Zoufalství

Zoufalství


Zrovna se chystala ke spánku, když v tom uslyšela klepání. S neskrývaným strachem se blížila ke dveřím a slabounkým hláskem se zeptala: „Kdo je to?“. Odpovědi se jí nedostalo. Čekala dál a klepání se ozvalo znovu. Tentokrát však jako by to znělo naléhavěji a něco jí našeptávalo, že musí otevřít. Třesoucí se rukou otevřela dveře a na zemi spatřila muže. Byl schoulený a naříkal. Pomohla mu vstát a bez váhání s ním vešla do bytu. Posadili se a dívka mu nalila horkou kávu. Jejich pohledy se střetly. Teprve teď si všimla, jakou bolest skrývá v azurově modrých očích. Znala ho. Každý den se potkávali před domem, ale nebyli si nijak blízcí. Všichni v okolí věděli o jeho krutém dětství a ani teď prý neměl růžový život. Byl nesmělý a naivní. Příliš naivní. A kdo to věděl, využil toho.
Bála se prolomit to bodající ticho, přesto promluvila: „Co se stalo?“ Znovu se jí zadíval s němým „dík“ do čí a začal vyprávět. Dívka jen mlčky naslouchala a v duchu proklínala sama sebe. Jak jen mohla být tak slepá? Zaslepená sobectvím, či strachem ze zklamání? To ani ona nevěděla. Jak jen si mohla nevšimnout bortícího se života toho muže, kterého denně vídala? Miliony otázek se jí honily hlavou, ale stále mu pečlivě naslouchala. Po chvíli opět nastalo ticho. Už nemluvil. Může mu být tak 25?, ptala se v duchu. Tak mladý a už nemá proč žít? Nevěděla, jak mu pomoci. Nevěděla, jak se chovat. Odmalička měla cestičku vždy pečlivě zametenou a teď před ní seděl muž, jenž si chtěl vzít život. Dlouze se jí díval do temně hnědých očí a ona si poprvé uvědomila, jak moc je krásný. Ani temné kruhy pod zarudlýma očima a chvějící se rty mu na kráse nijak neubraly. Vzala jeho ruce do svých, naklonila se a vtiskla do jeho rtů jemný polibek. On ho něžně opětoval. Konečně uviděla na zoufalé tváři slabý úsměv. Bylo to bláznovství. Znali se sotva pár minut a už v objetí leželi v měkkých peřinách.
Sluneční paprsky osvětlovaly její hebkou tvář a ona pomalu otevírala oči. Marně pátrala po muži, který ještě před chvíli ležel po jejím boku. Zmateně vstala a zoufale chodila po bytě ve strachu o jeho život. Trvalo dlouho, než její oči spatřily malý lístek položený na prahu dveří. Znovu a znovu četla těch pár řádků. Pak usedla na rozestlanou postel, bezmocně vzala polštář, z nějž cítila stále jeho vůni, a ukryla v něm své slzy. Byly to slzy nenávisti. Nenávisti k sobě samé…
…už ho nepotkala, nikdy však nezapomněla na jeho tvář protkanou zoufalstvím.

---