O toulavé princezně

Pohádka napsaná pro účely počítačové hry Pět kouzelných amuletů (offstudio.fabry.cz), malá částečka dlouhatánského scénáře a zároveň hlavní činitel rafinovaného logického puzzle. Snad sama o sobě pobaví, snad zaujme...

Na krásném zámku uprostřed královského města žila princezna. Jmenovala se Rosa-Linda Marie II. – a už z toho je vidět, že byla náramně vznešená. A opravdu. Byla totiž dcerou samotného krále velké říše, která se táhla od velkých pohoří se sněhovými čepicemi na severu, až ke slanému moři na jihu, od hlubokých hvozdů na západě až k vyprahlé poušti východu. Rosa-Linda byla jedinou dcerou svých rodičů, a tak se jí dostávalo té nejlepší péče. Každý den od rána až do večera měla hodiny – a nejlepší mistři ji učili tanci, urozené konverzaci, dvorské etiketě, ba i dámským dovednostem jako vyšívání (ale to jen s mírou, aby prací neztvrdly její dětské sametové ručky).

 

Ku podivu všech, princezna za všechno to starání nebyla ani trochu vděčná. Dovedete si představit, jak asi bylo malé holčičce, která se celý den něčemu učila a hrát si mohla jen sama, zavřená ve svých komnatách, aby se snad venku neumazala nebo si nerozbila koleno. Rosa-Linda se nakonec rozhodla, že uteče.

 

A tak přestože kolem sebe pořád měla několik lokajů a pážat, kteří hlídali, jak se mladá princezna chová a byli připraveni jí splnit každé (ovšem rozumné) přání, povedlo se jí jedné noci vyklouznout ze svých komnat, ukrást v kuchyni trochu jídla a ze stájí staré šaty a vydat se na cestu. Když si princezna zašpinila tvář, nebylo ani trochu poznat, že je urozeného rodu, a tak se nebála, že by snad mohla být prozrazena.

 

Rosa-Linda putovala krajem, až se dostala k velké řece. Na řece stál mlýn a v něm pracoval starý mlynář. Princezna chodila okolo a prohlížela si velké kolo. Všechno to cvakání a rachtání se jí náramně líbilo, a tak se rozhodla, že se dozví něco víc o tom, jak to ve mlýně chodí. Zaklepala na dveře a když jí přišel mlynář otevřít, zeptala se ho, zda by nemohla u něj nastoupit do služby. Mlynář věděl, že o práci není ve mlýně nouze a pomocná ruka, i třeba malá a slabá, se vždycky hodí, a tak ji vzal. Vysvětlil jí, jak se všechno dělá – hospodáři dovezou zrno, to se nasype na správné místo, voda točí velkým kolem a to zase otáčí mlýnskými kameny. Když se zrno semele, prosije se přes síto a hotová mouka nasype do pytlů a odveze zase k pekaři.

 

Rosa-Linda byla slabá na to, aby tahala těžké pytle s moukou, a tak jí mlynář uložil lehčí práce. Princezna se naučila zametat věčně zaprášenou mlýnici, čistit kola a klouby mlýnského mechanismu – a ve volném čase lézt po stromech, nebo chytat ryby o kus dál po řece. Jednoho dne ale do mlýna přišel nový mládenec – a když princeznu uviděl, zděsil se. Poznal ji, protože to býval dříve zahradník na královském hradě. Vykřikl: "Ale to je přece princezna!" Všichni se otočili a ohromeně se na ni dívali. Rosa-Linda věděla, že už nesmí otálet ani okamžik. Pustila všechno, co měla v rukou, a dala se na útěk.

