Dopis na rozloučenou

Nebudeš snad věřit, ale bude stačit, když budeš naslouchat...

Byl podzim. Trochu podivný čas na výlet, trochu podivný cíl. Nevěděla jsem, kam či za čím jedu. I když ne na dlouho byla pro mne hlavní sama cesta. Pak se však od rovné silnice odloupla stezička, malá a uzoučká jako nějaká nedomrlá sestra, jako pouhé zakrslé poupě na již vykvetlé růži. Byly jsme si blízké. Tak blízké, že jí nešlo odolat. Po chviličce mne objal hustý les. Pohltil mne a přikryl svými košatými korunami, až ani slunce na mě nedosáhlo. Ale mě to nevadilo. Tma - nepřítel i domov - mi byla důvěrně známá.

Znáš takový ten pocit na rozhraní reality a snu? Tu chvíli, kdy si jasně uvědomíš, že všechno kolem Tebe není nic v poměru se vším tam kdesi v dálce? To závratné zachvění, kdy se dotkneš odpovědí a ony se vyděšeny tvou surovou živoucností rozprchnou? Pak přesně vědět nedokážeš, ale dokážeš si - stejně jako já ve svých vzpomínkách - matně vybavit, jaké je to prožívat nekonečně dlouho. Tak dlouho než projedeš les, tak dlouho než staneš znovu na slunci, než ten závratný okamžik zmizí, rozplyne se v pouhý sen, jímž nebyl i byl. Už tohle mne mělo varovat, měla jsem se před takovým místem střežit, pokud jsem do něj nechtěla být vtáhnuta. Jenže já se tenkrát vrátit zapomněla.

Přede mnou se do výšky vypjal hrad. Masivní budova protkaná vzpomínkami a upředená z nenávistí, lásek, ze smrti i života dávno zapomenutých. Jeho kameny se zakusovaly do kopce, žraly všechnu křehkou krásu vlastní existence a přetvářely ji na takovou, jaká jim vyhovovala. Nevěděla jsem, zda cítit ohromení či odpor. Sesedla jsem a dál do kopce pokračovala pěšky. Obešla jsem chladnou obludu. Na druhé straně mne čekal důvod mé dlouhé promluvy k Tobě.

Našla jsem zde vzpomínku. Záchvěv minulosti - tak silný, že se v proudu hrozivosti a brutality hradu dokázal udržet a setrvat, dokud jej někdo nevyslechne a nepřevypráví dál...

Těsně u hradu ležel vyvrácený strom. Po těch letech, kdy tu schnul - poražen silným větrem od moře - už skoro nebyla koruna k rozeznání od kořenů. Říkám skoro, protože něco je opravdu rozlišovalo. K jedné z větví byl přivázán zpuchřelý a deštěm i sněhem rozežraný provaz. Zprvu jsem tomu nechtěla uvěřit, ale ta hrůza na jeho konci - lidské kosti vybělené časem a ohlodané nenasytnými zvířaty - tam opravdu byla. Náhle se cosi změnilo. V neblahé předtuše jsem se rozhlédla po kraji. Nic. Jen blata a les. Můj zrak se vrátil zpět ke stromu. Nedovedeš si představit ten šok, když strom už nebyl vyvrácený a místo provazu, obepínajícího krční páteř, tu byla houpačka. A nejen houpačka. I dítě - děvče. Ozval se klapot podkov. Z hradu, který se zdál ještě mohutnější a hrozivější než dřív, vyjel rytíř a za ním jeho družina. Cosi či kdosi mi ukradl mé rty. Slova a slova mi z nich plynula a já jen stěží vnímala, co znamenají. Dívka vstala a zadívala se za odjíždějícími. "Derwick z Hannenrwalu." šeptají mé rty.

Provaz houpačky se houpe ve větru - tiše a zlověstně. Děvče na mne upře svůj zrak. Zachvěji se mrazem, bojím se toho pohledu. Najednou se zarazí, vytřeští oči a ohlédne se. Nic nevidím ve směru, kam se dívá. Ona se však v hrůze očima vrací ke mně a pak zas k hradu. Nakonec se rozbíhá pryč. Rty se mi chvějí v nějakém monologu, který nejde ze mě a který ani nedokážu rozeznat. Nechci, ale musím následovat její kroky. Nemohu odmlouvat, nemohu už vystoupit. Pohltil mne proud...

"Augustýna Krievderndorská, paní hradu." rozeznávám jméno v záplavě slov a pocitů - cizích, ukořisťujících mé tělo.

Rudé šaty zavíří v divokém tanci - snad je žene ženina zlá vůle, snad oni jsou zlou vůlí, která žene ženu. Dívenka je vlečena pryč.

"Daleko, vysoko. Do komnaty. Do žaláře z pěří."

