Tak zas někdy… příště

Sedím ve Výškovicích, v hospodě, a čekám. Mám to tady ráda, vevnitř není moc kouře, mají juebox a pivo za 19 Kč, což celkem ujde.

Jsem celkem zvyklá čekat, spousta lidí, které znám, mívají zpoždění, často i já.

Po chvíli přichází, skoro ho nemůžu poznat.

„Ahoj, Jarku,“ řeknu a usměju se.

„Čau, Báro,“ vtiskne mi pusu na tvář (ze zvyku) a posadí se naproti mně.

Čekáme, než přijde číšník a Jarek si objedná kolu.

„Ty už nepiješ pivo?“ pokrčím čelo. Tak před rokem jsi měl v průměru dvě tři denně, řeknu si vduchu. Ale nechci být nezdvořilá, tak to neřeknu nahlas.

„No, slíbil jsem Martě, že si nedám. Ví, že jsem teď s tebou.“

Pokývnu hlavou, je to správné. Znám tu Marťu, celkem fajn holka.

Vytáhnu krabičku, ze slušnosti nabídnu.

Vytřeští oči. „Ty kouříš?“

Pokrčím rameny. „Stane se.“

Tak chvíli sedíme, jsme zticha.

„Změnil ses,“ říkám já, „dost jsi vyrostl a máš dlouhé vlasy. Tak co škola a tak? Něco nového?“

„Ale jo, v pohodě, mám významko, takže i mamka je ráda.“

Pamatuju si, jak bojoval o čtyřky.

„A co ty, co ten tvůj ‚běh na dlouhou trať‘?“

„Jo, jo, v pohodě, jsme spolu půl roku a jsme moc šťastní.“

„To ti přeju.“

„Já tobě taky,“ usmívám se. Mám ráda šťastné lidi. Chci, aby byli šťastní všichni.

„Takže už ty chlapy tolik nestřídáš?“

Chvíli mlčím, hlavně neztrácet trpělivost. „Ne, nestřídám.“

„Já jen, dlouho jsme se neviděli, a jak jsme spolu mluvili na ICQ, tak jsem vypozoroval, žes měla takové období.“

„Jaké zas sakra období?“

„Nerozčiluj se, bylas promiskuitní.“

Zas sedíme mlčky, zapaluju si druhou cigaretu.

„Už mě neznáš, nemůžeš o tom nic vědět. Každý se hledá a každý se hledá úplně jinak.“

„Jo, to jo, já se našel,“ dopíjí svou Coca-Colu.

„To ti přeju.“

„Díky.“

„Teda… ale to by člověk neřek‘, jak se může za rok změnit, co?“ říkám do nového ticha.

„To ne. Já se změnil hodně.“

„Vzpomínáš, jak jsme si kdysi říkali, jak se spolu vezmem a tak?“

„Byli jsme mladší, bylo nám šestnáct, spousta věcí se změnila.“

„Hodně. Ale bylo to hezký.“

„No… jo, bylo.“

Komunikace opět vázne. Podívám se na hodinky, zabručím něco o tom, že už musím a tak, on že mě doprovodí, já že ne, že to je dobrý, tak oba dva pokrčíme rameny, pusa na tvář a „Čau“.

Já jen tak přemýšlím, jestli vůbec ještě nějaké příště bude. Teda to bych neřekla, jak až cizí mi může být člověk, který ani ne před rokem pro mě znamenal všechno.

No nic, aspoň že mi zůstaly ty malé radosti.