Lilith

I.

Otevřel oči a nadechl se. Najednou si uvědomil, že se cítí úplně stejně jako včera večer, než si šel lehnout. Nezbavil se toho. Zklamaně vykřikl. Proč? Proč zrovna on musí být tím proklatým tvorem? Proč je zrovna on upírem? Naštvaně zabručel něco nesrozumitelného, slezl z postele, došel ke stolu a nalil si víno z krabice. Sice věděl, že tím svou žízeň neuhasí, ale aspoň se o to pokusil. Přejel si jazykem po ostrých zubech a povzdechl si. Měl takový hlad, až ho z toho ty zuby bolely. Sedl si na stůl, opřel se o stěnu svého kamenného domu a představil si svou oběť. Ladný bílý krček, rudé rty, rusé, černé nebo zlaté vlasy, nevinné oči…Asi stárne. Přeci jen 500 let není chvilka. Pohlédl na zarostlou zahradu. Pak se otočil a šel se teple obléct. Venku sněžilo. Prohrábl si své dlouhé černé vlasy a zamyslel se. Co jen chtěl? Sice vypadá pořád tak na 25, ale začíná zapomínat…nebo si to jen namlouvá. Znovu si prohrábl vlasy a…už si vzpomněl! Chtěl si je svázat. Otočil se, vešel do koupelny a začal se přehrabovat v jedné z mnoha skřínek. Konečně narazil na gumičku, vzal si jí a vzápětí se na něj sesypaly léky a další hlouposti. Povzdechl si, sesbíral nepořádek z podlahy, náhal to zpátky do skřínky a pak rychle přibouchl dvířka, aby se to nemohlo zase vysypat. Bohužel si do skřínky přibouchl i svou ruku.

„Au, sakra!“ Zaklel a strčil si poraněnou ruku do úst. Pustil studenou vodu s opláchl si jí ruku.

„Aaach…“ Vydechl, když bolest zmizela. Natáhl se pro kartáček na zuby a pastu. Vymáčkl trochu pasty na kártáček a vzápětí mu kartáček vypadl z ruky a připlácl se na podlahu. Zničeně si povzdechl, zvedl kartáček ze země, utřel podlahu a pak kartáček vyhodil. Radši si vezme jednu z těch čistících žvýkaček.

Znovu se podíval z okna. Oblékl si svůj oblíbený černý svetr s rolákem a dlouhý kožený kabát téže barvy. Tak teď už mu snad venku zima nebude. Oprášil si své černé manžestrové kalhoty a vyšel z domu.

První, co ho napadlo bylo, jestli se jeho dům i s ním nepřesunul na Sibiř, jaká tady byla zima. Natáhl si pletené rukavice, kterým ustřihl prsty a vytahanou čepici, ve které vypadal jako trpaslík. Všechno zase bylo v černé barvě.

Vypadám jako hrobník. Pomyslel si s křivým úsměvem. Jeho úsměv však rychle zmizel, když kolem něj projelo auto a celého ho ohodilo sněhem.

„Ty kreténe!“ Zařval za řidičem a ukázal na něj zdvižený prostředník. Řidič si ho nevšímal a jel dál.

„Dobrý den, Vlade.“ Pozdravila ho pošťačka a podala mu tři dopisy.

„Brý den.“ Opětoval pozdrav a vzal si dopisy, které pak přeložil a strčil si je do kapsy kabátu. Stejně to budou zase jen účty.

Rozhlédl se a přešel přes silnici k obchodu. Musí si koupit něco k jídlu nebo zemře hladem. Zařekl se totiž, že už krev pít nebude.

Vzal si vozík na nákup a postupně tam naházel víno, pizzu a další jídlo a pití. Pak zaplatil a šel dál. Po chvíli si z kapsy vytáhl krabičku marlborek, vyndal si cigaretu a snažil se jí jednou rukou zapálit. Vdruhé ruce držel tašku s nákupem. Konečně se mu to podařilo. Vdechl škodlivý kouř a málem se jím udusil.

Vlade, Vlade. Pomyslel si. Proč se chováš jako pošuk? Dnešní den je děsnej…

Pohlédl ke svému pochmurnému hradu na kopci a zastavil se uprostřed silnice. Že by šel domů?

Tak jo. Řekl si. Odložim tam nákup a pak půjdu…Hm…třeba do kina.

Rozběhl se domů, naházel nákup do ledničky a pak se znovu vydal ven. Došel ke kinu a zahleděl se na plakáty.

Chtělo by to nějaký horror. Pomyslel si. Ale ne krvák, pak bych měl hlad. Něco psychologického by se snad našlo….

Nakonec našel, co hledal. Koupil si popcorn a colu, vešel do sálu a usadil se. Zanedlouho se vedle ně posadila nějaká dívka. Vlad si jí radši moc neprohlížel. Věděl, kde by jeho pohled zkončil – u té nádherné tepny na krku.

