Epitaf

A bylo toho dne

léto šedé, popelavé,

dech vlaštovky,

co zlámali jí křídla.

A řeky plné

krve a hvězd.

 

A ústa od jedu,

hravá, nedočkavá,

co ne a ne odejít.

 

Když ono už

nejde změnit,

vrátit se,

vyretušovat

otisky roztančených rtů

na špatně napnutém

plátnu života.

 

A tak jsme tedy

nechali stíny, aby se

naposled pomilovaly,

dříve než noc

ta odpouštějící

zašmátrala po vypínači.

 

Ještě stihnout 

pohlazení

a svět zase

dostal smysl

 

aspoň na chvíli

---