Už žádné slunce

Po dlouhé pouti slunce jde spát,

znaveně klesá níž a níž.

Nastává noc, pro tebe věčná,

neb ty krásu slunce nikdy víc nespatříš.

To slunce zlatavé, s vlídnou vždy tváří,

jež v krutých i chvílích chtělo tě hřát

úsměvem svým, teplým a příjemným,

celou svou nádheru chtělo ti dát.

Všechen ten třpyt zářného jasu,

k tomu lesk v očích mohla jsi mít;

být sluneční paní, vládkyní času,

stát mohla ses snadno, stačilo chtít.

Ty však jsi od slunce odvrátila tvář

a ledový prach na ně jsi sypala;

uhasila jsi tak tu sálavou zář

a do hlubin černých děr zmizet je nechala.

Kostky jsou vrženy, slunce už nevyjde,

paprsky světla zmizely v temnotě;

nečekej marně, nikdy už nepřijde.

Životem budeš plout ztracena v slepotě.