Neklid

Vždycky mám v sobě neklid

když se něco láme

Vždycky mám v sobě neklid

když se něco drtí

Něco mě svírá mezi narozením

a mezi smrtí

a něco nad tím vším mě trošku klame

To jako tehdy

když byly všechny barvy šedé

a píseň zněla někde pod bodem mrazu

tehdy se zdálo

že středem země

blíží se ke mně

slunce slábnoucí a bledé

hřálo jen málo

Nevím už kdo

a ani kdy to bylo

Svět nějak do sebe nezapadá s časem

Kdo to stál na mém místě

mluvil mým hlasem

však moje srdce se snad nezměnilo

Nevím to jistě

Teď se zase ke mně blíží kroky

mé vlastní

a přece nejsou moje

a v myšlenkách mi rytmicky jak stroje

opakují slova

Má vlastní slova

na dně mé duše - kalné stoky

Kroky jsou slyšet

a jsou dvoje

Vzpomínky někdy nejsou

staří dobří přátelé

Přináší zpátky dobu,

kdy všechno ztemnělé

strachem a smutkem

vtisklo do mě zlobu

A i když všechno dávno odpočívá

v moři, jež tajemství své střeží věčně

vzpomínka temnou barvu mívá

zakalí čistou vodu

potemní jasný den

vrací se znovu - nekonečně?

mizí zas v jednom bodu

docela neurčitém

má cenu se vracet?

Snad ano

V kruhu chodit stále

je marné

Nechodím v kruhu

Chodím po spirále