Podveden

Sny se někdy nezdají

Carlovi se zdají sny. Jejich děj a příběhy ho nepřestávají překvapovat. Ve středu šel spát brzy. V práci si neodpočinul, celý zlámaný ulehl ještě za světla do staromládeneckého pelechu. Spaní má naštěstí a zaplať Pán bůh dobré. Dokonce tak dobré, že nad tím příliš nepřemýšlí, schopnost pravidelně usnout a spát ho nikterak nepřekvapuje. Zkrátka lehne a spí. Po nějaké době, kterou nedokáže přesnìji odhadnout, se pásek snových filmù rozbíhá na plné obrátky. Vychází z domu, na ulicích je teplo, slunce svítí. Je po dešti. V pravé ruce svírá kožené vodítko, na jehož konci se komíhá droboučký psík. Světlý, trochu ušmudlaný, dlouhé zcuchané chlupy, dole rousané vlhkem. Skotačí a je mu zjevně do skoku – přes to zpropadené vodítko. Carl ve skutečnosti žádného psa nemá, uvědomí si to i ve snu. Vyhýbají se spolu kalužím, tedy Carl se vyhýbá a mnoho si přeje, aby se jim vyhýbal i psík, jemuž se, zdá se, právě v kalužích líbí víc než moc a hodně. Azték, tak se jmenuje, cupitá malými, energickými krùčky před svým páníčkem, čenich při zemi. Někam jdou, ale pokud to neví pes, tak Carl určitě ne. Přitom má jasný dojem, že kdyby se na to Aztéka zeptal, dozvěděl by se to. Jdou tedy s němou ozvěnou dál, ulicí obehnanou hradbou starobylé secese. Jejich čvachtavé kroky a krùčky se odrážejí od štukového zdiva. Najednou se ulice rozevře a před kráčející dvojicí vybíhá zeleň do všech stran. I v parku je po dešti, svěžím trávníkem pobíhají volnì puštění psi, z mohutných korun letitých listnáčů křepèí opeřenci. Lidé nejsou na blízku, nebo alespoň nejsou vidět. V posledním domě před parkem, nalevo, úplně nahoře – Carl odhaduje, že to může být tak čtvrté poschodí - se najednou rozletí prosklený rám a vzduchem proletí nějaký předmět, něco černého, beztvarého. Přistane to metr před Aztékem. Tvar, který to nemělo už za letu to s dunivým plesknutím o kamennou ulici ztrácí úplně. Pes je u vytržení. Zuřivě pobíhá kolem tmavého čehosi a střídavì vzhlíží k zející okenici a na svého páníčka, zoufale cloumá krátkým vodítkem, obojek se mu zařezává do malého hrdélka, sípe a dýchavičně obnažuje překvapivě velký, růžový jazyk, kterým užuž dosahuje na špinavý zetlelý a páchnoucí hadr, jenž mezitím začíná propouštět vlhkost, snad mastnotu nebo jinou bahnitou ohavnost. V tu chvíli Carl dokonale překvapí sám sebe. Shýbá se k zuřivostí zmítané a domestikovanou nepříčetností posedlé šelmičce a nacvičeným stiskem uvolňuje karabinu. Pes v tu ránu vyrazí dravě vpřed a čumákem se boří do pohozené onuce. Náhle však zkoprní a vrací se, jakoby vylekán překvapivě nabytou svobodou či kontaktem s dráždivou realitou, vrací se s kvikem, který Carl tak dobře zná ze společných cest městskými tramvajemi, vrací se tázavì k přítelovým nohám, malý a o to chlupatější ocas kdesi hluboko mezi půlkami. Carl ho chce uklidnit, shýbá se k němu. Náhle se však prudce odtahuje. Z psíkovy mordy se ten smrad nepředstavitelně line, hnědý hlen stéká po světlé srsti a pokrývá již i přední tlapky. Pes smutně zírá, teď však už vůbec ne strnule, ne překvapenì, beze stop zoufalství. Spíš smířlivì a konejšivě. Jakoby vysvìěloval, jakoby chtěl říci, že on to už dávno říkal. Teď je pro změnu v rozpacích Carl. Ze psa, z té věci, ze smradu…Ano! Z toho strašného, nepozemského puchu se jakoby v notových linkách - a Carl skutečně vidí vzduchem poletovat notičky! – ozývá povědomá melodie. Nejdřív tence a vzdáleně, zřetelně se však přibližuje, jakoby odkudsi