Chvilička v knihkupectví

Stojím v knihkupectví a bavím se s mládencem, co tady prodává. Jmenuje se Petr a je mu ke dvaceti rokům, je chytrý a docela milý.

„Když si to tak vezmeš, tak důvod, proč se na telenovely kouká tolik žen je jednoduchý,“ rozkládá rukama, vypadá při tom roztomile, „rády vidí, že i chudá a ošklivá dívka se může stát krásnou a bohatou.“

„No jasně, jsou to pohádky naší doby, něco jako Superstar,“ odvětím a natahuju se do regálu, kde je moje knížka. Je hrozitánsky vysoko a já jsem dost malá, takže si musím vzít stoličku, abych vůbec dosáhla.

„Taky pravda, každý člověk, každý obyčejný člověk má v sobě něco kouzelného, co ho může dostat až na vrchol. Když jenom bude moc a moc chtít, tak to dokáže.“

„Jo, stačí nenechat se odradit.“

Pokýve hlavou a velmi soustředěně se kouká doblba. Potom na chvíli odběhne do skladu a vrátí se zpátky s knížkou v ruce. „Tahle by se ti mohla taky líbit,“ říká.

„Teď na ni nemám prachy, schovej mi ji, prosím tě.“

Zase tak pokývá hlavou a zase se soustředěně podívá doblba.

No, má zas svou „soustředěnou“ náladu, asi za chvíli půjdu.

„A co jinak, máš už nějakou slečnu?“ zeptám se jakoby mimochodem.

„Ne, ne, Barčo, vždyť víš, že je těžký najít nějakou tu nebárbínu, a myslím, že ty už jsi nějakou dobu zadaná. Jinak ty holky… no já nevím. Když se kouknu na jednu, jako bych viděl všechny, tak mi to přijde. Zmalované až hrůza, oblíknuté všechny stejně… a o čem se baví? Akorát o Stodolní, o Superstar, o módních trendech.“

Překvapuje mě, kolik o tom vlastně ví. Řeknu mu to.

„No to víš, něco zaslechnu tam a něco tady a sem tam se dám do řeči se ségřinýma kámoškama.“

Zavrtím hlavou a chci se rozloučit, ale Petr se už nedívá na mě, ale na nově příchozí. Ten jeho pohled znám, není teď na něj radno mluvit; neslyšel by mě.

„Dobrý den, slečno, copak byste si přála?“ ochotně vyběhne zpoza pultu, což pro mě nikdy neudělal. A to jsem si myslela, že se mu líbím.

Risknu jeden pohrdavý pohled na „slečnu“. Zelené kruhy v uších, krátké tričko téže barvy s číslem „21“, bílá sukně, ze které lezou bílé kalhotky vhodně končící někde v půlce zad… nemějte mi za zlé, prosím, že jsem se odvrátila.

„No,“ zamyslí se „slečna“ a přejede očima pár titulů (dobře, jsem zvědavá, musím se koukat).

„Doporučovala bych obrátit svůj zrak tímto směrem,“ ukážu znalecky na rubriku červené knihovny.

Slečna se na mě mile, leč trošku odměřeně, usměje a věnuje mnohem zářivější pohled Petrovi s rozklepanýma rukama směřujícímu k onomu regálu.

A já spěchám na autobus. Někde u dveří zamumlám sotva slyšitelné „tak já se teda stavím zítra“ a na zastávce se tak dusím smíchy, až se lidi koukaj ještě divněji než jindy.

Jo, svět je fakticky dost zvláštní místo.