Uprchlíci - část 4.

Rozhodli se odjet někam daleko od Plzně, aby se aspoň trochu ukryli před těmi, kteří po nich pátrali. Vystoupili z vlaku v Brně a rozhodli se, že vyjdou někam za město, najdou klidné a bezpečné místo na přespání a tam si dají něco k jídlu. Pěšky došli až do okrajové části, kde stáli jeden vedle druhého veliké betonové paneláky.

Tila napadlo, že by se mohli schovat do vestibulu nějakého z těch domů, že by to bylo výhodné, kdyby začalo pršet a vůbec. Pak ale nápad zavrhl, bylo by to moc nebezpečné. Někdo by je tam mohl najít a nedej bože třeba i nahlásit na policii. Ne, musí být naprosto opatrní. Přespí pod širákem. Zalezou do toho jednoho spacáku a budou doufat, že nebude pršet. Snad budou mít štěstí.

Přešli to odporné panelové sídliště, které se ani jednomu z nich nelíbilo, pole začínající kousek za sídlištěm, a pak se vydali tam, kde zahlédli tenký proužek lesa.

Til rozložil spacák na jehličí a vysypal na něj obsah krosny. Nějaké chleby zabalené v ubrousku a igelitovém pytlíku, několik balíčků sušenek, svetr, kraťasy, které by mu stejně nebyly, klobouk,peněženka, jeden lahváč, krabička cigaret.

„Musíme v tom udělat trochu pořádek.“ Řekl.

Hermínku víc než Tilův pořádek zajímal ten kovbojský klobouk.

„Hele, ten bys měl nosit. Nebylo by ti tolik vidět do obličeje a nikdo by tě nepoznal!“

„Dobrej nápad!“ Zaradoval se Til a hned si klobouk napařil.

„Jak mi sluší, mladá dámo? Líbim se vám v něm?“

Hermi se smála.

 „Vypadá to děsně, mladý pane!“

Vybalili ty chleby, které už vypadaly značně divně, ale hlad je nejlepší kuchař a tak nezbyl ani jeden. Vypili na půl toho lahváče. Til si pozdě uvědomil, že vlastně jiné pití ani nemá. Hermínka měla strašnou žízeň a tak jí dal napít piva, pořád to bylo lepší než aby umřela žízní. „Zejtra musíme zajít do města pro nějaký jídlo a pití. Koupim ti limonádu jakou budeš chtít, ale se teď musíš napít tohohle. Nic jinýho nemáme.“

Hermínka se křenila a říkala, že něco tak hnusnýho ještě nepila. Ani jednou však pivo nevyplivla, takovou měla žízeň.

 „Na to si musíš zvyknout. Uvidíš, bude ti to chutnat. Já jsem se taky ošklíbal, když jsem to pil poprvé a teď to mám nejradši. A zažene to žízeň!“

 „Ale koupíš mi tu limonádu, že jo?“

„Jasně, že jo!“

Til odhadl, že by mohlo být tak k sedmé večer. Co budou dělat než bude tma a budou si moct lehnout?

Hermínka se o zábavu postarala. Začala si stavět mezi kořeny stromů malé pokojíčky a Til jí pomáhal. Nosil šišky, trhal větvičky, loupal kůru ze stromů. Pak najednou objevil hezký strom a usadil se u něj. Odpojil se od Hermínky a stavěl si vlastní byteček a vybavoval ho přesně tak, jak by jednou chtěl mít vybavený svůj skutečný byt. Z přírodnin vyráběl židličky, křesla a dokonce měl i věšák na kabáty. Závodili s Hermi, kdo bude mít lepší domeček. Hermi vyhrála, i když Til měl své dílko daleko víc propracované. Hermi vyhrála protože byla ještě dítě a Til věděl, že dítěti by měl dělat radost. A navíc chtěl, aby Hermínka tu radost měla. Tak se zabrali do hraní ,že si ani nevšimli, jak se šeří. Najednou zjistili, že už je skoro tma.

„Jdeme si lehnout, dokud je ještě něco vidět.“ Rozhodl Til.

Zavrtali se vedle sebe do spacáku. Til byl sice rozložitý, silný chlap, že celý spací pytel zabíral sám, ale Hermínka tolik místa nepotřebovala. Byla tenoučká jako žížalka a tak se bez problému vešla vedle něj.

 Ještě asi hodinu a půl si povídali o tom, co všechno budou dělat zítra a v příštích dnech a pak si náhle Til uprostřed věty povšiml, že dívenka už pravidelně oddechuje. Zmlkl tedy a zavřel oči.

