Úvodní slovo (záběry na rozsvícená okna domů):

„Když chodíme po ulicích je kolem nás několik stovek oken. Chodíme kolem nich, občas v nich vidíme nějakou tvář. Ale nikdy nemůže vědět, jaké příběhy se v nich odehrávají...

DEN PRVNÍ - VEČER:

Záběr do jednoho z oken – (Mladá dívka – Zuzana přešlapuje po pokoji)

Zuzana: „Je to hrůza! Nemůžu pochopit, proč nezavolal! Čekám celý den!“ řekne a toužebně se podívá z okna s nadějí, že ho zahlédne. Zamyšleně tam stojí dokud ji z jejího hloubání neprobudí hlas ozývající se z vedlejšího pokoje

Matka:,,Zuzano k večeři!“ to už stojí ve dveřích starší žena v županu a s pleťovou maskou na obličeji. Zuzana se naposledy s nadějí podívá z okna a odchází do vedlejšího pokoje.

Matka už nandavá jídlo – podivně vyhlížející červená kaše se nebezpečně pohupuje po talíři.

Matka: ,,To je speciální mrkvové pyré, podle receptu Olgy Šípkové.“

V tom přichází ke stolu i otec, v ruce drží čerstvé noviny

Matka: ,,To jsem ráda, že jsi doma, sedni si a zkus, jak ti to chutná. Je to novinka.“

Otec se na jídlo podívá a jenom opatrně přikyvuje

Otec: ,,No, to jsem zvědav...“

Konečně všichni sedí u stolu. Nastane, ale hrobové ticho. Všichni se z mírně znechuceným výrazem dívají na podivnou kaši. Matka ochutná jídlo jako první. Nabere si na lžíci malou porci a opatrně jí dá do pusy. Zuzana s otcem se na matku dívají a očekávají její reakci na podivný pokrm.

Matka: ,,Přesně, jak říkali v televizi, je to příjemně sladko-slané. No, ochutnejte.“

Zuzka si vymění pohled s otcem, zhluboka se nadechne a dá si taky sousto do úst. Otec udělá totéž... V Zuzanině tváři vidíme, že jídlo zas tak příjemné není ba naopak na jazyku se zrodila podivná chuť něco mezi rajčatovým džusem a malinovou zmrzlinou. Tahle chuť na Zuzanu příliš nezapůsobila, ale pro klid v rodině raději všechno sní, ale se zkřiveným jazykem dodá

Zuzana: ,,Není to,tak špatný,mami.“ Matce se na obličeji objeví, tak zářivý úsměv, že se jí na tvář skoro ani nevejde.

Teď je očekávána otcova reakce.

Zuzanina myšlenka: „Jenom doufám, že to bude tátovi chutnat jinak propukne šílená hádka.“

Otec přežvykuje sousto a pak se usměje

Otec: ,,Je to moc dobrý, Pavlínko.“

Zuzana si oddechne a pak všechno rychle sní, aby se konečně dostala ven.

Záběr na ulici a Zuzanu, která  kráčí po ulici

Zuzanina myšlenka: ,,Doufám, že se ta nová sukně bude Radkovi líbit. Když nezavolal tak ho musím přesvědčit, aby se mnou alespoň mluvil z očí do očí! Vlastně se mi ani nemusí omlouvat - Stačí jenom, když mě obejme a řekne, že mě má pořád rád…. Ano… Přesně tak!“

Zuzka pomalu dojde až k baru

Zuzka: „Doufám, že bude sám a ne zase s těma jeho kamarádíčkama!“

Otevře dveře a rozhlédne se po lokálu:

Zuzka: ,,Skvělé, je tady.“

Jde až k jeho stolu, kde doopravdy seděl a dokonce sám!

Zuzanina myšlenka: ,,Neměli jsme mít schůzku? Když tu tak čeká – možná jsem zapomněla…“ 

Ale jak se k němu Zuzka pomalu blíží je jí na tváři vidět jak se jí vše vykuřuje z hlavy. Radek popí pivo a v ruce drží cigaretu.

Když Zuzanu zahlédne na obličeji se mu neobjeví žádná reakce.

Zuzka: ,,Tak jsi přece jenom tady. Čekala jsem, že zavoláš.“

Jenže ještě než stačí Radek odpovědět usměje se na něj.

