Uprchlíci - část 6.

Nádražní hala vypadala celkem klidně, na lavičkách spali pokojně bezdomovci a ožralové, v jednom koutku na zemi se k sobě choulili chlapec a dívka. Tilovi v prvním okamžiku nedošlo, čím byl vyrušen. Až když se trochu probral a rozkoukal, zahlédl mladou ženu, běžící napříč nádražní halou. Na zádech měla velký batoh a v náručí mimino. Za ní utíkal mladý muž a volal:

 „Kam chceš jít? Neutíkej! Prosím, vrať se! Ivano! Vrať se sakra!“

Dívka bez zastavení otočila hlavu a křičela:

 „K tobě už nikdy! Seš blázen! Seš psychopat! Nech mě bejt! Vypadni!“

„Ivano! Vrať se! Stejně neutečeš! Na to nemáš! Ivo!“

Když nedostal odpověď, zařval:

„Ty krávo! Máš mý dítě! Budu tě žalovat! Dostanu tě před soud a za katr! Ty svině!“

 „To dítě je jen moje! Ty bys ho jenom tejral, ty idiote!“ Otočila znovu hlavu.

To muže rozčílilo ještě víc a vrhl se strašnou rychlostí k ní. Dívka zrychlila, ale to už byl u ní. Chytil ji za culík dlouhých hustých vlasů a krutě zarval. Ivana silně vykřikla, dítě se rozplakalo. Přesto zachovala duchapřítomnost, sevřela kojence pevně levou rukou a pravou tak uvolnila k útoku. Rozmáchla se a švihla muže přes obličej jen to hvízdlo.

Til nemohl vydržet sedět a  nečině sledovat. Ať byla ta žena jakákoli, byla matka a své dítě chránila. Jednoznačně stál za ní. V momentě, kdy spatřil, že se k ní její partner blíží a rve ji za vlasy, zvedl se a vyrazil jí na pomoc.

 Zasáhl právě ve chvíli, kdy muž dostal ránu a chystal se ji krutě vrátit. Tilovi bylo jasné, že by se Ivana neubránila. Skočil na útočníka zezadu, ten se lekl a pustil dívku.

 „Utíkejte!“ Zařval Til.

 „Honem! Pryč s tim dítětem!“

„Děkuju…“ Zašeptala zmateně dívka a utekla.¨

Muž se mezitím vzpamatoval z šoku, shodil Tila ze zad a pokusil se ho praštit do obličeje. Til byl rychlejší. Už jako kluk se pral s bráchou, ve škole, s kamarády. Pak se pral občas v hospodě. Měl natrénováno.

Zabořil muži pěst do břicha a když se bolestí předklonil, přetáhl ho po zádech, přesně tak jak to bývá ve filmech. Narozdíl od filmových hrdinů, kteří by  po takovém útoku naprosto nepoškozeni vstali, muž padl na kolena a bylo vidět, že mu to stačí. Nic neříkal. Nenadával, ani nevypadal, že by to chtěl oplatit. Til zrozpačitěl.

 „Už ses zklidnil?“ Zeptal se. „Nech jí bejt! Vidíš,že o tebe nestojí.“  

„Jdi do hajzlu!“ Zaskuhral muž. „Co se do toho sereš? Je to moje žena, tak má bejt se mnou, ne? Neměl ses do toho motat! Určitě by se to vyřešilo! Kdyby ses do toho nesral. Teď je v hajzlu! Kde jí mám asi podle tebe teď hledat! Kvůli tobě jsem ji ztratil, ty svině!“ Vykřikl, stále ještě na kolenou.

„Kvůli mně, myslíš?“ Řekl pomalu Til a šel si sednout zpátky k Hermínce na lavičku.

Holčička už byla taky vzhůru.

 „Jen dál spi, nic se neděje.“

Muž pak ještě chvíli klečel na zemi, pak se zvedl a vleklým krokem odcházel. Til dostal strach, jestli mu přece jen nejde rozbít hubu. Ale muž jen prošel okolo a řekl:

 „To ti teda dík, nikdy ti to nezapomenu. Zničil jsi mi život.“ A šel pryč.