 

Útěk ji zavedl až do rovinaté krajiny, kde byla spousta polí a venkovských hospodářství. Rosa-Lindě se dlouhé zlaté lány obilí líbily a rozhodla se, že tady nějaký čas zůstane. Na jednom ze statků si našla práci a pomáhala hodnému sedlákovi se všemi pracemi, kterých rozhodně nebylo málo. Dvakrát do roka bylo třeba pole zorat, osít, když obilí vyrostlo, pokosit, klasy složit na hromadu a cepem oddělit zrno od plev, to naložit na vůz a poslat do mlýna. A mezitím musela princezna ještě na statku zametat, vytírat, prát, vařit, zkrátka – dělat všechny ženské práce, protože se nedalo říci, jestli je sedlákova obtloustlá žena více nemocná nebo líná.

 

Rosa-Linda se brzy naučila všechny práce rychle a dovedně zvládat a našla si čas i na sbírání polních květin a lesních plodů. Život na statku příjemně ubíhal, idyla však netrvala dlouho. Sedlákova žena ochořela a tentokrát jí nepomohly ani vývary a vykuřování místní bylinářky, ani pouštění žilou místního felčara, ba ani kouzla místní (ne zrovna schopné) čarodějky. Sotva byla nebožka pohřbena, už si to sedlák hasil za princeznou a přemlouval ji, aby se stala jeho novou ženou a zůstala na statku navždy. To ale Rosa-Linda neměla vůbec v úmyslu, a tak jedné noci nabrala tajně ze spíže zásoby a opět utekla.

 

Cesty krajem ji dovedly na břeh velikého jezera, které se táhlo tak daleko, že nebylo z jednoho konce vidět na druhý. I to patřilo do říše, které vládli její rodiče. Dokonce i rybáři, kteří se jen jednou dvakrát do roka objevili v přístavu a zbytek času trávili na velkých lodích a vorech daleko od všech suchozemských lidí. Shodou okolností zrovna v době, kdy Rosa-Linda došla do přístavního města, právě přistáli a prodávali své úlovky. Princezna se podivovala rybám zvláštních tvarů a barev, škeblím a vodním rostlinám. Rybáři si ji povšimli a posměšně na ni pokřikovali, jestli se k nim nechce přidat. Rosa-Linda věděla, že si dělají legraci, ale rozhodla se, že to přesto zkusí.

 

Nalodila se spolu s ostatními a brzy ji děti rybářů naučily plavat, potápět se, plést sítě, vyrábět si pruty, ba i chytat ryby na nejrůznější návnady. Dospělým pak pomáhala s čištěním úlovků, sušením a solením masa a později i s řízením lodí, kormidlováním a plachtěním. Rybáři byli tak trochu pověrčiví lidé, a tak se brzy rozneslo, že kdo bude mít princeznu na své lodi, chytí obzvláště velké ryby a prodá je zvlášť výhodně. A tak se brzy mohli všichni přetrhnout, aby dostali Rosa-Lindu na palubu. Bohužel, jednoho dne se všechno zvrtlo k horšímu. Rybář, který lovil spolu s mladou princeznou, nejenže nic nechytil, ale ještě prorazil loď o neviditelnou skálu a jednoho z jeho pomocníků stáhla do hlubiny velká mořská příšera. Na cestě k domovským vorům ho pak ještě zastihla bouře a byl div, že se zubožená kocábka vůbec dostala do bezpečí.

 

Rázem se všechno obrátilo. Mít princeznu na palubě znamenalo zakládat si na problémy, a tak není divu, že ubohou Rosa-Lindu při nejbližší příležitosti vysadili na pevnině a dále s ní nechtěli mít nic společného.

 

Smutná princezna tak pokračovala ve svých cestách, až se dostala do kopcovité krajiny s tu nízkými, tu vysokými a strmými horami, v nichž žili v malých vesničkách pastevci koz a horalové. Krajina to byla chudá, ze zemědělských plodin se tu dařilo jen bramborům. Tvrdé počasí a životní podmínky místní zocelily, a tak byl zdejší národ nepřístupný a silný. Rosa-Lindě se přesto podařilo najít si místo v jedné vysoko položené vesnici. Každý den ale musela chodit pást celé velké stádo koz a dobře je hlídat, aby se žádná nezaběhla, nebo ji nesežral vlk. Přitom ještě princezna sbírala léčivé a vzácné byliny, kterých tu v horách rostlo velké množství, a učila se je poznávat a zjišťovat, k čemu jsou dobré.