Zuzka:  ,,Ale to vůbec nevadí.“

Radek konečně zvedne hlavu a podívá se přímo na Zuzanu

Radek:  ,,Co tu děláš?“

Z tónu jeho hlasu je jasně poznat, že jí nevidí příliš rád.

Zuzka: ,,Chtěla jsem tě vidět.“

Na chvíli se zdá, že je Radkovi Zuzky snad líto. Dá jí malou pusu na tvář, ale pak se jeho výraz změní.

Radek: „Je mi líto, ale já už s tebou nechci chodit. Vlastně jsme spolu nikdy nechodili, to sis myslela jenom ty. Takže mě nech a jdi domů!“ Zrovna v tu chvíli přistupuje ke stolu vysoká krásná žena a podívá se na Radka

Dívka: ,,Kdo to je?“

Radek se nějak nesnaží ulehčit to.

Dívka: ,,Tahle holčička se ztratila… Hledala cukrárnu, ale skončila tady...“

Zuzana se podívá na Radka a pak se jenom usměje.

Zuzana: ,,Ano vidím, že jsem chtěla najít nějakou dobrou a sladkou zmrzlinu a přitom jsem se tady potkala s hnusnou a hořkou pravdou.“ Pak se otočí a beze slova odejde. Hned jak vyjde z baru, začnou se jí z očí linout slzy.

Prochází ulicemi jako by ani nevnímala. Vráží do lidí a chová se skoro jako mrtvola, která jen tak bloudí bez cíle nocí.

Najednou se ale zastaví a podívá se nahoru

Zuzana: ,,Tak tady má být nebe...“  řekne si pro sebe a pak rychle rozběhne domů

Když otevře domovní dveře, hned zaslechne hlasitý křik.

Matka: ,,Kde si byla tak dlouho? Měla jsi být doma už před dvěma hodinami!“

Zuzana se na ní jen bezmocně podívá.

Zuzanina myšlenka: ,,Copak nevidíš, že je mi strašně a potřebuju spíš, abys mi pomohla než aby si na mě křičela…

Matka se ještě víc zamračí a zopakuje svou otázku.

Matka: ,,Tak kde si byla? Hned mi odpověz?“ 

Zuzana se znovu rozbrečí. Matka to však ignoruje a dál na ní křičí.

Matka: ,,Takže ty mi to neřekneš?! Brečet ti nepomůže! Půjdu vzbudit otce a ten si to s tebou vyřídí!“

Zuzanina myšlenka: „Jen si jdi. Mě je stejně už všechno jedno!“

Zuzana tam jen zůstane stát a čeká na příchod otce s matkou.

Matka se zatím v ložnici naklání nad otce, který tvrdě spí.

Matka: „Vstávej! Zuzana teprve teď přišla – Musíš jí vynadat. Ze mě si nic nedělá – potřebuje ráznou ruku! Tak rychle vstávej!“

Otec se pomalu vysouká z postele a matka ho zavede až k Zuzaně. Otec si dceru jí změří pohledem.

Otec: ,,Co se ti stalo Zuzko?“

Zuzanina myšlenka: „Na tohle ses mě ptát neměl. Raději mi nadávej, křič, ale na tohle se neptej. Ještě jsi to zhoršil.“

Zuzana propukne v šílený pláč a uteče do pokoje. Hned jak zavře dveře, tak zamkne a lehne si na postel.

V hlavě si jí promítají všechny myšlenky – Vidí jak jí Radek poslal pryč a tu dívku, která tam s ním byla. Potom matku jak křičí a otce v pyžamu jak se ptá, co se jí stalo.

Přes slzy se trochu zasměje a potichu řekne.

Zuzana: „Co by se stalo? Zhroutil se mi celý svět! Proč jenom je svět tak nespravedlivý.“

V tom se ozve matčin řev bouchání na dveře.

Matka: ,,Otevři! Nebo si mě nepřej! Hned otevři!!“

Zuzana zaslechla i otcův mnohem tišší hlas.

Otec: „,Nech ji být! Až bude chtít otevře!“

Na matku však jeho uklidnění nezabírá a dostává se do ještě většího varu.