Stoupáme. Lidé kolem nás nám nevěnují ani pohled, jako by surovost, s níž žena dívku vleče, byla obyčejnou banalitou. Ty schody jsou snad nekonečné. Je mi úzko, nevolno. Stěny se na mne chtějí zřítit, kameny mne chtějí zavalit. Zabít. Touží po krvi. Přes těžké dveře pobité železem se otvírá pohled na pokoj plný polštářů, duchen, pokrývek. I přes svou naducanost působí tvrdě. Temná místnost. Jediné okénko. Na všechno dopadá proužek světla sotva na dlaň širokého. Cestička dobra ve falši měkkosti, v klamu pohodlí, v žalu samoty a bolesti z nenávisti. Žena beze slova, jen s fackou, která dívku odhodí na druhou stranu kulaté místnosti, odchází. Na schodech se rozléhá zvuk ženiných podpatků, v pokoji pak hřmot zámků a řinčení klíčů. Na kolik západů zavřely se ty dveře? Kolika spánkům vzaly sny a kolika vílám utrhaly křídla? Po zádech mi přebíhá mráz, polévá mne ledový pot. Dívka mne upřeně sleduje. Bojím se těch očí z čokolády, klepu se před bledými lícemi, potím se z černých kadeří jemně hladících labutí šíji. Stvoření, prostoupené žalem, přímo prorostlé smutkem všech vteřin svého bytí, ke mně vztahuje ruku. To gesto křičí - "Pomoz!" - ale zároveň šeptá tichou obžalobu, dmutí bezmocného vzteku.

Co se tu stalo? Proč? Kdo je viníkem a kdo obětí? Otázky. Najednou jsou všude. Dávím je ze svých útrob, zalykám se jimi. Cosi touží vzít mi má ústa, znásilnit mé hlasivky. Chce to vyprávět, odpovídat. NE! Mám strach, jímá mne děs z celé téhle komnaty. Nechci vědět, co se tu dělo! "Tohle není moje starost!" chtěla bych zaječet, ale mé rty zůstávají pevně semknuté, hlasivky jen děsivě chrčí. Dívka ke mně kráčí blíž. Ustupuji. Hrozivě se ke mně sune jako oživlá smrt. Zakopla a spadla. Neustává však v pohybu vpřed. Plazí se ke mně jako nějaký had, oči neustále vbodnuté do mne, do mého srdce, zmrzlého děsem a spáleného hrůzou. Ne, nechci! Nechej mě být! Nechci slyšet nic z tvého příběhu! Ne...

Mé ustupování zastavují dubové dveře. Opřu se do nich. Strachem vyburcovaná k největší síle do nich znovu a znovu vrážím, abych je rozbila a utekla pryč. Vím, jak je to nemožné a přesto to dál zkouším. Sune se blíž a blíž. Slyším její přerývaný dech.

"Co po mně chceš?!"

Úzkost mne nutí k zběsilosti. Konečně! Dveře se rozlétají na třísky. Ani mi nedochází, jak je to divné. Zavrávorám. Komnata je pryč. Dívka též. Schodiště je poškozené, schody v něm jak zuby ve starcově chřtánu. Skáču v šíleném běhu přes rozšklebené rány prázdnoty.

Nevím, jak se mi podařilo dostat se z ruin. Netuším, jaktože jsem přežila úprk přes všechny polorozpadlé podlahy sálů. Vím jediné - všichni lidé byli pryč a já nechtěla, aby se kdy vrátili.

Ve velkém a pochopitelném spěchu jsem nasedla a ujela pryč. Dál a dál od příběhu, který se mě snažil vcucnout a strávit.

Ještě teď se mi občas stává, že ji potkám. Za černých, zlých nocí ji vídám. Ze tmy vystoupí bledá, umrlčí tvář, v níž jako díry zejí čokoládové oči. Volá mě. Vím to. Přísahám, že ano. Někdy je zběsilá, zlá, rozlícená, jindy ty oči škemrají a prosí, zalévají se slzami. Nemohu. Už nikdy se tam nevrátím. Děs toho místa ve mně zůstal a já nemám sílu čerpat další.

Proto Ti to vše vyprávím. Teď, když už jsem na smrt připravená, uvědomuji si, že jsem to asi ani neměla být já, kdo bude poslouchat. Mým úkolem bylo pouze předat zprávu dál. Navždy zůstanu napjatá a plná těch otázek. Vím, že mě neopustí ani po smrti. Ale to je můj trest za sobeckost a zbabělost.

Chtěla bych po Tobě jediné. Běž a převyprávěj. Ať už její příběh, nebo můj dopis na rozlučenou.

Jednou se musí najít někdo, kdo bude mít tu odvahu, zachrání ji od věčného bezmocného mlčení a vyslechne až do konce.