 Til se pro sebe usmál. Tak já mu zničil život? To je paráda. Ale zase jsem možná dva životy zachránil. Pak se definitivně rozhodl, že musí najít nějaké jiné místo na spaní.Tady je to den ode dne horší.

Druhý den bylo nádherně, svítilo slunce a Til s Hermínkou courali jen tak po nábřeží. Ukázal jí řeku, divadlo, staré domy okolo vody. Zrovna přecházeli ulici, když si Til všiml,že ho někdo pozoruje.

Na protější straně stál mladý pár opřený o zeď domu a spokojeně mžoural do slunce. Dívka měla růžovou sukni s kytičkami, držela muže za rameno a její zrak najednou sklouzl na Tila. Prohlížela si ho a krčila při tom čelo. Pak se otočila ke klukovi vedle sebe a něco mu řekla. Ten se hned podíval Tilovým směrem a pak řekl něco on dívce. Něco mu odpověděla, vypadalo to jako by se radili. Nespouštěli při tom z pozorovaného objektu oči.

Til pevně sevřel Hermínčinu ruku a přidal do kroku. Chtěl být co nejdřív od těch lidí pryč. „Pojď rychle, ale neutíkej. Potom ti povim proč.“ Řekl holčičce a ta poslušně natáhla krok.

Když už byli za rohem, pravil:

„Ty lidi blbě čuměli. Jako kdyby mě poznali. Měl jsem pěkně nahnáno.“

„Třeba ses jim jen nelíbil. Nebo někoho připomínal. Nebo se ani nekoukali na tebe.“ „Myslíš?“ Zeptal se s nadějí v hlase a Hermínka poznala, že nahnáno má pořád. „Jasně.“ Odpověděla optimisticky a Tila to uklidnilo.

Měl pocit, že když ona řekla, že se ti lidé nedívali na něj, tak se na něj opravdu nedívali.

Přesto ale zostražitěl. Jezdil očima sem tam, koukal kdo kouká a neustále stahoval klobouk do obličeje. Celý den dával pozor na lidi, kteří procházeli okolo něj. Dokonce se mu zdálo,že nějaká starší paní si ho zvědavě prohlíží a měl pocit, že jedno auto u něj přibrzdilo a řidič vykukoval. Sám nevěděl jestli  je to pravda nebo jestli už z toho blbne. Hermínka si z něj dělala legraci, že má halucinace.

Zrovna míjeli trafiku, Til přemýšlel, že by si dal cigáro, za ruku držel Hermínku, která zpracovávala obrovský kopec zmrzliny, když sebou trhl a vyděšeně se zastavil. Hermi se polekala. Til hleděl  rozšířenými zorničkami na tučný titulek jednoho plátku: VRAH SILBERSTEIN PRCHL Z VĚZENÍ!

Byla tam i jeho fotka a pak ještě jedna, kde byl s mámou a s bráchou. Okamžitě poslal Hermi, aby mu noviny koupila. Pak se s nimi posadil na lavičku a přečetl si stránku věnovanou jen jemu. Dověděl se, že Tilbert Silberstein je hledán po celé republice, ale že se policie domnívá, že prchl za hranice někam na východ. To ho trochu povzbudilo, pak ale četl dál a obličej jako by mu za tu chvíli zešedl a zestárl o třicet let. Zračil se v něm jen jeden jediný výraz - naprosté zoufalství.

