..ale nepamatuju se kde.

pokračování \"Někde jsem tě viděl\"

Vím, že náš dům má pár století za sebou. Navíc se nezdá, že by se někdo hrnul do jeho opravy, takže ty samý dveře co jsem otevíral když jsem se vracíval ze školy s klíčem na krku otevírám dál, snad jen víc skřípou. Druhý křídlo jsem neviděl otevřený nikdy. Pamatuju si že jednou zůstal na dlaždicích za dveřma vyrytej čtvrtkruh když se stěhovaly starožitný krámy z bytu staříka Haličáka co se jeden májovej večer zkropil U Sadu a pak zakopnul doma o koberec a následně si rozrazil lebku o hranu stolu. Vydržel v tom blížícím se letním počasí měsíc dokud puch v domě nenabyl takový síly, že sáknul do všech bytů. Havrani co pro něj přijeli ho naložili rozteklýho do nějakejch igelitovejch nosítek, ale stejně jim z nich kapal až ke vchodu. Ty skvrny jsou na schodech patrný pořád, nejde to dolu prostě ničím. Potom co ho nějak naložili, to šli spláchnout na Koráb. Bylo kolem poledne, hospoda byla dost plná týpkama co maj ruce jak šmirgl. Hostinskej říkal, že takový tuzéry jakživ nedostal, platili všichni najednou jako o překot, za pár minut tam chlastali jen havrani svý piva a prokládali je zelenou. Nasáklí Haličákovým pachem nechali hostinskýho konečně vymalovat lokál po víc jak 50 letech. Ale stejně ani novej nátěr nikdy úplně nevyvanul tu vzpomínku na smradlavou epizodu. Vzpomněl jsem si na to když jsem tisknul dolu polorezavou kliku a dostával se dovnitř. Jenže buď jsem byl něčím omámenej nebo na mě lezla rýma, ale tohle nebyl pach našeho starýho baráku. Tohle vonělo čerstvou omítkou, lakovanym zábradlím a vytřenejma schodama. "Tak ho konečně smyli" řekl jsem si, když jsem nenašel ani flek co nám starej Haličák nechal na věčnou památku na dlaždicích za dveřma. Zabouchnul jsem dveře. Byla tma jak v pytli, zašátral jsem po vypínači, po paměti hned vpravo za dveřma, ale na první pokus to nevyšlo. Jel jsem po zdi v tý vejšce co jsem ho tušil, ale jediný čeho jsem se domáknul byla lidská ruka. Měl jsem těch lekacích zážitků tak akorát dost, chytil jsem ruku pevně v zápěstí, když už do pekla tak teda na čertově hřbetu. Ruka se vydala směrem po schodech vzhůru a tak jsem se nechal vytáhnout nejdřív do mezzaninu a potom do prvního patra. Ve chvíli kdy jsme se oba blížili ke dveřím bytu se můj hmatovej pocit z držení se cizího zápěstí vytratil. Hmatal jsem kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. Hlavou mi bleskla spásná myšlenka, absinth, jasně, já si dával v tom baru absinth. Sice už v tom není co by mělo být, ale kdoví z jakejch zdrojů to měli. Napětí ze mě spadlo, zašatral jsem v kapse a vytáhnul klíč od dveří. Najednou to šlo jako po másle, dvakrát cvaknul zámek a dveře byly otevřený. Nemusel jsem rozsvěcet, televize z pokoje mi iluminovala cestu na záchod a do koupelny. Když jsem se dal jakž takž do pořádku a vyčistil jsem si zuby, šel jsem do pokoje odebrat matce dálkový ovládání, vypnout bednu a přikrejt jí v křesle ve kterým usnula. Vzal jsem deku přehozenou přes opěradlo pohovky a přehodil si jí přes levou ruku. Pravou jsem sáhnul po ovladači kterej mámě koukal z rukou.
„Dlouho jsme se neviděli“ řekla ta samá ženská co mě před chvílí vyklopila z limuzíny před barákem. Dívala se na mě pobaveně, seděla na křesle mý mámy a v ruce držela ovladač televize.
„Kde je máma ?“ vyrazil jsem ze sebe
„Asi spí“ řekla, aniž se pohnula.
Vyrazil jsem k mámině pokoji a otevřel dveře. Ležela v posteli a spala, na tváři blaženej úsměv a ruce sepjatý na peřině. Dal jsem ucho k jejímu nosu a ujistil se že dejchá. Pak jsem potichu dveře zavřel a vrátil se do pokoje.
„Co to jako má bejt“ vyjel jsem na ní. „A jak ses sem dostala?“
„Já už jsem ti říkala aby ses mě na významy neptal“ odtušila
„To byla tvoje ruka co, co mě táhla domů?“
„Proč myslíš?“ zasmála se
„Protože nikdo jinej mě nenapadá, proto“
bylo toho teda na mě moc abych se přiznal, cizí ženská doma, na křesle mý mámy, zcela jistě zase nahá, já zřejmě zfetovanej pod obraz. Ale čím, proboha, čím.
„Jo v mozku se někdy dějou věci“ informoval mě její hlas
„Jako například tyhle, máš na mysli? A máš jistě na mysli můj mozek na kterej ses stala asi odbornicí v posledních pár minutách“
„Nejsem na nic odbornicí“chabě zaprotestovala a zvedla se z křesla. Měla na sobě šaty rudý jak vlčí mák, splývaly na její dlouhý postavě chvílema i svůdně. Karmínový rty.
„Nějaká pomoc asi nepřipadá v úvahu, co?“ zkusil jsem to s pokorou
„Nepotřebuješ pomoc“ řekla a pomalu zmizela před mejma očima. Až na ty karmínový rty zavěšený ve vzduchu. Ty tam zůstaly až do třetí ráno kdy jsem si srovnal čas svejch hodinek s digitálním na videu pod televizí a to bylo poslední co moje oči ten den uviděly.

---