Jeanny - část 2.

Na dokonale skryté terase starého domu seděli na dece v tureckém sedu tři osoby. Kluk a dvě holky s  červenými vlasy. Posílali si dokola dlouhou trubičku, z níž kouřili hašiš.

„Kde je dneska Jeanny?“ ptal se kluk.

„Asi doma. Fotr jí zase dělal scény. Řikala, že prej se to už nedá vydržet. Asi dneska zůstala doma, aby se kapánek zklidnil,“odpověděla jedna z holek.

„Tak to jo. Ale ostatní přijdou ne?“

„Koudy a Alan určitě, ale ostatní nevim.“

„Škoda, že tu neni ta Jeanny. Mě je po ní smutno.“

 

*

Přesně v tu samou dobu, kdy Jeanny vstupovala do hospody,v ten moment, kdy na ni vzpomínali kamarádi na terase, seděl Alex v autě a mířil domů. Měl za sebou další den v práci, byl unaven a těšil se, až se doma pořádně nacpe. Cítil se spokojeně, dneska se mu v práci zase vedlo. Šéf ho pozval zase na oběd, je to teď čím dál častější, to už o něčem svědčí. Radoval se, jak se mu daří. Pomalu, ale jistě šplhal stále víc nahoru. Vůbec nelitoval vynaloženého úsilí, všech podrazů, všeho toho vlichocování a podlézání, kterými se dostával postupně ke svému cíli. Bylo to náročné, krůček po krůčku, opravdu velmi velmi pomaloučku si získával postavení. Nedíval se napravo ani nalevo, jestli někomu neublíží, nic ho nezajímalo, jen vlastní kariéra. Byl slepý ke všemu, co se dělo kolem, co se netýkalo jeho profesního růstu. Nejvíce se užíral tím, že jsou lidé, kteří jsou na tom stejně nebo dokonce líp než on a přitom pro to nepohnuli ani prstem. Byl z toho někdy tak rozhořčený, až vzteky plakal. Ale to bývalo zřídka, většinou se soustředil jen na to, že mu tito lidé stojí v cestě a že je musí jakýmikoli prostředky odstranit. A neštítil se ničeho. Šířil drby, pochleboval, litoval se, ale také, to se mu musí nechat, tvrdě dřel. Všechny síly vynaložil na  budování svého postavení.

Cítil se tedy báječně po dalším úspěšném dnu. Přišel domů, snědl dvě porce svíčkové a natáhl se u televize. Manželky si příliš nevšímal. Kdysi, když si ji bral, ještě nebyl dočista pohlcen tou mánií. Tehdy ji měl opravdu rád, záleželo mu na ní. Teď však byla jen kusem nábytku, neodmyslitelně patřícím k vybavení obývacího pokoje. Nebral ji vůbec vážně. Nezapadala do jeho vize o úspěchu. Byla mu lhostejná, jakoby úplně zapomněl, že vůbec nějakou ženu má.

Ona však v tom vztahu trpěla. Nikdy se nedokázala smířit s tím, že nemají děti a že je kvůli jeho kariéře ani nikdy mít nebudou. Neměla v životě co dělat. On se někam hnal, ona zůstala daleko za ním, úplně sama. Připadala si stará a neměla sílu, aby se vzepřela.

Seděla tupě vedle něj a koukala na televizi. Pak Alex odešel spát a ona sama bloudila potemnělým bytem.

 

*

 

 Jeanny v noci na lavičce v parku shledala, že si přece jen měla vzít ještě něco na sebe kromě toho svetru. Zimou na chvíli nezamhouřila oko. Nicméně noc nějak přežila a hned jak město začalo trochu ožívat, vydala se na snídani. V bufetu se ohřála, hlad  zahnala klobásou a únavu kávou. Venku si zapálila a cítila ve vzduchu tu úžasnou atmosféru. Atmosféru svobody. Usmála se pro sebe. Bezbřehé štěstí.

Vylezlo sluníčko, příjemně hřálo, tak seděla asi dvě hodiny na náměstí a vyhřívala se. Kam by taky chvátala. Může si přece dělat co chce. Nikdo ji nehoní. Až ji to tu přestane bavit,  vypadne.

Bylo asi deset hodin dopoledne, když si stoupla na hlavní silnici s úmyslem pokračovat ve své cestě. Skoro okamžitě jí zastavilo auto. Pěkný černý Passat. Jeanny nasedla a muž uvnitř se na ni hezky usmál. 