Nakonec se ukázalo, že film byla pěkná hloupost, ale aspoň dokázal vyděsit.

Bože, proč netočí něco, jako byla třeba Vrána?! Vždyť to byl skvělej film…! Pomyslel si naštvaně. Sakra, neměl jsem na ten film myslet! Zaklel po vzpomínce na Vránu. Zasraný lidi, Brandon byl můj dobrej kámoš a navíc věděl, kdo jsem. Další vzpomínka patřila Brandonu Lee, který zamřel při natáčení tohoto filmu.

„Promiňte, jestli jsem vás nějak obtěžovala,“ omlouvala se dívka, které vedle něj seděla a celý film se k němu tiskla. „Bála jsem se.“ Odůvodnila svůj čin a začervenala se. Vlad se pousmál – ale jen trochu, aby mu nebyly vidět upíří zuby.

„To nic,“ řekl, „vůbec mi to nevadilo.“ Šibalsky se usmál. Ta dívka byla pěkná. Měla černé vlasy,  modré oči, ostrý úzký nosík, rudé rty a ta pokožka… -Mňam. Řekl si v duchu Vlad- …byla skoro úplně bílá.

„Nashledanou.“ Řekla a odporoučela se ze sálu.

„Nashle.“ Odvětil trochu opožděně. Pak pokrčil rameny a vrátil se domů.

Když dorazil do svého hradu, zahodil kožený kabát do kouta a vydal se do své knihovny, na kterou byl velmi pyšný. Měl tu skoro všechny knihy. Od Bible, přes Harryho Pottera, až po různé zakázané knihy o černé magii a satanismu.

Zavřel oči a sáhl po nějaké knížce. Bohužel to byla zrovna Bible.

„To jsem si mohl myslet,“ zavrčel, „přestaň se mi pořád vnucovat!“ zahrozil pěstí k nebi. Asi doufal, že ho Bůh uslyší.

Vrátil Bibli do knihovny a vytáhl si další knihu. Jmenovala se Lilith.

„Bože můj!“ vydechl a upustil knihu na zem. Rozevřel jí zrovna na stránce, kde byl obrázek Lilith. Vypadala přesně, jako ta dívka z kina.

„Bože můj!“ Zopakoval zděšeně.

„Co je furt?“ Ozvalo se odněkud shora.

„Nic.“ Zabručel Vlad, sebral knihu ze země a začal si číst. Po chvíli usnul. Probudil ho však jeho černý perský kocour jménem Draco, který mu skočil do klína.

„Ach jo. Co je, Draco?“ zeptal se kocoura. Určitě to ta zlomyslná koule plná chlupů udělala schválně. Neměl tomu pošukovi dávat jméno podle jednoho ze záporných hrdinů z Harryho Pottera. Ještě, že ho nepojmenoval Voldemort. To by to pak dopadlo.

„Draco?“ Otázal se kocoura, který samozřejmě neodpověděl,  jen se na Vlada zadíval svýma maragdově zelenýma očima. Vlad si povzdechl a pak se s kocorem v náručí vydal do ložnice.

„Jdu spát.“ Oznámil kocorovi, položil ho do nohou postele, shodil ze sebe svetr, kalhoty a odhodil boty a konečně si vlezl do postele. Kocour se mu po chvíli usadil na břiše.

„Draco, vypadni!“ Shodil ho ze sebe vztekle. Draco zaprskal a s ocasem hrdě zdviženým, vykráčel z pokoje.

„Jdi si ulovit ňákou krysu. To máš nejlepší.“ Zamumlal Vlad a po chvíli usnul.

II.

„Tak jo, snad už bude dnešní den lepší.“ Povzdechl si Vlad, když ráno vstával.

„Draco!“ Zavolal svého kocoura, který samozřejmě nepřišel. „Potvora jedna chlupatá.“ Zamumlal Vlad a vstal z postele. „Sakra, taková zima.“ Zabručel a natáhl si  kalhoty a svetr, který včera odhodil do kouta.

„Draco, poraď mi. Co si mám dát k snídani?“ zeptal se kocoura, který se mu, jakmile dorazil do kuchyně, začal otírat o nohy.

„Myši nejim.“ Řekl Dracovi jako odpověď na kocourův upřený pohled. Nakonec si namazal housku s máslem a dal si na ni šunku. Když si to vše nesl na talířku ke stolu, venku zakrákal havran. Vlad se lekl a upustil talířek i s houskou na zem. Talířek se rozbil a houska se připlácla namazanou stranou na kamennou podlahu.

