NETYPICKY NA DIVOKÉM ZÁPADĚ-3

Kůň pádil prérií, přičemž jsem se marně snažil ztotožnit s tím, že: Nejhezčí pohled na svět je ze sedla. Ten kdo to řekl se asi nenacházel v takové poloze jako já. Mou snahou bylo však na sedle polohu změnit. Šlo to dost těžce a chvílemi se mme zmocňoval pocit, že běžím vedle koně. Po nějaké době se mi podařilo v sedle koně změnit polohu. Nevím, jak se mi to podařilo dokázat, ale stál jsem na sedle. To se zřejmě koni nelíbilo a náhle se vzepjal. Poté nadzvedl zadní nohy a já jsem letěl přes jeho hlavu. K mému překvapení můj pád neskončil na zemi, ale na stromě.
Zavěšen na větvi za nohy hlavou dolu jsem sledoval koně, jak zahřál a majestátně odkráčel pryč. Nějaký čas jsem se raději moc v té poloze nehýbal, ale pak za mohutného křupnutí se větev ulomila. Blížící se velkou hromadu čehosi jsem zřetelně viděl. Ani mě moc nevadilo to, že jsem zaražen v oné hromadě, jako ta skutečnost, že se na mě vrhlo velké množství mravenců. Úprk nastal vzápětí a dalo mi dost práce se těch všech mravenců zbavit.
Pokousán, poštípán i pomlácen jsem rázně vykročil prérií. Má představa, že mě už nic horšího nemůže potkat se vzápětí ukázala velmi milnou. V dálce se totiž objevila oblaka zvířeného prachu. Chvíli jsem přemýšlel, kdo to tak dokáže prášit. O chvíli později mi to bylo jasné. Prérií se hnalo stádo bizonů. Můj odhad, že bizoni běží mým směrem byl správný. Sprint mně nebyl nic platný, načež mne brzo jeden bizon nabral. Vzápětí jsem se přemisťoval ze hřbetu na hřbet, až jsem se na jednom bizonu usadil. Vůbec nevím kam bizon běžel, ale po zahoukání lokomotivy se lehce o ní otřel a já jsem na ní nechtěně přestoupil.
„Hej! Co tam vyvádíš!“ uslyšel jsem výkřik nějakého muže. A když se mi vše srovnalo v hlavě, tak mi došlo, že sedím zaražen v komíně lokomotivy.
„Okamžitě vylez“? řval na mne stále muž.
„Mám v to plánu, ale jsem tu nějak zaražen,“ snažil jsem se mu vysvětlit.
„My ti pomůžeme,“ řekl muž a spolu s topičem začal rychle přikládat uhlí do kotle. Na mou zadnici náhle začaly dopadat jiskry a já jsem vzápětí za jekotu vyskočil. S prohořelými kalhoty i slipy jsem dopadl na strojvůdcovskou plošinu.
„Co tě to napadlo dělat rodeo s bizonem!?“ zahřímal  strojvedoucí.
„To bylo omylem,“ zněla má odpověď.
„Indiáni!“ vykřikl náhle topič a ukázal na desítky jezdců jedoucích prérií.
„To možná budou ti, které jsem dneska už potkal,“ řekl jsem.
„Cože!?“ vyhrkl strojvedoucí.
„Asi jsou na mě naštvaný. Jejich náčelníka díky mě odnesl čert.“
„Cóóó?“
Pak se z vagonů začala ozývat střelba, kterou indiáni opětovali střílením šípů z luků i střelbou z pušek. Když se strojvedoucí nedobrovolně seznámil s hrotem šípu ve své hlavě, tak topič se vrhl do hromady uhlí a píďalkovými pohyby se do ní zahrabal. Vzápětí na plošinu skočil s křikem indián s nožem v ruce.
„Co tak ječíš!? A ani se nepředstavíš!“ řekl jsem mu.
„Já jsem zlomený brko!“ vykřikl indián.
„Těší mě. Já jsem pan Netypický,“ znělo mé představení a praštil jsem ho lopatou. Indián měl oči v sloup a spadl z lokomotivy. Když kolem mne prolétlo několik šípů, tak mě to dost naštvalo a z plna hrdla jsem na indiány zakřičel: „Aby vás husa kopla!“
Vzápětí, kde se vzala tu se vzala husa a každého indiána na koni pořádně kopla, přičemž všichni spadli na zem. Vlak uháněl vesele dále, ale protože topič v hromadě uhlí vytuhnul nezbylo nic jiného, než přikládat za něho. A já si přitom zpíval: „Vlak jede prérijní krajinou a já nejedu za žádnou.“
KONEC TŘETÍ ČÁSTI