Odhalující

Chladný podzimní vítr mi přifoukl do obličeje jeden pramínek vlasů.A hele,právě ten melírovaný.Připadá mi to až nemožný,že mám ve vlasech jen pár blonďatých pramínků a mě spadne do obličeje právě jeden z nich.Asi bych o tom měla něco napsat.Doma o tom napíšu dlouhou povídku.A nebo úvahu.Ale až doma.

Au!Jaktože tady chybí dlažební kostka?Teď mám snad něco s kotníkem.Rozhlídnu se kolem, jestli někde není volná lavička.Ale stejně, jak je to možný,široko daleko nikde nechybí kostka a zrovná já šlápnu tam,kde jediná chybí.Možná to do toho díla taky nějak zakomponuju.Doma.

Támhle je volná lavička.Tak se k ní vydám,ale už si dávám pozor na nohy a dívám se na zem.Ono,když si člověk koupí drahé značkové boty,tak na ně musí být opatrný.A jak se tak dívám po zemi,tak si všimnu,že jde okolo žena,která má na chlup stejné boty jako já!No ne,opravdu to ale nebyly  levné boty a já nečekala,že hned druhý  den uvidím někoho,kdo má stejné.Ach jo.Jak je tohle možný.Až budu psát tu povídku,tak si tam musím postěžovat.Ale to až doma.

Tak tedy dojdu k lavičce,sednu si a prohmatávám kotník.Snad s ním nic nebude, jen trochu bolí.Najednou mi na klín přilétne papírová vlaštovka.Jéjej.Vykouzlí mi na tváři úsměv.Třeba je na ní něco napsané.A tak jí neohrabaně rozložím.A světe,div se!Byl tam nápis AHOJ!Mám já to ale štěstí, jak je možné,že zrovna mně přilétla do klína vlaštovka a navíc v ní byl pozdrav.Abych si doma do té povídky jen nestěžovala,tak tam napíšu i tohle.

A tak chvíli posedím,raduji se tím, jak je nádherný den a říkám si, jak je možné,že všechny dny jsou tak krásné.To by mohl být hezký závěr,takový optimistický.Zkusím to tam doma nějak sepsat.

Když dojdu domů,tak si uvařím večeři,která byla opravdu dobrá.Přemýšlím, jak je možné,že jsem tak dobrá kuchařka,když mě nikdo vařit nikdy neučil.To je náhoda.

Po večeři usednu ke stolu,vezmu si čistý bílý papír a začnu:"Dnes byl krásný den,náhoda stíhala náhodu a já jsem tak šťastná.Musím napsat,co se všechno událo...".Podívám se na papír,neusměji se a zavřu pero.Dopíšu to až zítra.Lehnu si do postele,zhasnu všechna světla a přemýšlím.Konečně můžu odložit úsměv a optimismus a celou noc probrečím.Protože jsem doopravdy nešťastná.Ale nad ránem přece jen na chvilku usnu.Musím přece načerpat síly na další krásný den.