Půlnoční waltz

Věcička z cyklu "Ňáký sny". Fakticky se mi něco v tomhle duchu zdálo. Taková trošku "highlanderovská" tématika :o))

Je můj nepřítel. Už když přišel na svět, tak mě nenáviděl. Vlastně se narodil jen proto, aby mě zabil. Nebo já jeho.
Dlouho jsme se hledali. Věděli jsme o sobě, a neznali navzájem svá jména ani podobu.
Pak jsme na sebe narazili čirou náhodou. V jednom malém, starobylém městě. Měli tam gotický kostel a čtverhranné náměstí s kašnou a morovým sloupem uprostřed, obehnané krásnými měšťanskými domy s podloubím, freskami a reliéfy.
Na rohu tam byl takový malý, nenápadný bar. Normálně do takových míst nechodím - mám raději pivnice. Něco mě tam neodolatelně táhlo.
Upoutal mou pozornost hned, jak jsem vstoupil. Okamžitě mi bylo jasné, že je to on. Zůstal jsem stát kousek od dveří a prohlížel si ho. Nepochybně hezký kluk. Takový trošku frajírek. Ne moc vysoký - pár čísel pod 180, řekl bych. Štíhlý, s lehce protáhlým obličejem. Vypadal křehce, ale nepochyboval jsem o tom, že bude pěkně šlachovitý a mrštný jako kočka. Černovlasý. Také mě studoval.
Když jsem vykročil, vstal, a šel mi zdvořile naproti. Usmíval se. Ne potutelně, ne krvežíznivě. Docela mile, skoro až přátelsky. Ale chladně.
Zastavili jsme se necelý metr od sebe - to byla bezpečná vzdálenost.
"Tak co? O půlnoci?" otázal se tiše. Přikývl jsem.
"Tady?" Kývl hlavou směrem k náměstí.
"Jo. Vyber si zbraně."
Usmál se a vytáhl z kapsy jakási dvě párátka. Koukal jsem, co to je. Čekal jsem pořádný kvéry, samurajský meče, v nejhorším případě šavle. Něco takového rozhodně ne.
"Co to má být?" zeptal jsem se poněkud přihlouple, přestože jsme velice dobře poznal laboratorní skalpely. Opět se usmál.
"Neboj. Jsou ostřejší než břitva. A z té nejlepší oceli. Vybereš si hned?" Položil je na barpult a poodstoupil.
Vzal jsem nožíky do rukou a jal se je bedlivě zkoumat. Zdály se být identické, ale pokud nebyly, sebemenší rozdíl mohl být rozhodující. Oba měly ostří bez jediné vady. Vážit se zdály také oba stejně. Nakonec jsem se rozhodl ponechat to náhodě a položil zpátky ten, který jsem zrovna držel v levé ruce. Pak jsem pozpátku došel až ke dveřím a šel se vyspat.

Nastal čas. Protáhl jsem se, došel do hotelové koupelny a pustil na sebe studenou sprchu. Vydržel jsem tam, dokud jsem nezačal hlasitě jektat zuby. Pak jsem se začal rozcvičovat. Nevynechal jsem jediný sval.

Náměstí zelo prázdnotou. Lidé tohoto městečka teda rozhodně nežili nočním životem. Právě proto nám nejspíš bylo souzeno setkat se zde. Z lamp nesvítila ani jediná - postaral se o to? Ani měsíc nesvítil - byl v novu. Nebylo pochyb - o místě a čase našeho setkání bylo rozhodnuto dávno dopředu. A už jsem ho taky - spíš cítil než viděl či slyšel. Aniž jsem o tom uvažoval, začal jsem se mlčky svlékat do půli těla. Slyšel jsem, že dělá totéž.