Matka: ,,Nech mě! A ty hned otevři!“

Pak kopne do dveří a otočí se k odchodu, ale ještě než skutečně odejde, tak řekne.

Matka: ,,Jednou budeš muset jít ven a pak si mě nepřej!“

Otec tam ještě zůstane stát.

Otec: ,,Nic si z toho nedělej. Znáš maminku ono jí to zase přejde.“ Pak taky odejde.

Celým bytem se rozhostí hrobové ticho. Oba manželé vedle sebe leží beze slov, i když oba dva jen vypadají jako by spali, ale ve skutečnosti mají oba otevřené oči a nemohou usnout.

Otec: „Nemusela si na ní tak křičet, vždyť vůbec nevíš co se jí mohlo stát.“

Matka: „Aby ty ses jí nezastal, copak nevidíš, co se z ní stalo – odmlouvá, neposlouchá nás a navíc se tahá bůh ví s kým.“

Otec: Vždyť vůbec nemáš pravdu. Měla by ses konečně přestat chovat jako její největší nepřítel a taky jí nějak dokázat, že jí máš ráda.“

Matka: „Ale vždyť já jí mám ráda. Právě proto se o ní tak bojím a chci, aby z ní vyrostl poctivý člověk.“

Otec: „Já to vím, ale ona asi ne. Měla by si jí dát trochu víc najevo proč to všechno děláš pak by vám oběma bylo možná líp. Ale teď už spi – zítra si o tom promluvíme...“

Pak se otec otočí na bok a zavře oči. Matka ale pořád nehybně leží.

Zuzana se ve svém pokoji ještě nepohnula z místa. Stále nehybně leží.

Venku se ale ozve podivný zvuk a Zuzanu zvědavost přesvědčí jít k oknu.Venku je však ticho.

Zuzanina myšlenka: „Byla bych dala ruku do ohně, že jsem něco slyšela.“

Venku je ale pořád úplné klid a ticho...

Zuzana zvedne pohled na nebe, které je plné hvězd, které jako by v tom velkém pytli tmy dodávaly naději, že i když se člověk ztratí najde cestu zpět ...

DEN DRUHÝ – RÁNO:

Záběr do Zuzanina pokoje a na její spící postavu v posteli.

Zuzanu probudí tiché klepání na dveře. Když se Zuzana pořádně probudí pozná matčinu siluetu za dveřmi.

Matka: „Zuzanko, otevři. Měli bysme si pořádně promluvit. Dáme si spolu ještě snídani než půjdeš do školy.“

Zuzka nejistě dojde až ke dveřím.

Zuzana: „Ty už se na mě nezlobíš?“

Matka: „Ne, naopak měla bych se ti omluvit. Chovala jsem se k tobě zle. Pojď, dáme si snídani a všechno probereme.“

Zuzana chvíli váhá a pak pomalu odemkne dveře. Matka jí hned obejme a po tváři se jí spustí  maličká slzička.

Matka: „Tak pojď – máme toasty – tvoje oblíbené se skořicí.“

Zuzana: „To si dám moc ráda. Mami…, jsem tak ráda, že…“

Matka: „Já vím Zuzanko, nebyla jsem spravedlivá a omlouvám se ti. Od teď se budu snažit, abych k tobě byla hodnější. A teď už pojď.“

Záběr na Zuzanu, která sedí ve školní lavici společně se svou kamarádkou Evou.

Eva: „Tak vidíš, že už je to lepší. Já jsem hned věděla, že tvoje máma nemůže být tak strašná jak povídáš.“

Zuzka: „Měla si pravdu! Jenom doufám, že jí to vydrží a není to jednom nějaká chvilková záležitost.“

Ozve se zvonek a do třídy vchází asi 50letá učitelka, která na sobě má plášť, ve kterém je těžko rozeznatelná od uklízečky.

Učitelka: „Tak dneska si řekneme něco o chemických reakcích. Otevřete si sešity…“

Než stihla cokoliv doříct ozval se hlas třídy.

Třída: „Oddělte minulou hodinu čarou a napište si datum.“

Učitelka chvíli mlčí a pak pokračuje.

