Uprchlíci - část 2.

--

Jednoho velmi časného červnového jitra položil mladý černovlasý chlapec před dveře kojeneckého ústavu novorozence v peřince a utekl. Našel ho tam mladý pediatr, který šel jako první ten den do práce. Vzal ho do náručí a dítě na něj vykulilo velké černé oči. Ten lékař se jmenoval Heřman - říkali mu Héřa – a  protože to malé našel on, pojmenovali ho podle něj. Byla to holčička a tak jí pokřtili Hermína. Rostla v kojeneckém ústavu a později v dětském domově a vůbec ji nenapadalo, že by to mělo být jinak.  Život,  jaký vedla,  jí připadal úplně normální, ale když trochu vyrostla, problém se jí osvětlil a pochopila, že ona a její kamarádi v domově nejsou jako ostatní děti. Dlouho - několik let - se v ní něco převalovalo, takový zvláštní pocit, nutkání, něco v ní doutnalo, až to nakonec vyrazilo na povrch v podobě jednoho jediného báječného slova : útěk.

Chvíli to trvalo než malému děvčátku došlo, že to, co ho stále a všude provází, je myšlenka na útěk. Hermínka ho příliš nepřipravovala, nebrousila do dokonalosti, neuvažovala všechny možnosti, byla to spíš improvizovaná náhlá akce a možná se zdařila jen pro tu svou bezprostřednost a nepřipravenost. Tak jednou v noci dívenka vstala potichu z postele, navlékla si džíny, kabátek od pyžama si nechala na sobě a vlezla pod vedlejší postel, na které spala desetiletá Monika. Zpod postele, kde se na koberci válely chuchvalce prachu, vytáhla Moničinu červenou lakovanou kabelku a do ní složila svoje cvičky, dvě sepraná trička, maličkého medvídka, kterému říkala Ťalka, a kousek bábovky, který byl ten den jako moučník u večeře a který si prozíravě ušetřila pro případ hladu.

Vyšla z pokoje přímo směrem na záchod. Byla to malá místnůstka, která často působila až  klaustrofobicky, s jedním velmi malým okénkem vysoko nad záchodovou mísou. Ale pro děvčátko toužící po svobodě, pro malou hubenou mrštnou holčičku to nebyl žádný problém. V mžiku stála na záchodové míse odkud se pak hbitě vyhoupla do okénka  a jím se protáhla jako kočka. Skočila z výšky do temné zahrady, padla do trávy, trochu si narazila zadek, ale to v tu chvíli vůbec nepocítila. Rychle vstala a utíkala zahradou  až k plotu, přelezla ho a stanula na silnici.

Padl na ní velkolepý pocit štěstí. Je svobodná! Už není nikde zavřená! Je svobodná! A rozběhla se po silnici do noci, aby ji náhodou za plotem děcáku někdo nenašel a tu svobodu jí zase nesebral. Utíkala tmou a mraky na nebi se začaly nebezpečně stahovat. Trochu zpomalila, protože jí už začínalo píchat v boku, a mraky zakryly srpeček měsíce, který jí jediný svítil na cestu. Zpomalila úplně a už pokračovala jen chůzí, a v tom se rozpršelo. Začal příšerný slejvák, ale Hermínka šla neoblomně dál, všechna její síla a odhodlání pramenily z vidiny svobodného života bez vychovatelek.

Déšť byl ale stále horší a tak, když zahlédla autobusovou zastávku, zamířila přímo k ní, aby se schovala. Nebyl to jen pouhý přístřešek, ale takový ten zděný domeček, jaké se stavěly dřív a jaké ještě stále v některých místech dodnes přežívají. Tedy místo jako dělané na přečkání deště. Báječný úkryt. Vstoupila dovnitř. Slabě vykřikla. Na zemi spal muž. Nespal asi příliš tvrdě, protože její výkřik ho probudil. Vzepřel se na ruce a ospale se na ní podíval. Hermínka stála jako přimražená a kulila své černé oči do stejně černé tmy. Chtěla utéct, ale něco zvláštního ji drželo na místě.

 „Co tu děláš? Jak to, že nejsi doma? Teď mají všechny děti přece dávno spát!“řekl ten muž.