Ráno se vydali do města. Hermínka dostala peníze, seznam věcí, které má koupit a radu ať se dobře dívá na ceny a vybírá vše nejlevnější, a vyrazila do obchodu. Til se usadil na obrubníku, hlavu v klobouku položil do dlaní. Chtěl působit jako unavený čundrák, což se mu s krosnou na zádech docela dařilo. V obchodě se nechtěl příliš ukazovat, aby ho nějaká z prodavaček třeba nepoznala. Televize i noviny už musí určitě být plné zpráv o tom, že utekl. A všude ukazují jeho fotku. Bál se. Ještě, že má Hermínku. Jenže za chvíli budou vědět všichni i o ní. Co potom? Na to radši nemyslet.

 „Tak už to mám. I to pivo mám! Hele, normálně mi ho prodali! To je super,ne?“ Z přemýšlení ho vytrhl radostný dětský hlas.

„No, výborně. Tak šup s tim do krosny. Hele, nebudeme tady moc špacírovat. Mohl by mě tu někdo poznat. Já mam strach, Hermi. Vrátíme se do lesa, jo?“ Řekl smutně.

Měl pocit, že bude Hermínka zklamaná. Chtěla si určitě prohlídnout město a kvůli němu nemůže.

„Jasně, nebudeme přece riskovat, ne?“ Odpověděla holčička naprosto samozřejmě.

Hm, to dítě je strašně chytrý. A taky se strašně rychle učí, pomyslel si Til.

Zase procházeli tím sídlištěm a přes pole a zase se ocitli ve svém lese. Til pomáhal Hermínce hledat houby, i když mu bylo jasné, že nenajdou ani jednu, že tam žádné houby nejsou. Z lesa už pak vůbec nevycházeli a strávili tam ještě tři dny. Jídla měli dost a nic jiného nepotřebovali. A hlavně se nemohli příliš ukazovat mezi lidmi.

Til měl pořád pocit, že musí vymýšlet nějakou zábavu, aby se nenudili, ale Hermi se zabavila sama.Vůbec ho ke hraní nepotřebovala, dokonce jí vadil. Tak se  Til jen válel po spacáku a dosyta spal. Někdy ležela vedle něj, nepovídali si, koukali do nebe a slyšet byl jen jejich dech.

Na nervy si ale nelezli. Til měl zpočátku strach, že ho Hermínka za čas omrzí a její přítomnost ho bude rozčilovat. Nestalo se. Měl jí čím dál tím radši. A ona jeho přímo zbožňovala. Milovala ho jako otce, kterého nikdy nepoznala.

Po třech dnech Til rozhodl, že dojdou v Brně ještě nakoupit a pak se někam vydají pešky. A tak byla Hermi znovu vyslána do obchodu a Til se znovu vžil do své role unaveného trampa odpočívajícího na roubení chodníku. Kdo šel okolo něj, mohl vidět jen špinavého chlapa v klobouku s krosnou na zádech, jak si  tak sedí se skloněnou hlavou. Ale nikdo už nemohl vidět, co se mu v tu chvíli tou hlavou honí.

Byla v něm malá dušička. Byl si úplně jistý, že se teď  všude mluví o malé holčičce s obrovskýma černýma očima, která se ztratila z dětského domova. Prodavačky, které už od rána mezi obsluhováním zákazníků přečetly všechny noviny, ji jistě poznají, zadrží ji a zavolají policii. Pak se před krámem najednou objeví policejní auto a vystoupí chlápek v uniformě, všimne si ho  a řekne:

„Poslouchejte mladíku, tady nemůžete takhle sedět. Běžte si někam do lesa. Ale nerozdělávejte tam oheň! To bych vám pak musel dát pokutu! “ A žertovně se zasměje.

Když Til nezareaguje a zůstane sedět, policista zvážní a řekne už docela jinak:

 „Tak mladej! Seš nalitej, nebo co? Takhle za bílýho dne? “ A bude ho chtít ze země zvednout. Jak se sehne, uvidí mu do obličeje a zarazí se. Sundá mu z hlavy klobouk, aby si ho mohl lépe prohlédnout, a zavolá na svého kolegu:

„To je on! Karle, pojď sem, to je ten, co ho hledáme! Jak zdrhnul z Bor! Seber ho!“

A pak ho odvezou policejním autem na stanici, spolu s Hermínkou a zatímco jeho budou vyslýchat a řvát na něj, Hermi vezme nějaký jejich kolega a zaveze ji zpátky do Plzně do děcáku. A bude konec jejich přátelství, jejich nadějí, bude konec všeho. Kdyby nepotřebovali jíst! Nemuseli by do krámu a tohohle by se vyvarovali!

