Krátký rozhovor s nešťastným skřítkem

Probudila jsem se tak ve tři ráno. Trochu mě to naštvalo, protože za dvě hodiny jsem měla vstávat do práce a spánek byla věc, kterou jsem potřebovala ještě potřebovatěji než jindy.

Ale tak, když už jsem byla vzhůru, řekla jsem si, že se půjdu napít. Zní to normálně, žejo? Člověk sem tam uprostřed noci vstane jenom aby se šel napít.

Pak jsem ale vážně zauvažovala nad tím, jestli to můžu udělat.

Myslela jsem totiž na naše skřítky v bytě, kteří vždycky v noci odněkud vylezou a vytahují nám věci, které zas musí ráno uklidit.

Asi umí číst myšlenky nebo poslouchají ve dne nebo co, protože jsem si byla jistá, že ví, kdy všichni chceme vstát.

No jo, ale večer jsem přece nechtěla vstát ve tři ráno! Co si pomyslí? Třeba je vyplaším!

Když jsem zas začla trošku rozumně uvažovat, řekla jsem si, že když už jsem teda vzhůru, asi bych se přece jen mohla napít.

Zasmála jsem se svým myšlenkám o skřítcích a směle jsem vykročila skoro přímý kurz: kuchyň.

Co byste řekli, schovávali se tam ti skřítci?

Samozřejmě!

Utíkali, co jim nožky stačily, abych je nemohla chytit a spláchnout do záchodu jako pavouky.

Už jsem si myslela, že nezůstane žádný, abych si s ním mohla popovídat, ale zůstal. Směle stál proti mně na skleněném stole a dupal nohou (měla jsem trochu strach, aby ho nerozbil, ale koneckonců vydržel už spoustu let, určitě zvládne i tohle).

„Co to má jako znamenat?“ rozčiloval se.

A já si až v tu chvíli uvědomila, že vypadá zvláštně. Nebyl to ani tak roztomilý vzteklý mužíček, ale spíš malinký smutný chlapec. I když rozzlobený byl, pravda.

„No co, jak to, že nás ještě vidíš? Už jsi skoro dospělá, měla bys spát, zítra jdeš do práce.“

„Jsem dítě.“

Pokrčil rameny. „To nezáleží na tobě. Zestárneš a potom nás už neuvidíš.“

Já se usměju a snažím se ho poplácat po rameni. On ucukne a povzdychne si. „Co by to byl za svět, kdyby všichni zůstávali dětmi? Jak bych k tomu přišel já? Musel bych si dávat pozor na mnohem víc lidí!“

„Tak proč se schováváš?“

„To je hloupá otázka. Aby mě nespláchli do záchodu jako nějakého pavouka.“

„Ach.“

„Tak zestárni, prosím, ať mám klid.“

„Proč? Nechci.“

„To ale nezáleží na tobě, milá zlatá, už jsem ti to přece říkal.“ Zakroutil hlavou. „Jsi moc hloupá na dítě, už už, abys byla dospělá.“

„Já bych si ale opravdu přála zůstat dítětem.“

Skřítek si sedl na náš stůl a smutně si povzdychl. „Prosím tě o to.“

„Ale proč?“

„No, jsem tvůj skřítek. Neptej se proč, já si to nevybral. No, tak jako tvůj skřítek taky musím vypadat. A mi se to nelíbí, tak chci, abys vyrostla, abych zas mohl být skřítek jiného dítěte. Veselejšího.“

„Ale já nejsem smutná, vždyť se přece pořád směju!“

„Jenom venku. Podívej se na mě, copak tohle je nějaká skřítkovská podoba?“

Měl pravdu, nebyla. Byl chudák hrozně bledý, že vypadal nemocně, tmavé vlasy měl mastné, na sobě jen bílou košili a černé kalhoty. Vypadal, že chce v každé chvíli začít plakat.

„Chudáčku, musí ti být zima.“

„To je,“ přiznal, „ale horší je pořád za tebe sbírat slzy. Váš to neučí, tak to musím oddřít všechno sami.“

„Sbírat slzy?“

„No, když ty pořád bulíš, já za to nemůžu.“

„Promiň mi.“

„No dobře. Ale řekni mi, co ti to dává – být pořád malá holka.“

„No, můžu být pořád naivní a nic se nestane. Můžu poletovat po lese a házet po lidech šišky. Můžu…“

„Co můžeš?“

„Víš, asi před měsícem nebo dvěma jsem viděla takový film, jmenoval se ‚Invaze barbarů‘. A tam řekl hlavní hrdina, že člověk, když dospěje, nějak si více začne vážit života. A to já nechci. Chci pořád mít na paměti tu jednu možnost, ke které se můžu uchýlit úplně vždycky.“

Skřítek se na chvilinku zamyslel. Vlastně na docela dlouhou chvíli.

A potom fuk! a zmizel. Prostě tam najednou nebyl.

A já se napila a šla spát. Ráno musím vstávat do té práce, čekají mě povinnosti.