Vzpomínka

Vzpomínka

„Nechoï“, žadonil a jeho ústa se dotkly jejích. Dívka otevøela dveøe a nepøíjemná chlad se vloudil do domu jako nezvaný host. Chlapec pøehodil dívce pøes ramena kabát a ruku v ruce se pøibližovali k autu. Naposled se políbili a ona usedla za volant. Její nádherné oèi se støetly s jeho pohledem. Vyèítala si to. Nechtìla odejít. Do ticha se vedral zvuk motoru a auto se pomalu vzdalovalo od malého domku poblíž lesa. Chlapec ho tiše doprovázel svým smutným pohledem toužícím pod dívce, kterou tolik miloval. Nic. Po chvíli už auto s èernou metalízou nevidìl. Pøed oèima se mu míhaly jen snìhové vloèky.

            Dveøe se zavøely a chlapec usedl k hoøícímu krbu. Neustále si pøipomínal ty krásné chvíle prožité s ní. Vedle nìj spokojenì podøimoval malý chundelatý pejsek. Zvláštní, pomyslel si. Proè vždy tak najednou? Vždy%t už se znají tak dlouho a pøesto nikdy u nìho zùstat nechtìla. Musela odejít. Nechtìla, aby se jí na nìco ptal a on jí pokaždé vyhovìl. Až teï. Už nemohl dál. Miloval jí a chtìl být stále s ní. Už mu nestaèilo vidìt ji jen pár minut dennì. Zvedl telefon a vytoèil èíslo, které mu bylo tak dobøe známé. Znal ho lépe než kdokoli jiný. Osoba, kterou volal, se neozvala. Jen tiché obèasné pípnutí prolamovalo tu hráz ticha. Opakovanì vytáèel èíslo, ale stále nic. Byl zmatený. Ulehl na tmavou kožešinu u plápolajícího ohnì a dál se zaobíral myšlenkami na ni. Trvalo to dlouho, než koneènì usnul…

            …brodil se hustým snìhem, bílé vloèky mu køižovaly cestu a on jak v mátohách bloudil mezi stovkami kamenných køížù. Zoufale hledal nìco, co by mu bylo blízké. Nenacházel však nic krom nìkolika uschlých vìncù a vyhoøelých svíèek. Bezradnì usedl

na jakýsi kámen pokrytý slabou vrstvou snìhu. Byl u konce svých sil a cítil, jak mu mezi rty stékají slané kapky slz jako polibky, když v tom zaslechl tak dùvìrný hlásek. Ten hlásek byl tak slabý, skoro jakoby zranìný. Chvíli co chvíli ho slyšel nìkdo jinde. Tu se mu zdálo, jak mu nìkdo klepe na rameno a žádá o pomoc, hned mìl pocit, jakoby se mu díval pøímo do oèí a nejednou slyšel øinèení skla a plechu. Zmatený se dal na prk. Chtìl se zbavit toho hlasu, nedokázal mu pøeci pomoci. Utíkal dál a dál ve snaze schovat se pøed vším zlým…