Vykročili jsme proti sobě. Jeden druhého jsme stěží viděli. Svíral jsem tenkou rukojeť skalpelu, připraven učinit výpad. Musel jsem ovšem počítat s tím, že ve střehu je také můj sok. Jediný neuvážený pohyb mohl znamenat konec. Začali jsem kolem sebe tancovat podivný tanec duchů. Snažili jsme se chytit rytmus toho druhého a současně ten svůj měnit tak, abychom se nestali čitelnými. Ohmatávali jsme temnotu mezi námi, snažíce se vycítit slabé místo, příležitost rychlému, překvapivému útoku - možná rozhodujícímu. Fik! Něco se mi jen letmo otřelo o předloktí zanechávajíc za sebou ohnivou čáru bolesti. Jak to udělal? Raději jsem rychle uskočil do tmy, abych získal čas. Z levé ruky mi proudem valila horká krev. Na žílu se naštěstí nedostal. Bylo však třeba dávat si bacha. Byl dobrej, hajzl. Lepší než já? Dosud nepoznaný pocit strachu mi sevřel hrdlo a ochromil končetiny. Je mi snad předurčeno zůstat dnes ležet zde, na tom chladném dláždění z kočičích hlav? Přestat existovat? Jen tak? Náhle jsem - snad svým šestým smyslem - vycítil hrozbu a instinktivně se přikrčil - ostří skalpelu mi sotva slyšitelně zasvištělo nad hlavou. Ťal jsem. Po slepu, širokým obloukem. Směrem, kde jsem tušil jeho nohy. Do něčeho jsem se zabořil, něco jsem páral, zaslechl jsem slabé zaúpění, pak jsem kontakt ztratil. Stáhl jsem ruku zpět a šáhl na čepel. Byla mazlavá. Vyrovnáno, prevíte. Kdepak teď jsi? Ještě víc jsem se přikrčil a v podřepu vyčkával. Levačku jsem natáhl za sebe jako tykadlo. Pravačku jsem připravil k bodnutí. Blížil se. Pomaloučku. I tak byl teď už slyšet - pajdal totiž. Bylo mi jasné, že si je toho vědom a zkusí nějakou boudu. Ale jakou? Rychle jsem si lehl na záda a hrot nože namířil proti obloze. Žuch! Náraz mi zbraň téměř vyrazil z ruky, ale cítil jsem, jak pronikám hluboko do jeho těla. Na hruď mi vystříkla jeho krev. Pak dopadl i on. Rychle jsem se snažil krýt levačkou, ale byl rychlejší. Řízl mě - dlouze a hluboko - těsně pod žebry. Bolestí jsem málem pozbyl vědomí. A znova ta hrozná úzkost - už bylo na mále. Stačilo možná pár milimetrů, a přeťal mi aortu. Ale teď jsem ji držel - tu ruku, která mi ublížila - a nehodlal jsem ji za žádných okolností pustit. Snažil se samozřejmě vykroutit. Svíjel se jako had a volnou rukou mi šel po krku. Bylo nemožné ho zasáhnout. Zvolil jsem tedy jistý cíl a zakrojil těsně vedle své sevřené dlaně. Vystříklo to. Zařval a šel mi levou rukou po skalpelu, ale to já už uhnul a rychle bodnul tam, kde jsem teď tušil jeho obličej. Cosi měkkého - muselo to být jeho oko. Ještě víc jsem přitlačil a otočil nožem. Příšerně zařval. Ale zmítal se už míň. Začínal slábnout. Pomalu jsem vytáhl zbraň z rány. Teď už nebylo kam spěchat. Zkroutil jsem mu pravačku a zatlačil vzhůru. Jeho skalpel cinkl o zem. Stál nyní proti mně v předklonu, pokorně očekávající poslední řez. Přiložil jsem ostří k jeho krku a jediným šmiknutím mu prořízl krční tepnu i hrdlo. Padl na kolena, chroptěl - jenom chvilku.
Jeho ruku jsem pustil z křečovitého sevření teprve tehdy, když zvláčněla a přestalo to v ní škubat. Pak jsem našel hromádku svých svršků a z košile si udělal obvaz, kterým jsem si ovázal ránu na boku. Hodil jsem na sebe bundu a pajdal pryč z toho krásného, malého města.
Bylo třeba se někam uklidit a srůst, než potkám toho dalšího….

---