 

*

  

Alex uháněl autem za pracovními povinnostmi a pomalu se uklidňoval ze svého ranního výstupu. Pohádal se s manželkou. Ta žena mu byla sice naprosto lhostejná, ale přesto stále cítil jakýsi majetnický pud. Šíleně ho dokázalo vytočit, když se třeba jen vesele bavila s jiným mužem a zdvořile se při tom na něj usmívala. Kašlal na ni, ale byla jeho majetek, právě tak jako zařízení bytu, a tak přece musela poslouchat. Nešlo o to jestli ji miloval nebo ne, on nežárlil z lásky, ale prostě jen proto, že si nedokázal připustit, že ona může věnovat pozornost jinému muži než jemu. A ten den ráno si dovolila na chodbě promluvit s o deset let mladším sousedem. Hned, jakmile se vrátila do bytu, už křičel a sápal se po ní.

 Když jí vyjasnil pravidla, nasedl do auta a odjel za prací. Pomalu zapomněl a soustředil se jen na to, že se mu zase něco podařilo. Jel totiž vyjednávat  s nejdůležitějším obchodním partnerem jejich firmy a náležitě si považoval, že šéf si pro tuto záležitost vybral zrovna jeho.

Poslouchal rádio a spokojeně si pískal, když tu spatřil na kraji silnice stopující dívku.

„Sakra, ta je pěkná“ řekl si v duchu. Až ho to samotného zarazilo. To už si hodně dlouho neřekl. Byl tak strašně zaslepen honbou za kariérou, že už nevnímal opravdu nic kolem. Ani hezkých holek si nevšímal.

Zastavil. Šťastně nasedla a když se zeptal :

„Kam to bude?“ odpověděla prostě:

„Mě je to fuk. Kam mě dovezete, tam budu.“

Alex  se rozjel a zvědavě se ptal: „Jedete na výlet?“

„Jo. Dá se to tak říct.“

Usmál se na ní. Připadal jí poměrně sympatický. A docela se jí i zamlouval, zhodnotila ho celkem kladně. Starší, upravený muž, pěkně oblečený. Jeho obličej byl zvláštní. Dlouhou dobu uvažovala, jestli je hezký nebo ošklivý. Nakonec dospěla k názoru, že je tak ošklivý, až je krásný. Pleť měl světlou, až nezdravě bílou. Oči byly v té bledé tváři obzvláště výrazné, tmavě hnědé, ne příliš velké, ale upřené, pichlavé. Vlasy měl krátké, skoro černé. Vyzařovala z něj jakási zrůdná krása.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se Jeanny po chvíli ticha.

„Alex,“odpověděl a loupl po ní černým okem.

„Jako Alexandr?“

„Jo. Přesně. Ale říkají mi většinou Alex. A jak se jmenujete vy?“

„Jana. Říkají mi Jeanny. Nechcete si tykat?“ Navrhla náhle, protože ji věčné trapné vykání unavovalo a tento muž jí připadal přístupný tykání.

„Klidně,“odvětil. Podali si ruku.

Dlouho mlčeli.Jeanny koukala okýnkem ven. Nebe se začínalo zatahovat, mraky zahalovaly azurovou modř a trochu se setmělo. Schylovalo se k dešti.

„Kam vlastně jedeš ty?“ zeptala se Jeanny.

„Pracovat. Mam nějaký jednání.“

„Co děláš?“

„Ale takovou… to se špatně vysvětluje. Něco jako manažer, ale neni to manažer.“

„A hele, další manažer. S těma se snad roztrh pytel.“ řekla si Jeanny pro sebe.

„A to tě baví,jo?“ neodpustila si. „To já bych teda nikdy dělat nechtěla. Musí to bejt pěkná votrava, ne?“

„Ani ne.A co bys teda chtěla dělat ty?“ ptal se trochu výsměšně, protože byl přesvědčen, že právě  jeho práce je středem vesmíru a kdo má jiný názor, je pitomec.

„Nevim. Něco, hlavně, aby to nebyla nuda.“

„Ty bys chtěla pracovat pro zábavu, jo?“ Usmál se.

„Jo. Proč ne? Mýho tátu taky práce baví.“

„Co dělá tatínek?“

„Ale to není podstatný,“ nechtělo se jí o něm mluvit. Bylo jí nepříjemné, že si  najednou musela připomenout domov.