„Ty pitomej ptáku!!“ Zařval naštvaně, „Draco, jdi a sežer ho!“ Přikázal. Kocour se k jeho údivu otočil a vyběhl za havranem na zahradu.

„Doufám, že tě ten pták nezabije.“ Zamumlal Vlad, když sbíral svou snídani a střepy talíře ze země. Najdnou se ozvalo přiškrcené zakrákání a pak už Draco hrdě přinesl mrtvého havrana. Hodil ho Valdovi k nohám a očekával pochvalu.

„Šikovnej kluk.“ Pochválil kocoura trochu otřesený Vlad a podal mu havrana. „Můžeš si ho sežrat, ale to peří mi nech.“ Řekl a zakousl se do housky. Draco si vzal havrana a odnesl si ho do kouta, kde ho začal žrát. Vlad kocoura upřeně pozoroval. To zvíře ho nikdy nepřestalo udivovat. Venku zakrákal další havran, Vlad sebou trhl a Draco se na něj zadíval s nadějí v zelených očích. Asi mu ten první havran moc chutnal.

„Jsem paranoidní,“ povzdechl si Vlad, „už mě vystraší i pitomej havran.“ Napil se čaje a pohlédl na zbytky havrana. Zbyly z něj akorát kosti a peří.

„Co jsem si to pořídil za netvora…?“ Zamumlala a pohlédl na kocoura, který si čistil vousky.

„Musím do práce.“ Oznámil Vlad. Draco na to nic neřekl, a tak si Vlad natáhl čepici, kabát a rukavice a vydal se do práce. Příležitostně dělal průvodce po místních památkách. Znal je totiž ze všech nejlíp.

„Nechápu, proč chtěj někam v zimě. Bláznivý turisti.“ Brblal cestou k autobusu. „Taková kosa.“ Pořádně si zapnul kabát a tožebně vzdychl, když si vzpomně na svůj starý kabát z vlčí kůže, který měl někdy kolem roku 1614. Proč teď nedělá něco tak teplého?

Mrznul 10 minut na zastávce, než se autobus uráčil přijet. Zaplatil za jízdenku a usadil se na sedačku. Když se autobus rozjel, vypadalo to, že ostatní cestující nemají nic jiného na práci, než na Vláda zírat.

Asi vypadám divně. Pomyslel si a upravil si na hlavě čepici. Stočily se na něj další pohledy.

Sakra, co jim vadí? Honilo se mu v hlavě. No a co, že jsem celý v černém? Dyť je to moje oblíbená barva… Promnul si oči, protože ho pálily a povzdechl si. Věděl, že má pod očima černé kruhy, které vynikají na jeho sněhobílé tváři, ale s tim nic nenadělá. To by zpravila jen čerstvá lidská krev.

Ať se na mně pořád nedívají! Vztekal se v duchu a pohlédl na jednu obzvláště zvědavou stařenu.

„Chlapče, je vám dobře?“ Otázala se.

Prý „chlapče“! Vždyť bych mohl být její praprapra…..dědeček. Tak ona o mě má starost, jak pěkné. Pomyslel si a nahlas řekl: „Mě není dobře nikdy.“ Pokud nepiju lidskou krev. Dodal v duchu.

Babka se k němu naklonila a zašeptala: „Vím, proč vám není dobře.“

Vlad sebou trhl.

„Potkávám vás celý svůj život.“ Pokračovala a ušklíbla se. „Vůbec jste se nezměnil.“ Oznámila mu s vítězným úsměvem.

Sakra, ví kdo jsem!“ Pomyslel si, a když autobus na další zastávce zastavil, vystoupil.

Vztekle nakopl hroudu sněhu a sprostě zaklel. Pak se začal přehrabovat v kapsách. Po chvíli našel cigarety a zapalovač. Chtěl přestat kouřit, ale nějak mu to nešlo. Nakopl další hroudu sněhu.

Sakra, eště, aby někdo zjistil, že jsem upír. Pomyslel si. Měl bych se přestěhovat, ale při této představě se mu udělalo špatně. Nemůže přeci opustit svou milovanou zahradu, která se pomalu, ale jistě mění v prales, a ani svůj hrad. To teda ne. To nejde.

Sedl si na lavičku a čekal na další autobus, který jel až za 20 minut. Měl by si koupit auto.

„Nesnášim 21. století!“ Vykřikl, když kolem jedoucí auto, stejně jako včera, ohodilo sněhem.

„Dobrý den.“ Ozvalo se někde poblíž něj.

„Brý den.“ Opětoval pozdrav a rozhlédl se kolem sebe. Spatřil tu dívku z kina.

„Můžu si sednout vedle vás?“ zeptala se.

„Jo, jasně.“ Odpověděl překvapeně.

„Jestli se setkáme potřetí, bude naším osudem spolu navěky zůstat.“ Řekla s úsměvem.