 

Jednoho dne ji ale zastihla na svazích velká nepříjemnost. Spustila se strašlivá bouře, lijavec střídaly blesky – a zdivočelé kozy se rozeběhly do všech stran, padaly ze srázů, ztrácely se v dálce a zoufale přitom mečely. Rosa-Linda nevěděla, kam dřív skočit, a když slota přestala, povedlo se jí dát dohromady ani ne polovinu stáda. Když ji dovedla domů, strhla se na její hlavu hotová pohroma a princezna se rozhodla raději odejít, aby bylo na zimu alespoň o jeden hladový krk méně, když už horaly připravila o podstatnou část potravy.

 

Rosa-Linda se toulala sem a tam, až se octla na pokraji velké pouště. Říkalo se, že v ní žije moudrý poustevník, a tak se vydala ho hledat. Skutečně tomu tak bylo, starý mudrc měl hluboko ve vyprahlé písčité a kamenité krajině svou jeskyni, kde pramenil tenký potůček a rostlo několik málo chudobných rostlin. Princeznu k sobě hned přijal, neboť dobře věděl, o koho se jedná, nedal to ale ani v nejmenším najevo. Protože byla dychtivá vědění, začal ji učit. Brzy princezna uměla všechno to, co se do ní dříve snažili vtlouci hradní učitelé, ale ještě mnohem více, neboť poustevník byl opravdu moudrý a zkušený muž a navíc mocný čaroděj.

 

Jednoho dne se princezna starala o květiny v skromné zahrádce, když k ní poustevník přišel s vážným výrazem ve tváři. "Rosa-Lindo, mám pro tebe špatné zprávy. Tví rodiče jsou vážně nemocní a možná brzy umřou." Princezna se podivila: "Mí rodiče? Ale... vždyť jsem ti o nich nikdy nic neřekla..." Poustevník se jen usmál. "Měla by ses vrátit domů, princezno. Budou tě tam potřebovat."

 

Rosa-Lindě se příliš nechtělo, ale starému muži věřila a navíc se jí zastesklo po rodičích. Proto se rychle vypravila a hnala se zpátky na rodný zámek. Cestou poslouchala zprávy a dostávala stále větší strach. Král i královna trpěli strašlivou chorobou a žádný z učených doktorů nevěděl, jak je vyléčit. Rosa-Linda spěchala, aby zastihla svou maminku a tatínka ještě živé. Když dorazila do královského města, hned se hnala na zámek a do komnat svých rodičů. Naštěstí ještě oba žili, sotva jí ale stihli vložit do rukou královské šperky a požehnat jí jako nové královně, oba svorně zavřeli oči a už se nikdy neprobudili.

 

Rosa-Linda ihned vyhlásila smutek a celé království se na několik týdnů zahalilo do černé barvy. Sama plakala a zoufala si, protože být královnou bylo přesně to, co si nikdy nepřála. Nakonec se ale smířila se svým osudem a začala přece jen vládnout tak, jak se na potomkyni královského rodu sluší a patří.

 

A říkám vám, že ta krásná a velká říše ještě nikdy neměla tak dobrého panovníka, jako byla právě Rosa-Linda Marie II. Vládla moudře a spravedlivě a starala se o všechny své poddané tak, jak to má správná královna dělat. Od narození byla chytrá a odvážná, ale především: znala svou zemi a své lidi tak, jako žádný král ani královna předtím ani potom. Já sám jsem v té říši byl, chléb jedl, víno pil a tenhle příběh vyposlechl tak, jak vám ho teď, k pobavení i zamyšlení, vyprávím.

---