JEDNO ODPOLEDNE NA POŠTĚ

Vedouc Robert Stehlík seděl ve své kanceláři, přičemž popíjel pivo z láhve. Zároveň přes zavřené dveře uslyšel znít fotbalovou písničku. Chvíli jí naslouchal a pak jí nahlas začal zpívat.
„Ó léo, léo, léo leo, lé. My vyhrajeme!“ prozpěvoval si, přičemž se houpal na židli. V následujícím okamžiku se však židle s ním nahnula přespříliš a on ztratil rovnováhu. Vzápětí vytřeštil oči, když pocítil prudký pohyb dozadu, při němž hleděl na vzdalující se desku stolu a zeď. Poté následoval pád na podlahu, během kterého narazil do skříně. Při tomto nárazu se u její horní části otevřely dveře a z nich vypadlo velké množství různých desek a papírů. Za okamžik byla na podlaze velká hromada, která zakrývala zcela jeho hlavu i horní část těla. Naprosto ohromen se pozvolna posadil. Pak dopil láhev, přičemž se znovu zaposlouchal do znějící písničky.
„Kterej blbec tady takhle vyhravá!“ řekl si naštvaně. A když vstal, tak ráznými kroky vykročil ke dveřím.
  Na chodbě hned zjistil, že ona písnička zní z haly. Jako bůh pomsty vkročil na halu, aby náhle postřehl ve výši svých očí letět fotbalový míč. O vteřinu později jím byl zasažen a to tak prudce, že ztratil rovnováhu. Míč se od něho odrazil a rychle letěl zpátky na halu. Vedoucí měl v následujících okamžicích pocit, že se mu kolem hlavy točí spousta černobílých míčů.   
  Když se vzpamatoval, tak zjistil, že sedí zaražen ve velkém odpadkovém koši. K jeho nemilému překvapení se vněm nalézal dost zaražen s koleny pod bradou. Jeho pokusy o vymanění se z koše byly marné.
 Uplynulo několik minut a jeho obava, že ho takhle někdo uvidí se splnila. Na halu vstoupivší směnová vedoucí Marta Blažková se na něho užasle a zároveň nevěřícně zadívala.
„Co tady děláte?“ zněla její otázka.
„To je blbá otázka. Sedím tady,“ odsekl.
„A proč tam sedíte?“
„Budete se ještě hodně dlouho takhle pitomě ptát?“
„Vy jste zase pil?“
„Co je vám potom. Stejně už mám po pracovní době,“ vyhrkl na ní.
„Co kdyby vás takhle někdo viděl z ředitelství. Co by si o vás pomyslel?“
„Ježišmarja. Co by tady kdo dělal z ředitelství?“
„Víte, že choděj po poštách kontroly.“
„A proč by sem zrovna k nám měla přijít kontrola?“
„Zrovna naše pošta nemá moc dobrou pověst.“
„Proboha živýho! Vytáhněte mě!“ vyštěkl vedoucí a ona se k němu hned naklonila. Chvíli ho tahala za ruce přičemž se ozval hluk trhající se látky, který doprovázel její výkřik.
„Moje šaty!“ vyjekla, načež se jí na zádech v šatech objevila dlouhá díra. Přitom se koš i z vedoucím rozkýval a i s ním se překlopil. Poté se on ocitl na ní.
  Jekot přilákal z chodby muže v kvádru s aktovkou ruce. Podle jeho zevnějšku se dalo tušit, že jde o někoho z ředitelství. Než stačil cokoliv říct, vrazila do něho shrbeně běžící směnová vedoucí, za niž ve stejné poloze vrávoral vedoucí, který byl stále zadní části zaražen v koši. Vzápětí se všichni tři ocitli na jedné hromadě.
 Ve stejnou dobu jelo po hale čistící vozítko. Ten co ho řídil se upřeně zadíval na pošťáky, jak hrají kopanou a náhle pocítil prudký úder míčem do hlavy. Otřesen jel dále napříč hlavou a vůbec nezaregistroval, že dojel ke vchodu na chodbu. U něho se zrovna vrávoravě postavila trojice postav. Poté se všichni tři ocitli na předku rozjetého vozítka, které za trojnásobného křiku vjelo na chodbu. Pak bylo slyšet několik po sobě jdoucích ran, až nakonec zaduněla jedna velká, po které se z haly ozvalo mohutně: „Góóóóóóóól!“