelně cosi povídá a čte z asi 40 centimetrů, tak byla sehlá, černý text na bílém papíře A4, zatíženého kameny. "Milí Písmáci, na sraz u Dědoucha tudy --->" Ďábelský smích se ozval do kraje. Párek důchodců jen tupě zíral a sledoval, jak batoh na mých bedrech mizí v prachu cesty a tu a tam se ozývá znovu ten smích, to když jsem znovu a znovu narážel na papíry formátu A4. Konečně Arbesova ulice, hrnul jsem se k nějakému domku, co se mi zdál, jako ten pravý, ale místní domorodec mi pokyvem hlavy (hodným zviřátka z Cimrmanovy hru Dlouhý, Široký a Krátkozraký) naznačil, že můj cíl je tamtím směrem. A vskutku vysoká anténa na střeše domku a na zahradě spousta mládeže, naznačovala, že severní pól je dobit. Neohroženě z mého pohledu a jistě nejistě z pohledu již přítomných písmáků jsem vkročil na území vysoké koncentrace talentu a poetiky. Postupně se mi podařilo všechny obejít a pozdravit se rukoupodáním. Vyfasoval jsem též jmenovku s mým nickem, dokonce ani zatracovaná podtržítka tam nechyběla. Jmenovky, jak se ukázalo asi po 10 vteřinách nutných na vymazání všech údajů z mé hlavy, byly dobrým nápadem. Visačkami byly označeny i jiné věci, jako WC, popelnice a lednice. Tak jsem tu ... *** II. Dědouch smaží bifteky ... oheň hořel už notnou dobu a skrz temné nebe vysílaly své fotonové poselství jaderné reakce, neznalými označované - hvězdy. Kolem se ochomýtali Dědouchovic psi, z nichž jeden se věnoval hře s miskou a druhý stále žebral, kdože by mu házel aport. Písmáci seděli, popíjeli a pokecávali, jak spolu navzájem, tak pitím sami sebe. Pohodička klídek. V jednu chvíli Dědouch vybičoval svoji motoriku a začal za sebou vytvářet vzdušné turbulence, jak rychle se pohyboval. Do poklidu odkudsi přilétl velký pekáč, usadil se na ohni a nahříval si své plechové kosti. Psi se instinktivně ztratili z dohledu. Dva litry oleje opustily svůj recyklovatelný příbytek s uzávěrem a přestěhovaly se do nových - plechových lovišť. Jako poslední byl přitažen soudek na kvašení zelí, ze kterého se na nás nakvašeně dívaly bifteky, naložené v jakémsi nálevu, jehož složení znal jedině Dědouch. Dědouch s účesem zuřivého dirigenta počal smažit jeden biftek za druhým. Biftečí smrt v olejové skvrně na notně rozpáleném plechu ovšem rozzářila očka nás mrtvožroutů, ale i náhle ze tmy vynořivších se psů, kteří pochopili, že ani tentokrát nejsou předmětem gastronomických choutek přítomných dvounožců. A začalo se jísti. Krmě to byla výborná, v duchu jsem křičel: "Vivat Dědouchovi". I nahlas jsem pak křičel, pochvalně a potišeji - snad to zaslechl. A nebyl jsem sám. I ostatní se přidali. Celkový dojem byl, že Dědouch je mistr kuchař, tedy aspoň co se bifteků týče. Tuto kapitolu bych odvážně uzavřel citoslovcem: "Mňam!" *** III. Výlet do města ...(sobota)... stáli jsme u zmrzliny a kdosi četl program. Zrovna měli dávat divadlo "Stroj času", což mě a Falku vyprovokovalo k hudební produkci, kterou jsme posléze nazvali "60 vteřinový hodinový jam". Těžko to popisovat, zkrátka jsme kombinovali všemožné zvuky vycházející z hodin do písně, která trvala 60 vteřin a byla o hodinách. Pak se Falka s výkřikem: "Jsem hodinová ručička", vrhla na zem, přidala se Sarken, jako hodinovka a já jako vteřinovka jsem nemohl odolat. Ručkováním po zemi jsem obíhal dokola a vytvářel dojem hodin. Kolemjdoucí s chápajícími úsměvy se pozastavovali a jeden se optal, zda jsme zimní nebo letní čas. Pak už mělo začít to divadlo a my se rozhodli kousek shlédnout do hlediště. Posedali jsme si do jedné řady a já vykřiknul: "Jedeme diváckou vlnu!" A jeli jsme. Nikdo z diváků, ale asi neměl náladu na recesi a tak Falka vstala a prohlásila do davu sedících: "Máme za úkol vás rozpumpovat, jinak divadlo nezačne!" Nakonec po několika opakovánícj výzvy se nám skutečně podařilo vvětšinu přítomných rozpumpovat ... prostě divácká vlna jako na fotbale ... Povzbuzeni tím úspěchem navázání kontaktu, jsme na sebe s Falkou mrkli a oba naráz řekli: "Hodiny? ... JO!" Tak jsme šli dolů na pódium a představili se divákům. Sarken malá ručička, Falka velká ručička, Sly vteřinovka a já coby klíček a hlas hodin. Bylo 14:35 a tak jsme zaujali polohu. Pak jsem hodiny natáhl, coby klíček a hodiny se rozešly, přesněji se Sly začal pohybovat kolem pomyslné osy hodin. "Tik tak tik tak tik tak", snažiljsem se napodobovat zvuk hodin a hlediště se přidalo. To už se do prostor podia blížili nic nechápající herci (kdo že jim to zabral pracovní plochu), tak jsem vykřik: "A zvoníme! ... CRRRRRRRRRRRRRRR" Hlediště nezůstalo pozadu a dokonce jeden herec, co měl zvonec nás podpořil jeho zazvoněním. Pak jsme vstali uklonili se a s poznámkou, že žádní herci vlastně nejsme odcházeli. Těch lidiček v hledičti bylo asi kolem stovky a já nikdy před tolika lidma nevystupoval. Naplnil mě zvláštní pocit radosti. Jo tak to má být .... *** IV. Cesta z města ... cestou zpět domů se naše městská parta trochu rozčlenila. Zbyli jsme já, Falka, Sarken a Silly. Falka vyprávěla svůj citový zážitek s Dědouchovou nejmladší dcerkou. Když skončila mlčeli jsme, každý si to v duchu přehrával a bylo nám hezky. Nebylo potřeba mluvit. Šli všichni vedle sebe a drželi se za ruce. Měli jsme zavřený oči a Falka nás vedla. Zvláštní pocit důvěry a sounáležitosti k lidem, které znám z reálu vlastně jen pár hodin naplnil moji duši. Nedokážu to popsat, ale bude to ve mě do smrti... *** V. Závěr Nezbývá než zavřít dveře. Dodnes vzpomínám na ty lidičky co se mi zaryli do paměti. Nebudu je jmenovat, třeba bych na někoho zapoměl. Ale co vím, že až bude další sraz určitě jedu .... Uuuuáááááá ... život je přece krááááásnééééjjjjj

---