dvě tváře a déšť v patách

Mám dvě tváře, jdu a déšť mi v patách kape.

Jdu a polykám prach svého popela.

Dva hovniválové tlačí svou kuličku z lidského odpadu. Tlačí Zeměkouli, malou modrou planetu. Konečně bude v dobrých rukou.

Mám dvě tváře, jdu a pláč byrokratů předchází mě v ozvěně. Snad už poznali jak jsou přebyteční a vyběhnou do ulic.

Jdu, mám dvě tváře, hořím a zápasím s plamenem. Bude pršet, tak na to zase kašlu.

Po ulici pořád někdo chodil, pak se setmělo a až mě to čumění do oranžového světla pouliční lampy přestalo bavit,

Zavřel jsem okno.

Nech kladivo padat, znělo mi v uších s každým úderem.

Tak dlouho jsem bušil do betonu, až z něj zbyla hromádka prachu a pokroucených drátů. Pomník bolševizmu.

Hádám, za jak dlouho se od dlouhotrvající nenávisti dokáže duše odpoutat. Je to závislost.

Tehdy nešlo kladivo pustit z ruky, prsty zdřevěněly, bušilo samo.

Stalo se tepem srdce, bušilo jako zvonem.

Až zůstala v hlavě dutá ozvěna.

Jdu, jakoby spánkem, někam. Mám dvě tváře a naslouchám moudrostem broučích pravd, jsou starší.

pil jsem vodu malými doušky a chutnala jako popel.

to jediné, co skutečně nesmíš, je ptát se blázna proč.

to on sám neví, a neodpoví. zůstane němě zaskočen.

A napadlo mě, že nejsem o moc větší antikrist, než kdokoli,

a pak to anti se dá kdykoli škrtnout, a vůbec celé se to vůbec psát nemusí.

Takže je vlastně jedno kdo je co. Je herec, jedno jaké role. jsme jen své stíny, dokud se opravdu nenajdeme.

Zítra je taky den, i když teď je zima a tma. Jisté to není, ale věřit se tomu prostě musí.

To je naděje. slepá víra, která neumírá.

Když se ráno probudíš, máš všechno nové zase před sebou. To staré, kdesi pryč, zapomenuté.

Pořád nevim, co se očekává, stejně se vždycky stane pravý opak. nějaký paradox.

Tohle pochopí jenom psycholog, učitelky si trhají vlasy.

Po ulici pořád někdo chodil, až se úplně setmělo, zavřel jsem okno. Bude pršet.

---