O Vrtáčkovi a Vrtačce

To si takhle žili, byli v jedné bedně na nářadí Vrtáček s Vrtačkou. Byl to šťastný pár, na zdejší poměry – haštěřivé matky i podložky nevynechaly den, aby si pouhým hloupým rýpnutím nezačaly předlouhou hádku a šroubováky sváděly kruté boje o necudné šroubačky…

Vrtačka každé ráno budila manžela do práce, připravila mu snídani (nejraděj měl dubové dřevo, pěkně proleželé, asi tři roky staré) a neopomněla mu vyčistit nástavec, aby se hezky lesknul a vrhal prasátka. Vrtáček byl však pěkný mrzout. Obzvláště brzy poránu. Na Vrtačku se sotva podíval, zhltnul, co mu připravila a už si to odvrtal pryč. Jediné, co jejich manželství udržovalo bez hádek, byla nekonečná trpělivost a láska Vrtačky. Vrtáček to snad nikdy nemyslel zle, jen prostě neměl náladu… Obvykle se už domů vracel celý rozjařený a dovedl si s Vrtačkou, znuděnou z celého dlouhého dne rutinní práce, hodiny povídat.

Jednoho dne nespokojenost ve Vrtačce vzkypěla a ona už nemohla dál. Vrtáček přišel domů nějaký vzteklý, ani nevěděla proč. Její oblíbené jídlo (březovou fošnu na divoko) celé ztrhal, prohlásil, že je to blaf a nechápe, jak jí to může roztáčet a pak ne, že by se odvrtal uklidnit do nějakého koutu a začal jí projevovat trochu vděčnosti za uklizení jejich fochu, či za to, že vůbec něco k večeři přinesla a nenechala ho shánět dřevo samotného, jak to všechny její kamarádky doma dělaly, -ne!- on si prostě zůstal trčet uprostřed police a překážel a neodůvodněně hudroval a vůbec si na Vrtačce vyléval vztek. Měla toho plný nástavec. Rozhodla se, že nic takového už trpět nebude, že odejde. A to taky udělala! Sebrala si pár svých pilin a ani Vrtáčka nepozdravila na rozloučenou.

Odvroubila si to naštvaně a podrápala při tom celou pečlivě vydrhnutou podlahu. Jakmile měla jejich bednu z dohledu, začala se cítit se báječně. Bylo přeci jedno, kam se vydá! Někde se musí vždycky uchytit! Štrádovala si to dál, vrtala kolem ostatních ponků, provrtala se až pod schody dílny a vypadla dveřmi pro kočku ven. Ach! Jak byl ten svět nádherně velký! A kolik skvělých zážitků sliboval! Žádné upocené ruce jejího majitele… Ne! Už nikdy víc!

Ale pak přišel večer. Když se začalo stmívat, padl na Vrtačku strach. Co si tu venku tak sama počne? Vždyť se tu v noci pohybují všemožné nestvůry! Co když jsou ty pověsti o Pisklovy, strašném hlodavém bohovi, pravda?! Co když ji celou ohryže??! Co když jí zničí její skvělou pleť? Bude navždy odsouzena k ostudě? Takový bude její trest za to, že chtěla trochu štěstí? Chvěla se strachy i rozhořčením. To by přeci nebylo fér! Nikomu nic neudělala, není proč ji trestat! Ona celý život Vrtáčkovi posluhuje, ne on jí! Rozhodla se, že se za žádnou cenu nevrátí. Nemůže se jen tak podvolit a vrátit se k němu. (I když nejdřív musela potlačit ten malinký hlásek, který jí našeptával, jak se jí po tom trumberovi začíná stýskat…)

Támhle! Za tím klacíkem něco je! Vidím oči!!! myslela si vystrašeně, ale nikdy nic doopravdy nenašla. Netrvalo dlouho a byla už samým strachem vyčerpaná. Nástavec už se jí točil pomalu, pomaličku a ona se zdrceně šourala k nejbližšímu stromu. Neviděla ani na krok, když konečně dorazila do chlácholivé náruče jeho kořenů. Stulila se tam, odepjala nástavec a složila si ho k sobě do náruče.

