Zdechlina

Tak mne napadlo... třeba to někdo nezná...? CHARLES BAUDELAIRE ZDECHLINA – zkráceno (Květy zla, 1857) – Přeložil František Hrubín

Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána, jak stvořeného pro lásku, jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná na horkém loži z oblázků. *** Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně, jak dopéci by chtělo tu a velké Přírodě zas vrátit stonásobně, co spojila kdys v jednotu; a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě jako květ rozvíjí se dál. Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě div neomdlela, na vás vál. A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob dralo se černo páchnoucích pluků larv, valících se jako černý sirob podél těch cárů živoucích. To všechno kleslo a stoupalo jak vlna, či perlilo se praskajíc; to tělo, řekl bych, nafouklé mlhou zplna, množí se, žije ještě víc. Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce peřeje nebo vítr zní, či zrní, které se obrací na opálce za rytmického třesení. Tvary se stíraly a jenom snem už byly, na dávném plátně lehýnce hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli dokončí dík jen vzpomínce. *** – A přece jedenkrát budete, není zbytí, jak tohle svinstvo plné much, vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití, vy, vášeň má i strážný duch! Ano! jak tohleto, královno spanilosti, svátostmi zaopatřenou vás dají do země práchnivět mezi kosti, pod tučnou trávou zelenou. Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru polibky zrát vám budou dál, že božskou podstatu i tvar svých lásek věru, ač dávno tlí, jsem uchoval!

---