Uplakané ráno

 

Uplakané ráno

 

   Seděla jsem na okně a koukala do tmy, když…kde se vzal, tu se vzal, najednou sedí vedle mě malinký mužíček s černýma očima.

-         Kdo jste?, ptám se.

-         Klidně mi tykej, já jsem Večer, říká on a podává mi k pozdravu drobounkou ruku.

-         Dobrý de…

-         Pšššt, skočil mi do řeči. – Pouze VEČER…, vždycky jen DOBRÝ VEČER. - Stylově, víš, poučil mě.

Trochu jsem se usmála: -DOBRÝ VEČER – a proč jsi zrovna u mě?

Zavrtěl se na okně, teprve teď jsem si všimla dlouhého sametového pláště, který mu splýval s ramen a ztrácel se v zahradě.

Energicky si poklepal na čelo:

-         Ztratily se mi hvězdy. Normálně utekly za Jižním křížem. Že má budoucnost, že je i na australské vlajce, že co tady…že  jim chybí rozlet…Znechuceně mlaskl: - STARS!!! Česká obloha je jim malá! Tady byla každá sólistka – tam budou v nejlepším případě šedesátý kolo u Velkýho vozu!

   Že by hvězdy opravdu zmizely z oblohy? Nebyla jsem si jistá, zda to fyzikální zákony dovolují…ale nebe bylo opravdu nějaké temné – bez jediného světla.

-         No vidíš sama, ukázal mužíček rukou k obloze. – Proto jsem tady, potřebuju, abys posvítila Ránu.

-         Neumím svítit Ránu, namítla jsem.

-         Jsi Zora? Jsi – a co je Zora než ranní hvězda…buď v klidu. To zvládneš.

Opřel se pohodlněji o rám okna a začal si kasat plášť…-.Pomoz mi, tahej. Uchopila jsem do ruky měkkou látku…musela jsem tahat ze všech sil, mít tak svaly Pepka námořníka:jakoby samet vypil moře, tak byl plášť těžký. Sunul se po trávě, po záhonech…a za ním začínalo svítat.

-         Večere, co děláš?!, ozvalo se hlasité zapištění pod meruňkou na zahradě. Tráva se zavlnila jako vlasy, z ní vyskočila rozcuchaná bytost a marně se sápala po plášti: - Chci přikrýt, chci přikrýt, vřeštělo to.

Pohlédla jsem na mužíka:  - Jo,to je Ráno. Tahle jezinka. Zavolal pod sebe: - Vstávej, už je čas…

-         Jaký: je čas, je čas, pištělo zase stvoření. - To je přece na tobě. Copak je normální, aby Večer určoval Ránu, kdy má být?

-         A copak je normální, durdil se mužíček,  - aby DEN tahal Večer z postele?

-         To si vyřiď s nima, to si vyřiď s nima, to si vyřiď s těma svejma hvězdama. Dobře udělaly, že ti utekly! Už měly dost toho, abys je pořád strkal po obloze, to ti neřekly, co!!!

Šup – a skokem přistál Večer dole na trávníku: - Já ti dám, jedeš, jedeš…pustil se za Ránem, které dělalo dlouhý nos a povykovalo: Hvězdy, utekly mu hvězdy!!!

  Ještě chvilku jsem slyšela jejich hádku, než se hlasy ztratily v dálce.

Za půl hodiny se spustil déšť. Tak nevím, kdo nakonec vyhrál, ale to ráno bylo uplakané.

 

/16.7.2004 ráno, Boskovice, hotel Slavia, 14:48 hodin, park. Připsáno Sašovi Minajevovi/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---