Vál studený vítr. Cosi zlého v dálce zachrčelo. Všechno kolem ožívalo divokým nočním životem. Proč jen nešla k nějaké kamarádce? Proč si nezkusila najít práci v garáži naproti přes ulici? Proč jen zůstávala tady venku? Proč vlastně opouštěla Vrtáčka? Vždyť ani nebyl tak špatný, jen prostě nevěděl, jak jí dát najevo, že ji má rád… Začalo pršet.

A přestalo až k ránu. Snesla se studená mlha a všechno kolem halila do lepkavého ledového mléka. Vrtačka se třásla, neviděla ani na vrut od sebe. Byla úplně sama. A jedině ona sama si za to mohla. Kdyby ještě měla sil, plakala by, ale za celou tu noc proplakala už tolik oleje, že jí teď neukápla ani kapička. Tak tam jen ležela a mrzla, dokud se mlha alespoň trochu nerozptýlila a ona se nemohla vydat na cestu. Nevěděla kde je, ani kam jde. Chvíli ji to děsilo, chvíli jí to zas bylo jedno. Cítila smutek, byla opravdu nešťastná, že si s Vrtáčkem nepromluvila a že se mu alespoň nepokusila vysvětlit, co jí vadí. Vždyť chudák bez ní ani nevstane! A co když bude spát víc dní? Možná, že ho kvůli tomu vyhodí z práce! Co to jen provedla…

Ani nevěděla, jak dlouho se parkem potácí. Mlha se už zvedla, ale vtíravá zima jí ve spojích zůstala. Cítila se unavená a vyčerpaná. Musela se ovšem zase nějak dostat zpátky domů! Musela probudit Vrtáčka! Musela si s ním promluvit… Vrtala si to neochvějně dál. Potkávala šťastné, zamilované páry – matičky, podložky, šroubováky se šroubovačkami, hřebíky a šroubky (i když ti na ní sprostě pořvávali a vůbec byli neurvalí a protivní jako vždy), dokonce potkala i nějaké vrtáky a vrtačky! Jen je apaticky míjela, ani tu zahořklost už neměla sílu projevit.

Zrovna zahybala kolem nohy lavičky, na rozcestí Tří trav, když do ní vrazil nějaký šílenec, shodil ji a celou ji zamazal od bláta.

Kdo si myslíš, že jsi! chtěla se na něj rozeřvat, ale slova jí zamrzla v ústech. Dívala se do blátem zamazané tváře svého Vrtáčka! Nemohla tomu uvěřit! Vrtáček se z šoku vzpamatoval první.

“Krucilinko!” tak totiž Vrtačce rozněžněně říkával, když spolu ještě chodili, “Já… Když ses večer nevracela, měl jsem strach… Vrtal jsem tě hledat, ale ni u jedné kamarádky jsi nebyla… Všechny na mě byly tak zlé… Já nevím, co jsem provedl. Nemohla by ses vrátit domů? Prosím, zlatíčko, strašně mi scházíš!”

Když to Vrtačka slyšela, tak se zastyděla, že uvedla Vrtáčka do takové situace, když vlastně za nic nemohl. Však takhle dobře si většina nářadí nežije! Za tak skvělou práci, jakou má on, by někteří dali všechno, co mají! Neměla si proč stěžovat, vždyť on ji má rád… A tak se jen trochu začervenala a zaklesla se do svého manžela, zašeptala mu, jak ho miluje a vydala se s ním zpátky domů. Byla ráda, že to dopadlo takhle a ne hůř.

Když se dvojice šťastně vrátila domů, ošetřil Vrtáček Vrtačce její nástavec i pleť, celou ji promazal a ona pak celá utahaná s úsměvem na tváři usnula. Všechen ten nepořádek, co Vrtáček nadělal, prostě ignorovala – však bude mít ještě spoustu času to napravit!

Od té doby už se Vrtačka na Vrtáčka nezlobila, že ji trochu přehlíží, protože si uvědomila, že nikdo nemůže být dokonalý. A byla šťastná, že má takového úspěšného a milujícího manžela. Za rok už se jim narodilo malé Vrtáččátko, nad jehož postýlkou Vrtačka vyvrtala nápis: ‚Všude dobře, doma nejlíp‘. Už věděla, že je to pravda.