„Tak padáme, Tilouši!“ Ozvalo se za ním najednou.

Lekl se a otočil se. Stála tam Hermínka, hubené ručičky plné, že už nákup nemohla pomalu ani udržet a usmívala se.

 „Nepoznal tě nikdo?“ Zeptal se vyděšeně.

„Ale né! A dělej, vezmi něco, nebo už to pustím!“

Radostně vyskočil a pomohl jí. Potom naskládali všechno jídlo do krosny a vyrazili. Směr určila Hermínka. Zavřela oči a několikrát se otočila na místě. Pak se zastavila, oči zase otevřela a vykročila. Trochu se jí točila hlava. Ukázala před sebe a řekla:

 „Tam jdeme!“

A tak šli. Vlastně měli taky takový malý čundr, chodili celý den tak nějak po krajině za Brnem a pak už se od města docela vzdálili a vůbec nevěděli, kam jdou. Šli po cestách a starých silnicích, o kterých si byl Til jist, že je někam dovést prostě musí a že nezabloudí někde v lesích. Nechtěl na žádné konkrétní místo, tak mu bylo jedno, kam se jakou cestou dostane.

Vykračovali vedle sebe a Til se každou chvíli ptal své malé společnice, jestli už nechce pro dnešek skončit, rozbalit tábor a odpočívat. Měl pořád strach, aby ji nebolely nohy a aby nebyla unavená, aby se nepřepínala a nešla přes moc. Hermínka byla ale mimořádně odolné dítě a navíc věděla, že právě teď jde za svým cílem, který se jmenoval svoboda. Byla šťastná, že vůbec může s Tilem putovat a tak by snad byla schopná ujít denně třeba tři sta kilometrů, kdyby to bylo potřeba. Proto, když se jí zase jednou Til vyptával, jestli nechce zastavit, už ji to naštvalo  a obořila se na něj s tím legračním rozzlobeným výrazem, jaký mají děti, když jim nechcete koupit na pouti cukrovou vatu, nebo když jim starší sourozenec bere hračku.

 „Ty seš unavenej ,že pořád otravuješ s tím odpočíváním? Jestli jo tak to řekni na rovinu, ale nepřesvědčuj mě, že jsem unavená já!“ Zvolala.

Til se zasmál.

 „Ne, já nejsem vůbec unavenej. Ale mam strach, aby ses moc neuhnala. Seš ještě malá, máš malý nožičky a vydržíš míň než dospělej člověk.“

„To není pravda. To u mě neplatí. Já náhodou vydržím stejně jako ty! A klidně můžu jít ještě dál!“

 „Dobře, dobře.  Ale nezapomeň, co jsi slíbila. Že nebudeš do ničeho kecat. Takže až já řeknu, že už dál nejdeme, tak prostě dál nejdeme a ty se nebudeš rozčilovat, jasný?“ Zeptal se s úsměvem.

 „Jasný!“ Řekla Hermi.

Til pak skutečně na jednom takovém místě, které se mu zdálo bezpečné a příhodné pro přespání, zvolal:

 „Stop! Tady se usalašíme!“

Byla to veliká louka vedle prašné cesty. Široko daleko ani živáčka. Poslední vesnice, kterou procházeli, byla asi půl hodiny cesty odtud a před nimi jen louka, pole a další louky. Rozbalili zde tedy  svůj tábor, jak tomu začal Til říkat.

Druhý den došli do nějakého menšího města, Tila vůbec nezajímalo jak se to tam jmenuje, bylo mu to fuk. Nejdůležitější pro něj byla skutečnost, že tam měli nádraží a on s Hermínkou mohli někam odjet. Pomalu přestával Moravě věřit a věděl, že se lépe bude cítit, když už bude zase někde jinde.

Posadili se tedy spolu na nádraží, dali si pozdní oběd a pak bylo potřeba rozhodnout, kam se pojede teď. Hermínka toužila po Praze. Til souhlasil. Měl strach jet na černo a tak tentokrát koupil lístky, pak si posadil holčičku na klín a když zjistil, že dítě spí, opatrně si zapálil a přemýšlel. Přijel vlak, Til vzal Hermi jemně do náručí a přenesl ji do vlaku. Odjeli.

                         POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