Moucha

     ... a enter. Odeslal jsem poslední zprávu a spokojeně se protáhl v anatomickém křesle. Zavřel jsem oči a poslouchal uklidňující šustění okolních pěti počítačů poslední generace.

     Do tichého ševelení sítě náhle vpadlo cosi rušivého; ucítil jsem lehký dotek na nose a současně onen zvuk ustal.

     Byla tu.

     Jak se jen mohla dostat přes několikery zasklené dveře a úzké chodby, nehledě na ostré hochy u bezpečnostních rámů až sem, na to už asi nepřijdu. Okna mé kanceláře vedou do přísně střeženého prostoru a tudíž nejdou otvírat.

     Zazvonil jeden telefon a téměř současně druhý. Uletěla někam pryč a chvilku trvalo, než jsem je vyřídil. Zapomněl jsem na ni až do chvíle, než jsem se usadil před počítač k psaní další zprávy.

     Seděla uprostřed obrazovky, kde jsem měl nastavený Seznam.

     "Chceš si založit ímejlovou schránku, ty mrcho ?" zavrčel jsem na ni. Cosi zabzučela a naštvaně odlétla.

     Ne nadlouho.

     Zjistila, že otravovat člověka před počítačem je nesmírně zábavná činnost. A že je s ním tím větší sranda, čím víc ho tlačí čas a on je čím dál tím víc nervózní.

     Abych to zkrátil.

     Ve chvíli, kdy jsem dopsal, mě popadl amok a přísahal jsem krvavou pomstu. V uzavřeném prostoru neměla chudinka žádnou šanci. Nemám nic proti mouchám, ale nesmí mi lézt do soukromí.

     Nabral jsem nehybné tělíčko na okraj potištěného papíru a hodil ho do koše. 

Konečně je ticho. Zase jen to konejšivé šumění...

     Po chvíli jsem začal mít pocit, že tu něco schází. Najednou mi celý můj kanclík připadá takový divný...jakoby sterilní a bez života...

     Ještě že zvenku není speciálními nerozbitnými skly slyšet žádný zvuk a dají se zatáhnout žaluzie. No řekněte, co byste si mysleli o člověku, který běhá po místnosti, třepe rukama a ještě k tomu bzučí ?