Zachránce

   Zrovna jsem zachránil princeznu Zdenu ze spárů hrůzostrašné saně. Objala mě kolem krku a začala mě vášnivě líbat. Začal jsem ji pomalu svlékat a když už zbývalo odkrytí posledních částí, pod kterými se skrývají ona choulostivá místa, probudí mě domovní zvonek.

   Strčím hlavu pod polštář a snažím se dosnít alespoň sundání podprsenky, avšak marně. Zvonek neustále drnčí jako splašený. Nasupeně se tedy vyhrabu z peřin a pomalu se šourám ke dveřím.

   Po jejich otevření spatří moje rozespalé oči chlápka poněkud ošuntělého vzhledu. „Nenechte se rušit,“ praví sklesle a poté se vypraví do mého obýváku. Jsem tak paralyzován jeho drzostí, že tomuto činu ani nejsem schopen zabránit.

   Jdu také do obýváku a spatřím toho chlápka, jak sedí na mé okenní římse a kouří cigaretu. „Co si to sakra dovolujete člověče? Vyrušit mě v tak intimním okamžiku. Víte jak dlouho jsem čekal, než se mi zas bude něco takového zdát?!“ obořím se na to drzé individum. „A ještě si dovolíte kouřit v bytě nekuřáka!“ dodám rozčileně. „Omlouvám se, budu to foukat ven a hned jak dokouřím, budete ode mě mít pokoj,“ praví opět sklesle chlápek. „To jste si ke mě přišel jen zakouřit?!“ zeptám se nechápavě. „Kdepak, přišel jsem skočit z vašeho okna a chtěl jsem si dát ještě cigaretu,“ praví. „Copak jste se zbláznil?! Byl byste na místě mrtvý! Bydlím v šestém patře!“ upozorním ho na stinnou stránku jeho bláznivého nápadu. „Jestli jste to nepochopil pane, tak právě o tohle mi jde!“ oboří se tentokrát chlápek na mě.

   Chvíli trvá, než mi zcela dojde, co má dotyčný v plánu a poté se docela upřímně vyděsím. „V šestém patře jsou dva byty! Proč jste nešel za sousedkou Miladou? Proč zrovna já?!“ vykřiknu ve stavu prvotního zděšení. „Původně jsem chtěl, ale odmítla mi otevřít. Myslela, že jste to vy a chcete si zas půjčit.“ Trochu se začervenám a abych se trochu uklidnil, jdu si uvařit kávu. „Dáte si kafe?“ křiknu do obýváku. „Už jsem dokouřil, takže kdyby vám nevadilo, že se ještě chvíli zdržím, tak si jedno dám,“ odpoví hlas z obýváku.

   Když popíjíme kafe, zeptám se chlápka, zda-li by nechtěl skočit třeba z nějakého bytu o patro níž, že by se zajisté také zabil. Ten to však odmítne s tím, že kdyby se nechal takto přemluvit v každém bytě, může svůj sebevražedný plán rovnou hodit za hlavu. Jakmile pochopím, že můj byt zjevně nehodlá opustit jinak než oknem, rozhodnu se, že se mu jeho čin pokusím aspoň rozmluvit. Začnu tedy klasickou frází: „A proč se vlastně chcete zabít??“ Zafunguje to a já se dozvídám o jeho celostátním potravinovém řetězci, který nedávno zkrachoval. Jeho přátelé se k němu najednou obrátili zády, opustila ho jeho milovaná žena, vzali mu byt, automobily a zabavili všechny nemovitosti. „Kdyby po mém boku zůstala aspoň moje choť, všechno bych zvládl, ale hned jak se dozvěděla o krachu firmy, přestěhovala se k věhlasnému plastickému chirurgovi,“ vypraví ze sebe chlápek a začne hlasitě vzlykat.

   „No jo, ženský jsou svině. Můj život taky nejni žádnej med...“ reaguji pohotově. „Moje manželka mě tak dlouho podváděla, až jsem ztratil trpělivost a umlátil jí kovovou trubkou“ vylíčím mu jednu ze smutných epizod mého života. Chlápek na mě překvapeně civí, pak ke mě přistoupí, podá mi ruku a praví: „Já jsem Zdeněk, můžu vám tykat?“ Přistoupím na jeho nabídku a rovněž se mu představím.

   „Moc mě těšilo, sbohem!“ řekne a opět se vydá k oknu. „Stůj! Nemůžeš se zabít!“ zařvu. „Víš, kdyby si skočil z mého bytu, policie by mě vyšetřovala, určitě by prošmejdila celý můj byt a podívala by se i do mrazáku!“ Zdeněk na mě nechápavě pohlédne. „No a?“ zeptá se zmateně. „Jak jsem ti vyprávěl to o své ženě, tak jsem to nedokončil. Nenapadl mě žádný lepší způsob jak se zbavit jejího těla, než ho rozporcovat a strčit do mrazáku,“ přiznám se. „Co kdybys prostě zkusil začít znovu od nuly, sehnal si práci a nezabíjel se?“ navrhnu. „Já ti nevím, tohle je dost náročný. Vždyť nemám ani kde bydlet a nemám žádné přátele. Nemá to cenu.“ řekne mým návrhem očividně nepotěšený Zdeněk. „Bydlet můžeš klidně zatím u mě. A vůbec! Už si tykáme, tak proč bychom nemohli být přátelé?“ nenechám se jen tak odbýt. „Já nevím. Máme vůbec společné zájmy? To kamarádi přece musí mít! Jakou hudbu posloucháš?“ zeptá se mě. „Bigbít,“ přiznám popravdě. „No vidíš, já vážnou hudbu. Jaké je tvé nejoblíbenější jídlo?“ zeptá se opět. „Šunkafleky,“ přiznám popravdě. „Tak vidíš, já mám rád italskou kuchyni, tohle nemá smysl...“ řekne rozmrzele a opět míří k oknu. „Počkej! A chodíš rád do hospody?!“ křiknu na něho. „Samozřejmě, jsem přece chlap!“ odpoví Zdeněk mírně dotčeně. „Tak vidíš! Přece jen máme společné záliby! Koukej jít od toho okna a půjdeme ten tvůj zkurvenej život pořádně zapít! Zvu tě! Zejtra se porozhlédneš po nějaké té práci a všechno zase bude fajn!“ Tento návrh nachází u Zdeňka očividně zalíbení, proto se vydáme do nejbližší hospody.

