Petrolejka

Petrolejka

Slabé světlo petrolejové lampy osvětlovalo jeho pohublou postavu. Dlouhé, neučesané vlasy, protkané stříbrnými nitkami, mu padaly na ochablá ramena. Byl starý a často sedával se svým čtyřnovým přítelem na prahu svého polorozpadlého domku a pozorovali většinou klidnou hladinu moře. Dnes však bylo chladno, tak se oba uchýlili do chatrče. Jimy, malý psík s roztomilýma očima, se uvelebil v tmavém koutě a jeho pán usedl za starý stůl. Otevřel zásuvku a vytáhl dýmku. Zapálil ji a svou vrásčitou rukou vytáhl z pod stolu několik papírů. Byly už zažloutlé, svůj účel však stále plnily znamenitě. Při vypouštění kouřových obláčkù z úst, sáhl pro pero a kelímek s tmavou tekutinou. Naposled se podíval na spícího psa a ponořil se do svých snů…..

….hodiny ubíhaly a počet nepopsaných listů papíru se snižoval. Jeho písmo bylo úhledné, ale to pro něj nebylo podstatné. Psal sám pro sebe. Pro sebe a svého kamaráda, který pohodlně dřímal na svém vyhřátém místečku. Nikoho jiného neměl, a tak vše co dělal, dělal pro něho. Občas si vyměnil několik slov s malým chlapcem, který každé ráno vyjížděl ve své maličké loďce na moře. Nikdy nebyl příliš daleko a vždy, když chytil nějakou tu malou rybku, věnoval ji tomu starému pánovi. Měl ho rád a nesmírně si ho vážil, aniž by věděl proč.

            Psal. Víčka mu těžkla, ale psal. Uběhla hodná chvíle, než konečnì odložil pero, odsunul papír a unavený ulehl na postel sbitou ze starých prken……

… „ mám ji, mám ji“ ! křičel chlapec a ukazoval chycenou rybu svému otci. Ten se na něj spiklenecky usmál a syn tak pochopil, jak je na něj táta hrdý. Pomalu se vraceli ke břehu. Po chvíli už malý klouček s rybou v ruce hrdě kráčel naproti své matce. Oba rodiče si šťastně padli do náruče. U večeře vyprávěl jeden druhému zážitky z uplynulého dne. Smáli se a povídali. Byli šťastní. Chlapec v dálce viděl známou postavu hubeného muže, jak pomalu usedá do sluncem vyhřátého písku. Zvedl se, vzal ze stolu jednu opečenou rybu a donesl ji staříkovi. Vzpomínal při tom na svého otce. Když byli na moři, vyprávěl mu o starém pánovi, kterého poznal ve svém dětství. Také mu nosil jídlo a rozprávěl s ním a on, ač byl tak malý, cítil, že by se měl zachovat právě tak. Nepociťoval to jako nutnost, nýbrž jako své poslání a byl na to patřičně hrdý…

...cítil teplý dech na svém krku a otevíral oči. Nic. Už není tím malým kloučkem. Je z něj opět ten starý mrzutý stařec, po jehož boku se věrně povaluje jeho dlouholetý psí kamarád. Nikdy nechtìl opustit ten svůj druhý svět. Miloval ho. Věřil, že se do něj zase jednou vrátí. Proud jeho myšlenek přerušil až Jimy. Svým čumáčkem si vyžadoval pánovu pozornost. Starcova ústa vykouzlila dobrácký úsměv a následoval den, jako každý jiný. Zbytek ryby, kterou mu předchozí den přinesl chlapec, dopřál svému příteli a sám vyšel na denní světlo. Sluneění paprsky osvětlovaly jeho zvrásněnou tvář. Bosýma nohama se brodil v chladném písku a jen loudavým krokem došel ke své malé loďce. Jeho oči se na ni upřeně dívaly, avšak on byl stále ve svých snech…

…..slabé svìtlo petrolejové lampy dopadalo na jeho ustaranou tvář. Malý chlapec bezstarostně seděl na dřevěné posteli a s neskrývaným úžasem pozoroval tu osobu, jejž byla ponořená do svých hlubokých myšlenek a vpisovala je do nekoneèného množství papíru. Nesmírně ho obdivoval. Přál si být jako on…

