Last minute

     „Stejně si myslím, že tenhle barák je tak festovně stavěnej, že kdyby něco, tak to vydrží,“ řekl otec a nejistě se rozhlédl po ostatních. „Tati neblbni, copak seš blázen­? Když to do nás lupne, tak je konec a basta,“ řekl na to zlý výrůstek Hugo. Rodina chvilku seděla tiše na karimatkách. „Jestli něco doopravdy nesnáším, tak jsou to tyhle tvoje blbý kecy, kdo si myslíš, že je zvědavej na tyhle pesimistický žvásty. Dokud tě živím, tak mlč. Nikdo se tě na nic neptal.“

     „Tak kluci neblbněte,“ozval se uklidňující hlas matky. „Za chvíli ta hloupá válka přestane a pojedeme na last minute do Chorvatska. Hlavně se mi tu teď nehádejte, takhle mám starostí dost.“

     Zatím co se zbytek rodiny dohadoval, malý Oliver spal tiše stočený do klubíčka na dece. Zdálo se mu o zvláštních pidilidech, kteří nebyli o nic větší než jeho morče, měli malý byt uprostřed obrovského sídliště. Otec každé ráno odjížděl do práce na sedmou a maminka mu mávala z balkónu šátkem. Přes všechno co neměli, byli šťastní? Proto pomáhali i dalším lidem ze vchodu, ale i z jiných paneláků, všichni na tom sídlišti, ve městě i na celém světě si pomáhali. Oliverovi se pidilidi moc líbili. Určitě si je vezme domů.