   V hospodě ho představím svým kamarádům, rovněž podobným ztroskotancům jako já a nyní i Zdeněk, a pak začne bujará pitka.

   Když se ráno probudím s bolestmi hlavy, Zdeňka ve svém bytě nenacházím. Po chvíli však objevím vzkaz, že si přivstal a šel hledat práci. Pro jistotu se podívám ze svého okna, zda-li na chodníku pod mým oknem nečeká nepříjemné překvapení, ale vzápětí se uklidním, protože mé bystré oko žádné mrtvé tělo nespatří.

   Zdeněk se vrací až navečer a potěšeně mi oznamuje, že sehnal práci a nástup je možný již zítra. Jde o práci řidiče dodávky u jedné firmy, která se zabývá výrobou drtiček na odpady. Ze srdce mu poblahopřeji a poté se s ním vydám slavit do stejného podniku, jaký jsme navštívili včera.

   Uběhne asi týden a Zdeněk je u mě již jako doma. Dochází do práce a vypadá to, že sebevražedné myšlenky jej zcela opustily. Jednou, když se vrátí z práce, si sedne vedle mě do kuchyně. „Naše firma spustila za městem novou drtičku na odpady. Ta ti všechno rozšrotuje na molekuly!“ řekne nadšeně a ukáže mi jemný tmavý prášek. „Například tohle je kus jeřábu!“ Nechápu, proč se mi o tom Zdeněk zmiňuje, ale předstírám zájem, aby měl radost. „Napadlo tě to samé co mě?“ zeptá se tak tajemně, až mě to trochu vyděsí. „Napadlo Zdeňku, asi to bude moc dobrá drtička co?“ pronesu také pokud možno co nejtajemněji. „Ty si pitomec!“ oboří se na mě. „Mohli bysme tu tvojí starou konečně vyndat z mrazáku, já bych jí dodávkou dovezl k tý drtičce a udělal z ní taky prášek. Nikdo nic nepozná! Moc si mi pomohl a já teď chci pomoci tobě!“ Jeho návrh se mi připadá rozumný. „Až ke mě přijde nějaký další sebevrah, budu ho moci beze strachu nechat skočit,“ napadne mě.

   Když nebe nad městem pohltí háv noci, naložíme moji zmraženou choť do dodávky a Zdeněk s ní odjede k drtičce. Když se vrátí, ujistí mě, že je vše v pořádku a ukáže mi hrstku jemného prášku, který po ní zbyl.

   V práci se velmi činí a po několika měsících se stane vedoucím skladu. Začíná mě to docela štvát. Celý život pracuji ve fabrice u pásu a hejsek, kterého zachráním před smrtí a musí začít z úplného dna, má během pár měsíců lepší práci, než já.

   Zrovna když mi ohlásí svoje povýšení, chystáme se ke sledování fotbalového zápasu, po němž následuje losování Sportky. Zdeněk nadšeně vytahuje svůj tiket a vyčkává, jaká čísla

budou losovat. „Prosimtě, víš jak malá je pravděpodobnost, že trefíš sedm vylosovanejch čísel ze sta?? Zbytečně utrácíš prachy. Já sázel asi pět let a vyhrál jsem maximálně pětistovku,“ poučím Zdeňka, jak to s takovým sázením dopadá a čekám, až si budu moci vychutnat jeho neúspěch. Jaké je však moje překvapení, když zjistím, že byla vylosována přesně ta čísla, která má Zdeněk na svém tiketu. Moderátor oznámí, že podle předběžných průzkumů je vítězem pouze jediný šťastlivec a jeho výhra i s jackpotem činí neuvěřitelných čtyřicet milionů. Zdeněk propadne zběsilé euforii, začne vesele skotačit a vydávat nadšené skřeky. „Vyhrál jsem! Jsem milionář! Jsem zase boháč! Koupím si zase Rolls-Royce a postavím si ještě větší vilu, než má ten pitomej plastickej chirurg! Svět mi leží u nohou! Už nemusim bydlet v téhle pitomé ošuntělé králíkárně s žádnou dělnickou žebrotou!“ řve jako smyslů zbavený a já jen překvapeně hledím.

   Jeho výrok mě hluboce urazí, ale nedám na sobě nic znát. Vypravím se do špajzky, vytáhnu kovovou trubku a umlátím ho k smrti. Hned poté,co ho rozporcuji a strčím do mrazáku, vezmu tiket a vydám se do nejbližší sázkové kanceláře.