Nevidět

Na stole sedí dívčí krása

a se svůdným úsměvem ve tváři

zvolna pohupuje nohama.

Já ji však nevidím.

Nebo spíš snažím se ji nevidět.

Odmítám ji a stávám se tak

směšnou figurkou,

která se bojí

dotknout se jejího jména.

Proč?

Sám nevím.

Odvěká touha znát cizí myšlenky

ztrácí smysl,

když nedokážu porozumět ani těm svým!

Zmatenost?

Citlivá povaha?

Citové strádání?

Nedostatek lásky?

Možná.

Anebo spíš ne.

Jak bych totiž mohl jen tak pohrdnout

nabízenou láskou,

která se jenom kvůli mně nese na trh?!

Radši nevidět.

Nevidět ji a nevidět sebe.

A přemýšlet, kde je chyba?!?!