Špaček a Žvýkačkový baron

Narodil se a nebyly mu ještě ani tři vteřiny a už letěl mírným obloukem k zemi, žuchnul na kamennou dlažbu, upustil pár jisker, odrazil se poposkočil a pak se nekonečně dlouho kutálel a zanechával za sebou tenkou stopu kouře, až se konečně zastavil a uvelebil se ve spáře mezi dvěma kočičími hlavami.

HEJ, TY NOVEJ! zahulákala beztvará bílá placka vonící po mátě, MOC SE TADY NEROZVALUJ! TADY JE TO VŠECKO MOJE.

Špaček neprotestoval, poklidně vykuřoval a moc se nerozvaloval.

ABY BYLO JASNO, JSEM ŽVÝKAČKOVÝ BARON, řekl Žvýkačkový baron a nebylo o tom pochyb.

MÁ PRAVDU, JE TO BARON, řekl stín kandelábru, ve kterém se baron rozplácával.

BRÝ DEN, řekl špaček, jenom tak na půl filtru, aby se neřeklo, že je špatně vychovaný.

DOBRÝ DEN, zabublaly unisono všechny ostatní placky, bílé, sluncem vysušené, semtam s jemným nádechem růžové, žluté, fialové nebo ledově modré, pár černých, špinavých s nalepenou vrstvou prachu a otisky od mamutích podrážek, ze všech se linula slabá vůně máty, citronu, bomparů a všeho možného a všechny vypadaly nešťastně.

Až na jednu, růžovou a sladce vonící, nóbl fešnou žvýkaččí číču, způsobně před vyplivnutím sežvýkanou do úhledné kuličky, jak se na dámu sluší. Ležela rovněž ve stínu kandelábru a svou krásou dodávala okolnímu světu naději.

KRÁSNÁ, VIĎŽE? zachrchlal baron směrem ke špačkovi. JE MOJE. JAKO VŮBEC VŠECKO. TOHLE JSOU MÍ PODDANÍ. CELKEM DVAADVACET DUŠÍ. KDYBYCH NEBYL SKROMNÝ, BYL BYCH NA SEBE HRDÝ.

ONA NENÍ JEHO, zašeptalo bělavé bajo s černavým okrajem. NENÍ JEHO. JE SAMOSTANÁ. CIZINKA. VYPADLA Z JEDNÉ MOC VYSOKÉ PUSY. ANI MU NEROZUMÍ.

TY TAM! zahřímal baron na bajo, SPLASKNI NEBO UVIDÍŠ!

Bajo poslušně splasklo, ale ještě před tím vrhlo po špačkovi utrápený a po baronovi nenávistný pohled. TRPÍME TU, ještě zasyčelo.

BONJOUR! Kývla růžová kulička na špačka a svět se zamotal pod sladkou vůní jahod.

POKUD JÍ NEROZUMÍŠ, řekl baron, TAK JÁ TI TO PŘELOŽÍM. ZNAMENÁ TO NĚCO JAKO: MILUJI BARONA. ASI TAK. JE DO MĚ BLÁZEN, CHUDINKA HEHE, ALE NEDIVÍM SE JÍ.

VY ZNÁTE CIZÍ ŘEČI? zeptal se špaček.

DŘÍV JSEM HODNĚ CESTOVAL. DOSTAL JSEM SE NA JEDNU FAJNOVOU PODRÁŽKU A VIDĚL JSEM KUS SVĚTA. LECCOS JSEM POCHYTIL. MĚL BYS TAKY CESTOVAT. HLAVNĚ BYS MĚL VYPADNOUT A NEHUČET MI DO PODDANÝCH. ROZRÝVAT MORÁLKU, TO JSTE CELÝ VY.

Bylo to poprvé v životě co byl špaček označen za hučitele a rozrývače a tak tu událost vychutnával mlčky, pomalu dýmal a dumal o můře, která chrněla v záhybech elektřinou vrnícího kandelábru. Jeho stín se líně plazil po zemi, snažil se udržet na baronovi, ale s postupem času to bylo čím dál těžší.

Kolem pršely boty a zanechávaly své otisky v trpících poddaných, baron se rozvaloval a vedl řeči a špaček dohasínal a dohasínal a prohlížel si tu růžovou nádheru a pak barona a zase nádheru a smutné bezmasé torza orbitů, baj, peder, bruklynů, a vriglisů a zase sklouzl k cizince.

MILUJU JI. řeklo bělavé bajo, a myslelo růžovou krásku.

MILUJU JI, řekl stín kandelábru a myslel tu šedavou můru s jemnými chloupky na tělíčku poklidně spící tam, kde stín přecházel v hmotu.

MILUJU JI, řekl špaček a myslel svobodu, kterou mu podala špička hnědé lakýrky velikosti 41, která ho nakopla a odnesla někam úplně jinam.