Subjektivní idealista

Subjektivní idealista píše nejkrásnější dívce dopis na rozloučenou a z okna desátého patra odhaduje místo svého dopadu. Přemítá o smyslu svého psaní a je náležitě rozhořčen. Proč by nelogicky zatěžoval poštovní instituci na samém sklonku její existence. Nejkrásnější dívka se tak jako tak rozplyne, než dostane příležitost dojemné psaníčko s přetlakem lásky a patetickým děkováním za každou součást vlastní osobnosti, vůbec přečíst. Měla by alespoň získat šanci vyzvednout dopis ze schránky, aby závěrečná snaha celého bytí nepřišla vniveč. Není však pošetilé, nechat realizovat v čase čísi pocity, které svou autenticitu vykazují pouze jako shluk dat, jimiž operuje jediná oprávněná osoba? Tyto tíživé myšlenky bolí tolik, že by je náš subjektivní idealista nepřál snad ani žádnému ubohému materialistovi, a to i přesto, že ví o jejich neexistenci. Subjektivní idealista si sprostě nadává: "Subjektivní idealisto, ty jeden truhlíku, proč sis vytvořil tak mizerný svět s nevyčerpatelnými přáními a nekonečnými tužbami korunovanými nenaplněnou láskou!" Po chvíli se subjektivní idealista uklidní a dává si za pravdu: "Pokud jsem tak špatný stvořitel", říká si, "nemůžu se divit a hněvat se na svůj produkt! " Nakonec uzná, že stejně tak, jako jsou hranice a meze celého díla jeho výtvorem, je i možnost překonání těchto limitů již obsažena v něm samém. Nejnovější myšlenové pochody naplnily subjektivního idealistu nezkrotným optimismem, až se mu z toho dokonce chce žít. Roztrhá dopis na rozloučenou a v eufórii vyrazí do ulic. Při přecházení silnice pod okny svého bytu ho přejede automobil rozvážející obědy po ústavech sociální péče. V tu ránu zmizí on, dodávka, dům, silnice, ústavy, instituce, ona, poštovní schránka i roztrhaný dopis. Zmizí prostě celý svět.

A nebo se ve všem splet...