přijížděl vůz s hromově vibrující aparaturou. Walk – air – reach – sky, walk – air – reach – sky, je slyšet útržky neznámých slov. Hluk je za chvíli tak nesnesitelný, že se Carl, jemuž dvě ruce nestačí k současnému přikrytí uší i nosu, že se v bolestivém tranzu kácí k zemi a nosem jako čenichem přilepeným ke stále vlhké dlažbě směřuje po dvou loktech a po dvou kolenou k nadýmající se hadrové olezlině, ke smradem mokvající záhadě, jakoby nešetrně tlačen a současně pevně svírán dunivě páchnoucí zvukovou vlnou, zatuchlým ohlušujícím plazmatem. Pes, který se mezitím už spokojeně drbal, odběhl do parku, na Carla se přitom ani nepodíval. Ani se neohlédl a splynul s dovádějící smečkou psů všech barev, plemen a velikostí. Když se svým čumákem – jeho nos se mezitím skutečně proměnil v masivní černý psí čenich – když se svým zahleněným čumákem a s očima pevně sevřenýma na dotek přiblížil k té huspenině, v tu ránu nastalo ticho téměř ohlušující. Pach, který až do té chvíle hrozil silou své strašlivé intenzity vše zasypat a pohřbít se rozplynul a nečekaný čerstvý vánek ho ještě rychleji než překvapivěji soucitně nahradil Carlovi dùvěrně známou vůní. Vanilka, tymián, levandule, zpocená prostěradla, uhelný mour, šeřík, sladká plíseň, broskve, meteorické větry, bazalka a magnólie. Tady, na mokré ulici, kousek od parku, domů a záhady, tady je doma! S trochou očekávání, pln překvapení a naděje vzhlédl do čtvrtého patra. Matka mu, zatímco zalévala rudé muškáty, se škádlivou přísností hubovala ukazovákem a němě, beze slov požádala, aby se podíval, aby rozbalil ten dárek. Trochu se zastyděl a otřel si čumák. Když se z opatrnosti znovu podíval do šedých matčiných očí a přesvědčil se, že může, nejprve si otřel umazané dlaně do kapesníku a potom se, oběmi pažemi, trochu nejistě a dětsky bázlivě, potom se natáhl po matčině dárku. Byl vlhký a překvapivì teplý. Uvnitř bilo srdce! S nervózní nechápavostí zatínal prsty do promočené a zetlené látky, zuřivě nehty drásal to neštěstí. Už věděl, co je uvnitř. Celé dětství to tušil, že ho najde, že někde musí být. Na půdě, ve sklepě, na zahrádce, u prarodičů, v ústavu. V ÚSTAVU! Pp..proč, próóóóč!? Ptačí zpěv ustal. Teplým vlhkem, spárami mezi oježděnými kočičími hlavami odplouval do podzemí, do zásvětí. Rudý důkaz života. Krev její krve. Duše, roky opouštějící své tělo, na věčnost. Malou mrtvolku hladily paprsky zapadajícího slunce. Na nedonošeňátko, bratra, jehož přítomnost a existenci cítil po celý svùj život někde hluboko v sobě a o němž věděl, že o něm ví, na jeho druhé i první já teď začaly s hmyzí horlivostí dosedat první lesklé parádnice. Próóóóóč????? Proč jsem to nesměl vědět???? Proč si mi to neřekla????? Otázky. Létaly vzduchem jako novoroční rachejtle. Vzlétly. Zahřměly. Zhasly v ledovém zrcadle matčiny tváře. Záclona se zavlnila, okno zavřela petlice. Bylo po válce. Bylo po míru. Psi všech barev, velikostí a ras dováděli v parku. Malý, bílý a trochu ušmudlaný ořech seděl opodál pod odkvetlým šeříkovým keřem a ve studeném světle úplňkové noci olizoval krví nasáklou hadrovou panenku.
Když ho matka, bdící celou noc, přišla kolem šesté vzbudit do práce, nespal. Ležel na zádech a byl odkopaný. Oči schované za pevně sevřenými, propadlými víčky. Slovanský nos, to rodinné dědictví, nezvykle úzký. Pleť vosková, ruce rozhozené, prsty zaťaté. Dle lékaře smrt nastala před pùlnocí. Obrovskou silou a zevnitř. Matka si ničeho neobvyklého během tiché noci nevšimla. Poslouchala BBC.

---