Neodpověděla,jen na něj zírala.

„Dyť je noc a chčije jako z konve!“ Vstal a šel k ní.Sáhl jí na tričko.Stála dál bez pohnutí a třeštila na něj oči.

 „Seš celá mokrá! Dyť ti musí bejt zima! “Zvolal.

Kývla.

„Je ti zima,co? To se vůbec nedivim!“stáhl si svetr a oblékl jí ho.

Teď už se pohnula. Ale nepromluvila ani slovo.

 „Ty neumíš mluvit?“Zeptal se.

 „Umim.“Odpověděla.

 „No sláva! Já už myslel, že jsi němá.“

Udělala krok dozadu, aby nebyla tak blízko.

„Ty se bojíš? Nemusíš se mě bát. Fakt ne. Já ti nic neudělám.“Sedl si do rohu.

„Mám tě dovést domů?“

„Ne, já teď domů nemůžu.“

Til už dál neřešil tu podivnost, že se malé dítě uprostřed noci a deště ocitne samo na opuštěné autobusové zastávce. Bylo mu to divné, ale nechtěl se tím zabývat. Viděl, že holčička sotva kouká a třepe se zimou. Taky poznal, že jí není tohle téma příjemné.

 „Nejsi unavená? Nechce se ti spát?“

 „Trochu jo,“Odpověděla tiše, ale přitom únavou skoro padala.

 „Tak pojď sem, můžeš se o mě opřít a spát. Klidně pojď, já ti vážně nic neudělám.“

Dítě nedůvěřivě popošlo až k němu, pak si sedlo vedle něj a hlavu si mu opřelo o rameno. Měl pod sebou nastlaný starý spacák, aby ho holá zem netlačila a až teď ho napadlo, že by jí ho mohl půjčit. „Hele, nechceš si lehnout do toho spacáku?“zeptal se.¨

 „Ne, díky.“Zavrtěla hlavou a zavřela oči. Pohladil ji po vlasech. „Spi.Ráno mi povíš, co tu děláš takhle sama. Ale teď spi.“

Usnuli oba a probudila je až příšerná zima k ránu. Bylo asi pět hodin, když Til otevřel oči a pohlédl na ní.

„Spíš?“

„Ne, už ne, je mi zima.“

 „Já vim, mě je taky. Ale už nemam co bych ti dal.“

„Já tu mam ještě dvě trička.“ Plácla rukou do lakované kabelky. „Můžu si je oblíct a vám dám ten svetr, aby vám nebyla zima.“

 „Víš co, oblíkni si je a ten svetr si nech taky, já nechci, abys umrzla. Přikrejeme se spacákem. A tykej mi. Já jsem Til.“Podal jí velikou ruku.

 „Jak že se jmenujete, teda jmenuješ?“

„Til. Jmenuju se vlastně Tilbert, ale všichni to zkracujou na Til. Tak jsem Til.“

„Aha. Já jsem Hermína. A říkají mi Hermo.“

 „To je hezký jméno.“

 Hermínka si navlékla ještě ty dvě trička a na ně znovu Tilův svetr.

 „Fakt ti nevadí, že mam ten svetr? Neni ti zima?“ Strachovala se o svého zachránce.

„Dej pokoj. Já to vydržim,už jsem velkej. Ale ty jsi ještě moc malá. A vůbec,kde ses tady vzala tak sama a v  noci? Jak je možný, že se tak malý děti couraj sami bez dozoru a ještě k tomu v noci a za deště? Kolik je ti let?“

„Devět. A necourám. Já jsem utekla!“

 „Od rodičů? Tak to se koukej hezky rychle vrátit!“

 „Ne, já rodiče nemam. Já jsem z děcáku. Teda teď už ne. Teď už jsem svobodná.“

 „A co teď budeš dělat? Dyť ti je devět, nemůžeš ani pracovat!“

„Já nevim.“

Na to Hermínka nepomyslela.