 „Silbersteinův mladší bratr Martin před měsícem opustil zemi a už se nevrátil. Matce nechal dopis na rozloučenou, v kterém mimo jiné odkrývá svůj úmysl zůstat natrvalo mimo Českou republiku. V této době je již patrně ve Spojených státech, kam se podle posledního vzkazu chystal.“

Til zůstal jako opařený. Tak brácha zdrhnul! To samo by ho tak nešokovalo, Martin chtěl odjakživa do Ameriky a do velkého světa, ale Tila ranila novinářova poznámka, že  „Martin Silberstein patrně nesnesl ten příšerný pocit provinění za bratrův hrůzný čin. Zřejmě nevydržel dál žít v zemi, kde by si všichni jeho jméno spojovali s odpornou vraždou a tak raději prchl někam, kde ho nikdo nezná. Je to velmi pochopitelné.“

Til se rozplakal. Věděl, že brácha ho miluje a že vždycky stál za ním. Tolikrát za ním byl v kriminále a tolikrát mu opakoval, že to co udělal bylo to nejlepší, co vůbec udělat mohl. Martin byl na staršího bratra hrdý za to jak pomstil všechna ta jejich léta útisku. Martin ho obdivoval. Neutekl kvůli němu. Tilovi se koulely po tvářích slzy jako hráchy, Hermínka se na něj dívala, nevěděla co se děje, nevěděla, jak mu pomoci.

Til četl dál a ten novinářský kretén mu odhalil, že  když Silbersteinova matka dozvěděla o útěku syna z vězení, psychicky nevydržela a zhroutila se.

 „Není divu. Vražda manžela, útěk mladšího syna, který byl její jedinou podporou, nakonec útěk Tilberta z vězení .Drama, které jí připravili její synové, právě vyvrcholilo. Silbersteinova matka si raději podřezala žíly ve vaně s horkou vodou, než by dál snášela vrtochy svého podlého syna a jeho bratra. Včera měla ta dobrá žena pohřeb.“

Til strnule seděl a plakal. Pak se začal vztekat a bylo mu jedno jestli okolo chodí lidé,j estli ho někdo pozná, všechno mu bylo fuk.

„Co kurva může ta svině novinářská vědět o naší mámě? Jak může psát „ta dobrá žena“? Vždyť jí neznal! Byla dobrá, byla nejlepší, ale co von o tom do prdele ví?“

Příšerně ho rozčílilo s jakou odpornou radostí ze senzace vylíčil dotyčný žurnalista všechny detaily její smrti, jak důkladně naturalisticky popsal Tila jako hrůzného vraha, bratra jako slabého zrádce a matku jako svatou mučednici. Jak to mohl napsat? Vždyť to úplně obrátil! A navíc jen já mám právo posoudit, jak moc matka trpěla! Trpěla přece kvůli mně! Určitě mě ale v poslední chvíli svého života neproklínala. Ani Martina ne. Modlila se, za nás za oba, abychom vyvázli živí a zdraví a měli se dobře, modlila se za tátu, aby nám v nebi odpustil, a modlila by se určitě i za Hermínku, kdyby o ní věděla.

Til plakal a jeho hlas pomalu utichal až si nakonec jen šeptal pro sebe. Hermínka seděla vyděšeně vedle něj. Vzpomněl si na ní, otočil se k ní a pokusil se usmát.

„Co se stalo, Tile?“ Zeptala se opatrně.

Všechno jí popravdě vypověděl. Přiznal se jí, že neseděl pro krádež auta, ale za vraždu nevlastního otce. Vykládal jí o pravém tátovi a o tom druhém, jak se k mámě a k nim choval. O tom jak ho s bratrem nenáviděli. Popsal jí jak ho zabil. Přečetl jí, co psali v novinách. Hermínka ho občas napomínala, když začínal mluvit příliš hlasitě.

 „Lidi to slyšet nemusí, Tile!“ Říkala a on vždycky ztlumil hlas.

Všechno to vzala s klidem a pak jen pokývala hlavou.

„Ale já vím, že seš hodnej a nikdy bys někoho jen tak nezabil. Podle mě nejsi vrah.“ 

Til se usmál a plakal dál. Celou dobu pak myslel na mámu. V duchu s ní hovořil. Omlouval se jí a jakoby slyšel, jak máma říká :

„Ale to nic, Tiloušku. To nic. Vždyť jsem tvoje máma. Ani se na tebe nemůžu zlobit.“

Chodili ulicemi až do tmy. Til držel Hermínku za ruku, přemýšlel a nic neříkal. I ona byla zticha a hlavou se jí honily myšlenky na Tilovu matku.