…ostrý paprsek slunce ho na okamžik oslepil. Brouzdal se v ještì neohřátém písku a tu a tam se sklonil, aby osvobodil nějakou mušli od množství zlatavých zrnek. Každou pečlivì očistil a poskytl jí dočasný úkryt. Mušle s tichostí zapadla do kapsy starých, špinavých a roztrhaných kalhot. Zatímco se hromadila jedna vedle druhé, stařec se opět vydal na pouť do světa svých snů…

…ano, přál si být právě takový, jako on. Chlapcovi oči stále lpěli na píšící ruce osoby, jenž se krčila za dřevěným stolem. Pero kouzlilo pro něho neznámé klikyháky a on se tomu marně snažil porozumět. Za doprovodu sřípání pera vstal a opatrně, nechtějíc vyrušit zamyšleného pána, se ploužil ke stolu. Ani na chvíli při tom však nespustil svá zvídavá očka z postavy, jež vstřebávala světlo petrolejky…

…kapsa se dál a dál plnila mušlemi rozmanitých tvarù a barev. Starcova chodidla se stále bořila v hlubokém písku, avšak po chvíli se zrnka změnila v něco cosi docela jiného. Noha se zastavila na černé, poměrně malé krabičce. Jedním pohybem ji vyndal a oprášil. Zvìdavost si prorážela cestu čím dál hloub do jeho duše, až se dostala k cíli. Roztřesená ruka nahmatala zrezivělý zámek, jenž však šlo snadno otevřít. V mysli se mu honilo tisíce myšlenek a on si připadal jak malé děcko, co právě objevilo poklad. Krabička pomalu otvírala své skryté tajemství. S největší opatrností uchopil nalezený poklad a znovu a znovu si ho prohlížel. Jeho ústa vykouzlila vděčný úsměv…

…pomalu se blížil ke shrbené osobě. Svou malou ručkou jemně poklepal na její rameno. Jejich oči se střetly. Chlapec v otcově zamyšlené tváři objevil známku nepatrného úsměvu a svùj pohled upřel na něco, co pro něj bylo téměř posvátné. Vedle hromady popsaného papíru se v černé krabièce pyšnil otcùv nalezený poklad z dětství. S nevyřknutou prosbou se opět zadíval do otcových očí. Objevil v nich jasnou jiskřičku bláznovství. Vyměnili si úsměvy a jistým krokem vyšli do tmavé noci. Černá krabička se schovávala v otcových rukách, zatímco malý chlapec s petrolejkou v ruce svítil na cestu. Studený písek jim šustil pod nohama a na pobřeží míjeli další a další rybářské loďky. Otec však šel dál a chlapec ho vytrvale následoval. Netrpělivostí neustále střídal pohledy z otce na černou krabičku, když v tom se jejich krok zpomalil. Otec ustaranýma očima pohlédl po okolí, ale nic. Jediným společníkem jim byly hvězdy. Pak se sklonil a rukama vyhloubal v písku nový domov pro v dětství nalezený poklad. Přitom mu pohled občas zabloudil na rozjasněnou tvář syna. Ten se po chvíli sehnul a po jeho vzoru pečlivě díru zasypával. Když se v tom místě zrnka písku nelišila od ostatních, vyměnili si pohledy plné nepopsatelných dojmù a chladnou nocí se vrátili zpět do staré chatrče…

…stařec se vrátil s rozzářenýma očima a krabičkou ve vrásčitých dlaních do svého neumìle zbudovaného příbytku. Malý psík věrně vítal svého pána po krátkém odloučení a vyžadoval si jeho pozornost. Dostalo se mu však jen letmého pohlazení. S kňučenímm tedy ulehl do svého pelíšku a pozoroval svého pána, jak usedá za stůl. Třesoucí se rukou ztvárňoval své myšlenky na listy papíru. Hodiny ubíhaly a on stále psal. Vyrušil ho až hlásek malého chlapce. Na vyzvání vešel dál a hrdě položil před starce talíř s opečenou rybou. Jako dík se mu dostalo vděčného úsměvu a chlapec ho opětoval. Nebylo třeba slov. Oči mluvili za ně. Stařec vzal jeho malé ručky do svých a vtiskl do nich jemný polibek. Pak do nich vložil černou krabičku. Chlapec pochopil a při odchodu se naposled střetl s jeho pohledem…

…tmavou a chladnou nocí spěchal domů a pevně tiskl krabičku ve svých dlaních. Sotva se zavřely dveře, chlapec už seděl za velkým stolem svého otce a s úžasem ji otevíral. V tmavých očích mu svítily jiskřičky a on jak v mátohách pozoroval tu krásnou směs barev…