 „Musíš se vrátit do děcáku. Sama po světě chodit nemůžeš.“

Hermínka si v duchu řekla, že už nikdy do domova  nepůjde a on že ji k tomu nedonutí. Stejně mu do toho nic není. Nahlas to ale neřekla a místo toho se zeptala: „A co tu děláš ty?A kolik je tobě let?“

 „Mě je osmadvacet. A taky sem na útěku,jako ty.“

„Tys utekl od rodičů?“

„Ne.“Usmál se pro sebe.

 „Tak odkud?“

Neodpověděl.

 „Odkud?“zeptala se znova, ale opět se nedočkala žádné odpovědi.

 „Odkud? Hele Tile, odkud?“

„Z kriminálu.“

 „Tys byl ve vězení? A proč? Tys někoho zabil?“

 „Ne, já jsem ukradl auto.“

„A proč?“¨

 „Chtěl jsem ho prodat, potřeboval jsem peníze.“

„Aha.“

Čekal, že bude chtít utéct, když se dověděla, že byl v lapáku, ale ona si jen položila hlavu na jeho rameno a řekla: „Tak bysme mohli utíkat spolu,ne?“

„Ani nápad! Ty se vrátíš do děcáku!“

 „Proč, Tile, proč? Já chci jít s tebou! Já se tě vůbec nebojim! Víš jak jsi řikal v noci, abych se tě nebála? Tak já se vůbec nebojim! A chci jít s tebou! Vem mě s sebou, Tile,prosím! Já budu hodná a budu tě poslouchat a udělám všechno, co mi řekneš. Prosím, vem mě s sebou!“

„To je sice moc hezký, že se mě nebojíš a vůbec to všechno, ale se mnou jít nemůžeš. Já se musim postarat, aby mě nečapli. Nemůžu se ještě starat o dítě. A vůbec, kdo to kdy viděl, aby takhle malý děcko couralo po světě?“

„Prosím!“

Til náhle zaváhal. To dítě mu bylo sympatické. Začínal ho mít rád. Konec konců, taková přítěž by to zase nebyla a aspoň by měl společnici. Ale ne. Nemůže si to dovolit. Musí se chovat strašně opatrně, jestli se nechce prozradit a jít znovu sedět. A navíc, jakou by měla ta holka s ním budoucnost? Takhle se vrátí do domova, tam se o ní postarají. Bude chodit do školy. Bude mít nějakou jistotu. S ním by měla jedinou jistotu, v neustálou nejistotu, co bude zítra. Strach. Ne, to nejde. On půjde dál a ona se vrátí do děcáku. A basta.

„Tileeee! Prosíííím! Já chci jít s tebou.“

„Ne,už jsem řekl!“

„Tile, ale tím bys mi zachránil život!“

„A před čím prosim tě? Tobě něco hrozí?“Usmál se.

 „Jo, já už stejně nikdy do děcáku nepůjdu. A jestli mě nevezmeš s sebou tak půjdu sama!“ „Sama nikam nemůžeš! Ale se mnou taky ne. Nebudem se o to hádat. Seš ještě dítě a děti musej bejt doma a ne se potulovat kdovíkde!“ Hermínka se dala do pláče. Chvíli držel a byl odhodlán stát tvrdě za tím co řekl, ale potom  promluvil:

 „Tak teda jo. Ale budeš hodná! A nebudeš mi do ničeho kecat! Jasný?“

 „Jasný.Jó!“objala ho okolo krku a  políbila ho.

 „To jsem ráda, že sis to rozmyslel, Tile. Stejně bys pak litoval.“

Usmál se na ní.

„Hele nemáš hlad?“zeptal se.

 „Docela jo, ale počkej, já mam s sebou jídlo.“

Vylovila z červené lakované kabelky malý kousek bábovky zabalený do ubrousku.

„Hele, co mam!“zvolala vítězoslavně.

„Já tady mam taky něco.“Mrkl do krosny, o kterou si celou dobu opíral záda.

 „Sušenky a nějaký chleby se salámem.Jsou už asi trochu jetý, ale i tak, dobrý, ne?“

„Hm. Hele a jak jsi vlastně utíkal z toho kriminálu s tímhle vším? Já bych asi z vězení utekla jen tak.“

 „Nejsem blbej! Ještě potahnu krosnu, abych byl víc nápadnej, ne? Jasně, že jsem utíkal jen tak, bez ničeho. Kde bych taky vzal v kriminále krosnu?“

„No a kdes jí teda vzal?“Zeptala se udiveně Hermínka.