Učitelka: „Ještě než budeme pokračovat v nové látce někdo nám tu zopakuje minulou hodinu.“

Vezme si do ruky svůj zápisník. Ale ještě než stihne vyslovit jakékoliv jméno ozve se chlapec sedící v poslední lavici.

Kluk: „Nezdá se vám, že se trochu opakujete. Tohle všechno jsme už slyšeli stokrát – nemáte na repertoáru taky něco jinýho?“

Učitelka: „Co si to dovoluješ Nováku! Mlč a pojď hned sem k tabuli!“

Kluk sedí beze hnutí a jenom se směje.

Učitelka: „Snad jsem ti něco řekla, ne? Hned k tabuli!“

Kluk: „Vy jste mě snad volala?“

Učitelka: ,,Samozřejmě, že jsem tě volala Nováku! Hned k tabuli!“

Kluk: „Ale je tu malý problém – já se totiž nejmenuju Novák, ale Petr Homolka!“

Celá třída propukne v obrovský smích a učitelka jen vztekle běží ke klukovi.

Učitelka: „Tak ty si ze mě budeš dělat legraci? Hned vstaň a pojď se mnou za ředitelem.“

Křičí a snaží se kluka vytáhnout z lavice. Ten má však větší sílu a ani se nepohne.

Petr: „Já si z vám legraci dělat nemusím- vy to totiž zvládáte sama!“

Učitelka ho pustí a odejde ze třídy. Třída zůstane překvapeně sedět a všichni se podívají na Petra, který jen klidně sedí.

Petr: „Tak co vy na to – vsadím se, že si teď dává panáka.“

Třída se znovu zasměje a pak už všichni začnou probírat právě probíhající událost.

Záběr na učitelku v jejím kabinetu jak si vytahuje z kabelky malou placatici vodky, rychle se napije a sedne si.

Záběr na Zuzku jak jde s Evou domů.

Eva: „No a představ si, že mě ten kluk chtěl pozvat na rande, jenomže já ho uzemnila a řekla mu ať se nejdřív podívá do zrcadla…“

Zuzana: „Tak to musel čumět.“

V tom se za nimi ozve hlas.

Petr: „Počkejte! Zuzko, počkej na mě!“

Dívky se otočí a uvidí kluka, který předtím bavil celou třídu jak za nimi běží.

Zuzana: „Co se stalo?“

Petr: „Nic. Já jenom… Jestli bys třeba nešla někam ven…“

Eva: „No, já radši půjdu – stejně ještě něco mám… Tak ahoj.“

Řekne a odejde. Zůstane jenom Zuzana s Petrem.

Zuzana: „Já nevím – měla bych jít domů…“

Petr: „Tak já půjdu s tebou, chceš?“

Zuzana: „Jasně, jdeme!“

Záběr na jejich postavy, které se pomalu vzdalují.

Vložené slovo:

„A teď by většina příběhů končila a vy byste si museli domyslet jak to s našimi hrdiny skončilo, ale my vám ukážeme to, co nikdo jiný a to jak to vlastně bude dál.“

PO ROCE:

Záběr do Zuzanina okna, ve kterém stojí Zuzana a sleduje hvězdy. Vypadá to, že je sama, ale v tom jí dá ruku na rameno Petr a usměje se.

Petr: „Copak, lásko? Děje se něco?“

Zuzana: „Ne, vůbec nic. Jenom mě tak napadlo, že jsem moc ráda, že tě mám a že nejsem sama.“

Petr: „Máš nějakou melancholickou náladu. Radši pojď ke mně!“

Obejme Zuzanu kolem pasu a oba se políbí.

Potom se kamera začne pomalu vzdalovat od jejich okna a postupně je vidět více a více rozsvícených oken a do toho běží závěrečné slovo…

Závěrečné slovo:

„Jak se vám náš příběh líbil? A byli jste spokojení s jeho koncem? Možná si říkáte, že to byla jen vymyšlená příhoda se šťastným koncem, ale že ve skutečném životě by to bylo všechno úplně jinak - Zuzana by neměla takové štěstí a nepotkala lásku ba právě naopak smůla by jí pronásledovala stejně jako vás. Jenomže proč nevěřit ve šťastný konec – Vždyť nikdo z nás neví jak to vše nakonec na konec dopadne, tak proč nevěřit, že všechno skončí dobře!