Nešťastná dívka Tonka

Tonka neměla co dělat, a tak se dívala do zrcadla. Pozorovala v něm svou vlastní neužitečnost. Vzít tak žhavý uhlík do dlaně, to ne, to by Tonku pálilo. A jí stačí, když jí pálí dobré bydlo.

Ubíhaly minuty, hodiny, dny Tonku sužovaly jako představa promeškaného jarního výprodeje halenek. Odložila si. Pozorně sledovala tu svou malou koženou tobolku, ve které nechávala pravidelně mizet jen pyje kryté zlatem. Pyje podrobené přísným kritériím přirozeného výběru.

I počala polohlasně snít o pyji větším než největším, který by naplnil její váček spoustou zlata a on by pak praskl jako Brueghelova obří ryba naplněná vyděšenými měštěníny a na stěnu zrcadla by se tak vyvalila všechna krása Tončina světa.

„Ne můj. Tvůj!“ zakřičela Tonka do zrcadla ke svému nedokonalému obrazu, až se sama sebe lekla a vytáhla svůj celokožený olisbos – tohoto utěšitele svobodných žen. A pak přišel on. Její hladová představa. Starý muž v krémovém klobouku. Přistoupil k Tonce a na čele (tom neporušeném nízkém čele) jí udělal svým zažloutlým, ztvrdlým nehtem vryp.

Osud si ji cejchoval a ona držela, co jí síly stačily.