 „Ukradl jsem jí. Předevčírem na nádraží. Nějakej trampík jí tam nechal stát a odešel se na něco podívat do jízdního řádu. Nikdo tam nebyl, jen já, tak jsem toho využil.Napadlo mě,že tam určitě bude mít nějaký jídlo a taky peníze a tak a že by se to mohlo hodit. Tak jsem tu krosnu rychle popadl a utíkal pryč. A měl jsem pravdu. Jídlo tam bylo a peněženka s prachama taky. Kolik bys řekla, že tam bylo?“

„No, já nevim. Pět set?“

 „Ne! Taky bych si myslel, že když jede někdo na čundr tak si s sebou nebere majlant. Ale on v tý peněžence měl dva a půl litru!“

 „Co? Kolik?“zeptala se Hermínka, protože tenhle výraz nikdy od nikoho v domově neslyšela. „No dva a půl tisíce!“

 „To je spousta peněz! A už jsi něco z toho utratil?“

 „Moc ne. Koupil jsem si akorát cigára a dva lahváče. Jinak nic.“

 „Tak to máme hromadu peněz!“Zvolala.

„Ona to zase taková hromada není. To se rozkutálí pěkně rychle.“Poznamenal Til.

Nasnídali se. Pomalu začínalo svítat.

 „Možná bysme měli vypadnout dřív než začnou lidi vstávat. Seberem se a půjdem někam daleko než tě začnou z děcáku hledat.“

„Jak dlouho seš vlastně na útěku?“Zeptala se, když seděli odpoledne na nádraží v blízkém městě.

„Od čtvrtka. Čtyři dny. Kam pojedem? Kam se vydáme? Vlastně můžem kamkoli, ale hlavně hodně daleko od Plzně.“

Čtyři dny se flákal v okolí Plzně, nebezpečně tím riskoval a teď už toho měl dost. Také kvůli Hermínce chtěl někam dál. Představa, že ho najdou a odvedou zpátky na Bory ho děsila. A tak nechal na dítěti rozhodnutí, jakým směrem se vydají.

 „Tak kam Hermi?“

„Já nevim,vážně, jak chceš ty, Tile.“

 „Ne, řekni ty, kam bys chtěla.“

„Co třeba někam k moři?“

„Hermi, prosim tě, uvažuj reálně. My musíme zůstat v Čechách. Ani jeden z nás přes hranice nemůže. Musíš si vybrat nějaký město v Čechách.“

 „Brno!“

„Brno? Oukej, tak do Brna. A proč vlastně?“

 „Já nevim. Je velký. A napadlo mě jako první.“

Tak počkali na rychlík do Brna, nastoupili a Hermínka se automaticky hrnula do kupé, aby si mohla sednout na pohodlnou měkkou sedačku. Rychle ji chytil za ruku a stáhl za sebou. „Počkej. Pojď sem. Nemáme lístky chápeš? Nemůžem jen tak do kupíčka.“

 „A co teda budem dělat? Co když nás chytí revizor?“Vyděsila se holčička.

 „Musíme dát pozor. Tebe si nikdo nevšimne. Stoupneš si támhle do uličky a budeš koukat jestli už revizor jde. Seš nenápadná, bude si myslet, že seš něčí dítě a že patříš k někomu z těch kupíček. Tebe nechá bejt.“

 „Ale co ty?“

„No počkej, nech mě domluvit. Až uvidíš, že jde, počkáš ještě chviličku až zmizí do nějakýho kupé a pak půjdeš sem a dáš mi vědět. Schováme se spolu na záchod. Hlavně sem nesmíš utíkat jako o závod, to by mu bylo divný. Fakt radši počkej až někam zaleze.“

 „Já mam strach.“

„Já vim. Ale vyjde to, jestli budeš dělat všechno tak jak jsem ti řekl. Běž si tam stoupnout. A zlom vaz.“

Hermínka k němu natáhla ruce, chtěla ho obejmout, jako by ho viděla naposledy, jakoby šla na popravu. Til se k ní sehnul, přimáčkl ji a políbil do vlasů.