Najednou si Til uvědomil, že už svítí pouliční lampy a vzpomněl si na svůj úmysl najít pro ně jiné noční útočiště místo nádraží. No teď už je pozdě, jak tu budou za tmy bloudit a něco hledat. Mohli by jít spát třeba do suterénu nějakého starého činžáku. Nebo do sklepa. Ale co když je tam někdo najde.

 „Hele pomalu bysme se měli vrátit na to nádraží. Ať nám někdo nezabere ten flek na lavičce. A zejtra si najdem   nějaký lepší místo, jo?“ Řekl Hermínce.

 „Jasně.“ Odpověděla a sehnula se, aby si zavázala tkaničku.

„Počkej, já ti to zavážu“ Řekl zničehonic Til.

Klekl si, pak se jí podíval do obličeje, Hermínka viděla slzy v jeho očích. Řekla: „Neplakej. Tvoje maminka je teď v nebi a má se dobře. Je z ní anděl.“

 „Vážně?“

 „Určitě!“

Vykračovali vedle sebe když se proti nim objevilo policejní auto a přibrzdilo přesně vedle Tila.

Ten pevně sevřel Hermínčinu ruku a dal se do běhu. Utíkal příšernou rychlostí, holčička mu nestačila, cítil to, proto zpomalil, bleskurychle ji chytil do náručí a prchal dál. Policejní auto se rozjelo a zmizelo ve vedlejší ulici.

Til nevěděl, že v něm jedou dva mladí opilí policisté (i přesto, že jsou oba ve službě), kteří spolu právě oslavili narození syna jednoho z nich. Nevěděl,že jsou tak veselí, že se všemu smějí, netušil, že je nadchl jeho klobouk, který mu chtěli pochválit.

 „Ty vole, čum! Ten klobouk! Ha ha! No ten je super!“ Křičel jeden.

 „Zastav ho, vole! Zeptej se jestli by ti ho nedal! Dělej!“ Hulákal rozverně druhý.

A tak jeho kolega zastavil a vyděsil Tila k smrti.

Vzal nohy na ramena a policisté se začali chechtat: „Viděls to? No to je exot! He he!“

 „A jsme bez klobouku! Tak jeď vole!“

Když byl Til už dostatečně daleko a taky dostatečně zadýchán (běhat s krosnou na zádech a s dítětem v náručí není legace), zastavil a sedl si na chodník a rozbrečel se. Bylo toho na něj ten den moc, nejdřív pokukující lidé, pak zpráva v novinách, a teď ho honí policajti .Propadl hysterii.

 „Máma je mrtvá. Ty kurvy novináři se v tom ještě rejpou! Brácha v prdeli.Honí mě policajti. Nemáme už skoro žádný peníze, nevíme, co s náma bude zejtra. A máma je mrtvá kvůli mně! Měli by mě chytit a zavřít! Nic jinýho si nezasloužím!“ Sténal. „Ale přece nepůjdu zase do kriminálu. To bych byl idiot! Přece se nenechám zabásnout!“ Odporoval si hned v další větě.

Byl naprosto zoufalý, vyděšený a chvílemi měl pocit, že se zblázní nebo že se už zbláznil. Hermínce ho bylo líto. Brečela taky. Kvůli němu a jeho trápení, kvůli sobě, kvůli Tilově matce, kvůli své matce, jíž nikdy nepoznala, dokonce i kvůli kamarádům z domova, které asi už neuvidí.

Til ji objal. Seděli tam na chodníku jako hromádka neštěstí.

 „Co budeme dělat,Tile?“

 „Půjdem do Nuslí.“

„Co? Proč?“ Zeptala se ale sama už tušila co odpoví. Slyšela o tom v televizi.

 „Je tam ten most.“ Řekl prostě.

Její domněnka se potvrdila. Byla úplně klidná.

 „Ty myslíš…?“ Pohlédla na něj.

„Hm.“ Kývl. „Budou z nás andělé jako je máma.“

Vstali a pomalu odešli do tmy.

                                 KONEC