Smíření

Jedno z mých ranných děl (v lehké depresi)

Nikomu nechybím,

 nikdo mě nepostrádá,

jen nápis na kameni vzpomínku si žádá.

 

Co jednou skryto je ve studené zemi,

už nikdo nehledá, neřekne: „Stýská se mi.“

 

Prý duše odletí a zůstane jen tělo,

pouhá schránka…

a pro duši v nebi otevřená branka.

 

Ležím jen pár metrů pod vašima nohama

a vy děláte jako bych byla bůhví jak daleko.

Vzhlížíte k nebi, a ani nepomyslíte na peklo.

 

Nevím, kdo postel mou naposled stlal,

je měkká,ale těsná.

 Co se mnou bude dál?

 

Nemohu se hnout,

 nikdo mě neslyší a jen

nedostatek kyslíku nářek můj utiší.

 

Pohřbená za živa!

Děsivá představa…

květ mého života pomalu uvadá.

 

Hřbitovní kvítí, věnce, svíčky, žal –

jenom blázen by o tom všem psal.

 

Atmosféra plná děsu,

temné moře bez útesů,

v dálce přec stále maják svítí,

slaboučká naděje na přežití.

 

Zvedám ruku dotýkám se rakve dřevěné,

mého vězení, mé věčné postele.

 

Co se děje má ruka prošla skrz!!!

Když jsem si sedla, jen poklop tiše vrz…

procházím hlínou, k povrchu se drápu.

NECHCI ZŮSTAT SAMA…

CHCI SVOU MÁMU, TÁTU!!!!

 

Měsíc osvětluje ostatní hroby,

též z nich vylézají mrtví,

nevadí mi to, co by ?

 

Jako omámená s nimi dávám se do divých tanců,

vtáhne mě k nim žena,

 místo šatů oděná do látky canců.

 

Ve svitu luny plujeme tou zahradou

 a děsíme lupiče – díky nám zde nekradou.

 

Průsvitná těla, těla bez duší?

Však nemůžu říct, že jim to bez nich nesluší.

 

Nyní krásný mladík poklonu mi skládá,

jen náhodou si všimnu,

 že má prostřelená záda.

 

Přijímám pozvání k tanci.

 Hrají tu smuteční pochod,

tak chci dát té hudbě šanci.

 

Dávám se s hezounkým mladíkem do řeči,

mluvíme potichu, nikdo tu neječí.

 

 Nejdříve nemohu vydat ani hlásku

a pak mu pošeptám:

„Asi až  po smrti našla jsem lásku.“

 

Něžně se usměje, ruku mi políbí,

prý se mu žádná tak jako já nelíbí.

 

Kdo by si pomyslel, že to na hřbitově žije…

však cosi nás vyhání,

když pátá ranní bije a přichází svítání.

 

Svorně se vracíme do svých vězení.

Teď už mě to nemrzí – že nežiju,

nikdo nezmění.

 

---