Zatímco hlídkovala v uličce, Til seděl na zemi před záchodem a přemýšlel. To dítě ještě včera neznal a vůbec mu nechybělo .Ale teď, kdyby mu ji chtěl někdo vzít, rval by se o ni Jak rychle se z nich stali přátelé na život a na smrt. A proč vlastně? Protože jsou oba na stejné lodi, oba na útěku? Je právě tohle to, co je tak sbližuje? Nebo je prostě osud, že se potkali? Byli si souzeni? Těžko říct. Vtom se přihnala Hermínka. Ve tvářila měla rozrušený výraz. „Tak už. Teď zalezl do předposledního kupé. Za chvíli půjde okolo. Ale vůbec si mě nevšiml!“Dodala vítězoslavně a to už ji Til táhl za rukáv na záchod.

„Pst.“Řekl a přiložil si prst k ústům.

„Ty to ani nezamkneš?“ Pohlédla Hermínka na dveře od záchodu.

„Ne, pak vysvětlim. Teď už ani slovo.“

Tak seděli na záchodě a klepali se hrůzou. Vylézt se odvážili asi až za dvacet minut.

 „Čistej vzduch, nikde nikdo.“Oznámila Hermínka,která byla pro svou nenápadnost opět vyslána jako předvoj.

Til tedy vylezl do uličky a zamířil k volnému kupé.

 „Ty myslíš, že už nepůjde?“ „No většinou chodí, ale už se nedívá tak pozorně.Nemusí si nás vůbec všimnout. Já tak několikrát dojel do Tábora k babičce. Musíme doufat, že budem mít štěstí. Když ne, tak to bylo celý zbytečný a jsme oba v prdeli.“H

Hodil krosnu na poličku pro zavazadla a usadil se.

 „Pojď si lehnout. Musíš bejt unavená, měla by ses chvíli prospat.“

Hermínka beze slova poslechla. Lehla si na sedačku vedle Tila a hlavu mu složila do klína. „Hele Tile, proč jsi nezamknul ten záchod?“

„Protože to z venku ukazuje, když je obsazeno. Kdyby si toho ten revizor náhodou všiml, mohlo by ho napadnout, že tam někdo je, ne? A možná by mu i došlo, že ten někdo jede na černo, když je zamknutej na hajzlu zrovna když chodí revizor. To je logický, ne?“Usmál se na ní.

„Jo to je. Ty seš tak strašně chytrej!“

 „No jo, ty taky Hermi. Ty seš zase strašně šikovná, bez tebe by to nevyšlo. A teď spi.“

Zavřela oči a usnula. Til za moment taky.

Nějaká zvláštní intuice ho probudila těsně před Brnem.

„Vstávej, Hermi. Budeme vystupovat.“

Pohladil Hermínku po vlasech. Děvče sebou trochu trhlo a  pak ospalýma očima zamžouralo nad sebe, Tilovi do obličeje.

„To už jsme tady?“Zeptala se.

 „Nó. A víš co uděláme jako první? Pořádně se najíme, souhlas?“

„Jasně.“

Vlak zastavil.

Hermínka se zvedla a utíkala ke dveřím.

 „Počkej na mě. Kam tak ženeš? Ty máš strach,abych tě tu nenechal?“

Ale to už byla z vlaku venku a čekala na něj na nástupišti.

 „Popojdeme někam za Brno,ne?Nebo se chceš podívat do města?“

„Ne, stejně to bude město jako každý jiný.“ „Tak fajn. Najdem si nějaký pěkný místo, kde budem moct přespat. Najíme se až tam nebo už máš hlad?“

Neustále se jí na něco ptal, aby měla možnost rozhodnout o jejich dalším osudu. Chápal ji jako dítě, jako neuvěřitelně citlivé dítě, a tak se k ní i citlivě choval.

 „Najíme se pak. Teď jdeme!“

„Oukej.Rozkaz šéfe!“Usmál se tomu, jak zavelela.

 

*

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

---