„Kolik ti je?“ zeptala se jednak, aby odvedla pozornost, jednak proto, že ji to skutečně zajímalo. 

„Kolik je tobě?“

„Já se ptala první.“

„Když mi to nepovíš, neprozradím ti to ani já,“ laškoval s ní.

„Devatenáct. Teď ty.“

„Čtyřicet,“ zalhal. Tři roky si ubral.

„Hm. Tak nějak bych to tipovala. Seš ženatej?“

„Proč?“

„Zajímá mě to. Odpověz.“

„Jo, jsem. Ale nerozebíral bych to. Nestojí to za nic.“

„Tak proč se na to nevykašleš, když je to o ničem? Zbytečně si kazíš život a přitom bys mohl dávno bejt s někym, s kým bys byl šťastnej.“

„Neni to tak jednoduchý,“ řekl Alex, aby vůbec něco odpověděl. Nikdy totiž o rozvodu neuvažoval. Manželka byla vzduch stejně jako ostatní ženy. Bylo jedno, jestli je to tahle nebo jiná, protože nehledal lásku, ale spíš jen

„To jsou kecy. Výmluvy. Kdybys se chtěl rozvést, dávno bys to udělal.“

Neodpověděl. Neměl k tomu co říct. Nechtělo se mu vysvětlovat, jak to v manželství má. Raději se zeptal:

„Ty někoho máš?“

„Ne.“ Zapřela Petra, kterého milovala od prváku na gymplu a s kterým už skoro rok chodila. Teď je to stejně jedno. Nikdy už ho neuvidí. Ona začala nový život a nemůže se k němu  vrátit. Obětovala svou lásku svobodě.

„Jak to? Taková krásná holka?“ Divil se upřímně Alex.

„Nevim. Nikoho nechci.“

„Hm.“ Mlčeli. Aby trochu porušila trapné ticho, zeptala se:

„Nemáš něco k jídlu?“ Skutečně už začínala mít hlad.

„Ne. Ale za chvíli budeme na místě. Můžem někam na jídlo zajít,“ nabídl ji a přál si, aby souhlasila. Nechtěl, aby vystoupila z auta, poděkovala a navždy zmizela. Ještě si s ní chtěl popovídat. Něco ho k ní přitahovalo.

„Tak fajn,“ souhlasila Jeanny s radostí a zavrtěla se na sedadle. Už se těšila, až vyleze z auta, dá si cigaretu a pořádně si ho prohlédne.

Mezitím venku začalo pršet. Nejprve to byl jemný deštíček, cvakající o zem, ten však pomalu sílel a stával se prudším, obrovské kapky dopadaly na silnici s hlučným plesknutím, rozstřikovaly se kolem a spojovaly se do jednoho mohutného celku, připomínajícího mělký rybník.

Alex zastavil  kdesi ve středu města. Vystoupili z auta.

„Tak co, jdeme teda někam jíst?“ Ptala se Jeanny nedočkavě.

„Musim nejdřív zařídit ty pracovní věci. Je to tak na dvě hodinky. Zatím se koukni po městě a sejdem se tady.“

„Hm,“ Jeanny byla otrávená. „Co tu asi budu dělat? Navíc chčije. “

„Nějak to tu chvíli vydržíš, ne? “ odsekl jí. „Děs. Člověk jí pozve na oběd a ona ještě držkuje.“

„Koukni po obchodech, uteče ti to rychlejc. Nebo jdi na kafe. Já jsem hned zpátky.“ Najednou se mu zdálo, že jí předtím přece jen moc odbyl, že by se taky mohla sebrat a už se neukázat.

„A za co asi? Nemam ani korunu,“ zalhala, protože doufala, že jí nějaké peníze dá. Odhadla to přesně. Těžce si povzdechl, sáhl do kapsy a vyndal peněženku. Podal jí dvoustovku - menší peníze neměl - a  řekl : „Na, prosim tě, tady máš, kup si kafe a zbytek si nech.“ „Díky!“ poděkovala s radostí, že dosáhla svého. „Tak za dvě hodiny tady, jo?“ Ujišťovala se. Ani v nejmenším by ji nenapadlo se vypařit, když před ní byla vidina oběda, který zaplatí někdo jiný. Aspoň jí těch jejích pár korun déle vydrží. „Tenhle chlápek se fakt vyplatí. Kdo ví, co mi z toho ještě kápne. Musim na něj bejt milá.“

 

*

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

---