Ach ti dospělí, nikdy nic nepochopí správně

         Antoine de Saint – Exupéry je autorem knihy „Malý princ“. Kniha je psána ich-formou a často jsou v ní používány dialogy. Jedná se o pohádku pro děti i dospělé. Knížka je opravdu přizpůsobená všem generacím a je pro ně zajisté přínosem. Po přečtení zanechá ve čtenářovi jakéhokoli věku pocity, nad kterými musí chvíli přemýšlet. Každý však dílo pochopí trošku jinak. Dítě si jej vyloží pravděpodobně jako podivný příběh, který pro něj špatně skončí. V očích dítěte princ zemře. Dětská psychika nehledá v díle hloubku, hledí pouze na nezvyklý příběh. Z pohledu staršího člověka jde, dalo by se říct o filosofické dílo. Prince vidí spíš jako symbol dobrosrdečnosti, téměř hraničící s naivitou. V princově růži se skrývá jak marnivost, ješitnost a neskromnost, tak i krása a vděčnost. Celá kniha poukazuje na rozdílné myšlení dítěte a dospělého. I někteří dospělí však dokážou uvažovat a přemýšlet tak čistě jako dítě. Právě ti dospělí, s kterými by se malý princ dokázal bezproblémově bavit.

         Na začátku knihy autor vzpomíná na úryvky ze svého dětství. Přemítá o tom, jak byl několikrát dospělými nepochopen, až téměř odsouzen. Poté popisuje, jak se jednoho dne ocitl v poušti na Sahaře a potkal zde malého prince. Princ chtěl, aby mu nakreslil beránka. Po několika nevydařených pokusech mu nakreslil bedýnku, ve které si princ představil beránka a byl spokojený. Tato dvojice se pustila do rozhovoru o zemích, z kterých přichází. Malý princ vyprávěl o baobabech, které by mohly zamořit jeho maličkou planetu, nebo o každodenním vymetání sopek, nacházejících se právě tam co baobaby. Také vyprávěl o západech Slunce, kterých na jeho planetě mohlo nastat třeba i třiačtyřicet za den. Povídal o nádherné, pyšné růži, která vyrostla na jeho planetě a o kterou pečoval i přes její rozmary.

Jednou se malý princ rozhodl navštívit okolní planety, aby je trochu poznal. Na Každé planetě se setkal s jiným tipem člověka. Setkal se s králem, který věčně toužil vládnout, s domýšlivcem, co potřeboval obdiv, s pijanem, také s věčně počítajícím byznysmenem, pro kterého byly hvězdy zlatem, s lampářem, který neustále rozsvicoval a zhasínal svítilnu, čímž měnil den v noc, potkal zeměpisce, který pořád seděl u knihy. Pak malý princ spadl na zem do Afriky. Potkal hada, který mu nabídl pomoc v podobě uštknutí, které by ho vrátilo na planetu odkud přišel. Princ byl sám a hledal přátele. Ochočil si lišku, která mu ukázala, že žádná růže na zemi není jako ta jeho. Setkal se i s lidmi. Po roce se malý princ chtěl vrátit na svou planetu. Sdělil to jeho ztroskotanému příteli. Malý princ vyhledal hada a chtěl, aby ho sprovodil ze světa, aby se znovu dostal na svou planetu za svou růží. Po nějaké době hada našel. Domlouval se s ním na dobu uštknutí. Autor jejich rozhovor slyšel a zděsil se. Když nadešel čas usmrcení, vlastně tedy osvobození malého prince, se na místo, které si princ domluvil se žlutým hadem dostavil i muž, co v poušti ztroskotal a rok svého života strávil s malým princem, autor sám. Bylo mu vyčteno, že se přišel naposledy na prince podívat, že se přišel rozloučit. Malý princ se bál, že jeho smrt ztroskotaného člověka zarmoutí a vysvětlil mu, že jeho planeta je moc daleko a tudíž si sebou nemůže brát tělo. Jeho tělo zůstane na zemi uprostřed pouště jako stará, opuštěná skořápka, na které vlastně není nic smutného. Rozloučili se spolu a malý princ s pláčem vykročil směrem k hadovi. Ten ho uštknul. Na konci knihy autor polemizuje nad věcmi, které se mohly na planetě malého prince přihodit. Někdy mu nahání až hrůzu, co všechno se může na tak maličké planetě přihodit. Kniha má velice zajímavý závěr.

„Podívejte se na nebe. Ptejte se: Spásl, nebo nespásl beránek květinu? Uvidíte, jak se hned všechno změní…

A žádný dospělý nikdy nepochopí, že je to tak důležité.“

                                                        (str. 100; Malý princ)

         Ach ti dospělý, nikdy nic nepochopí správně. To jsou slova nepochopeného dítěte. Lidé si často ani neuvědomí, jak moc malému dítěti ubližuje, když mu vůbec nikdo nerozumí. Malý človíček o kterém si spousta vzdělaných, upravených a společenských lidí myslí, že nic neznamená, protože nemá školu, oblek, dostatečný věk a vychování. Pro dospělé je v podstatě věcí, o kterou se musí podle zákona starat. Dítě podle nich nedokáže pořádně přemýšlet, jelikož nemá objektivní rozhled. Ale copak nikoho nezajímá dětský pohled na svět? Dětský pohled na cokoli? Zmíněný pohled dítěte zajímá bohužel většinou jen jiné dítě. Dětské názory jsou čisté, nezaujaté a dobrosrdečné, ale dospělý je často považují za příliš naivní bez toho, aby se pokusili do vnímání světa mladších proniknout. Rovnou jejich názor odsoudí. Malé, bezbranné dítě, neumějící se pořádně hájit, se díky tomu snaží co nejrychleji dospět, aby jej bral také někdo vážně. Nebo aby jej alespoň někdo vyslechl a konečně pochopil. Touha po dospělosti a pochopení může dítě připravit o klidné dětství a rovnou jej vhodit do reálného života, ačkoli naň dětská psychika není plně připravena.

         V dnešním světě existuje málo dospělých, kteří o sobě mohou upřímně prohlásit, že duševně jsou stále dětmi. Já sama se obávám, že touto dobou už stojím někde napůl cesty mezi dospělostí a dětstvím. Vždy jsem doufala, že zůstanu věčným dítětem avšak již teď cítím, jak jsou některé mé názory zkorumpované mými vlastními cíli a potřebami. Mé myšlenky už jsou zajisté ovlivněny minimálně spoustou spisovatelů a filosofů, pak také vlivnými známými osobnostmi mými blízkými a dobrými přáteli. Zkrátka už nedokážu uvažovat dokonalou dětskou čistou myslí. Avšak pořád se ve mně ukrývá kousek té dětské dušičky, která stále není zkažená okolním světem a kvůli které má cenu se bít. Ta dušička nikdy nezmizí. Budu jí opatrovat jako malý princ svou květinu.