To, jak řekla slovo navěky ho vyděsilo. Snad to myslela jen obrazně. Také se na ní usmál.

„Jsem Vlad Dracul.“ Představil se a pak si vzpomněl, že si chtěl změnit jméno. No nic.

„Jako ten upír, co?“ Znovu se na něj usmála. Kdyby neseděl jistě by se mu podlomila kolena.

Chováš se jako poblázněný puberťák! Vynadal si.

„Já jsem Morgana Lilith Laweyová.“ Představila se a podala mu ruku. Potřásl si s ní. Jak jen měla tu ruku ledovou…Stejně jako on.

Na co myslíš?! Otázal se sám sebe naštvaně.

„Tebe rodiče pojmenovali po sestře krále Artuše? To jsi jistě čarodějka…“ řekl se zájmem.

„Jen se o to zajímám. Zatím se mi žádné velké kouzlo nepovedlo.“ Sklopila oči a pohlédla na své bělostné ruce.

„A jméno Lilith?“ Otázal se.

„To jméno jsem získala teprve nedávno. Rodiče na mě byli hrozně naštvaní, a tak mi přidali ještě jedno jméno, které se ke mně prý hodí…Ano, je to přesně po Té Lilith.“

Řekla rozpačitě. „Už mi jede autobus, tak zatím ahoj.“ Políbila ho na tvář.

„Ahoj.“ Řekl tiše.

Po chvíli přijel autobus i jemu, Vlad nastoupil a otočil se zády ke všem lidem. Neměl na ty čumily náladu. Chtěl přemýšlet o Lilith. Jaktože ho tak vyděsila? Nesmí se s ní potřetí setkat, co kdyby to byla pravá Lilith?! To by byl jeho konec. Ale co když to opravdu není Ta Lilith? Pokrčil rameny a vystoupil z autobusu.

Před cestovní kanceláří na něj čekala fůra turistů. Chtěli zavést do kostela. To si mohl myslet, že budou chtít o Vánocích do kostela.

Nechoďte tam!!! Křičelo jeho nitro. Je tam spoustu křížů, kněz a hlavně ta pitomá svěcená voda!!!

Bože, jak je jen nerad vedl do toho kostela. Tamní kněz se ho pořád vyptával na spoustu věcí.

„Trefíte zpátky?“ Zeptal se turistů, když skončil s prohlídkou. Turisté tu chtěli zůstat na bohoslužbu a té se Vlad raději vyhnul. Moc se při ní používala svěcená voda.

Nějaká matka s dvojčaty mu odpověděla, že zpátky trefí, a tak ho osvobodila od nepříjemnosti, která  by ho mohla stát život.

„Tak to je dobře, sbohem.“ Rozloučil se a odešel. Mohl je zavést do toho rozbořeného kostela za lesem. Ten je lepší a navíc je také postaven v gotickém stylu – jeho nejoblíbenějším. Lidé tam však nechtějí chodit, protože o tom místě kolují takové podivné řeči. Třeba, že tam čarodějnice (samozřejmě, že ty, které zaprodali svou duši Satanovi.) provozují své ničisté rejdy. Nějaký kněz Vlada varoval, aby tam nechodil a dokonce mu dal růženec, který ho měl ochraňovat. Když si ho však Vlad nasadil, jeho modré kamínky zčernaly. Tak tohle se Vladovi ještě nestalo. Kněz, který mu ten růženec dal, ucouvl a udiveně na Vlada hleděl. Vlad jen pokrčil rameny. Nikdy nedával své pocity najevo.

„Nechoďte tam, chlapče.“ Nedal se stále kněz, a tak Vlad radši odešel. Stejně se však ke kostelu vydal. Teď ho to tam táhlo daleko víc, než dřív. Bohužel tam žádné čarodějnice nebyly. Jen na jednom náhrobku se rozvaloval černý perský kocourek. Vlad si kotě vzal a začal ho drbat za ušima. Kocourek měl nádherně zelené oči.

„Budeš se jmenovat Draco.“ Oznámil kotěti a odnesl si ho domů.

Ach jo. Povzdechl si Vlad. To byl ještě Draco malý a hodný. Usmál se v duchu cestou domů.

Když vešel do hradu, uvítalo ho hrobové ticho. Takové, jaké tu bylo vždycky.

„Proč mi najednou vadí samota?“ otázal se Vlad obrazu nějakého svého příbuzného. Nahoře bouchly dveře. Vlad sebou trhl.

„Stává se ze mě starej paranoidní upír, který odmítá pít krev. To jsem to tedy dopadl.“ Povzdechl si. Vyběhl po schodech do obývacího pokoje, kde zahodil kabát, rukavice a čepici do kouta.

„Co jsem to chtěl?“ zeptal se. Nepřišel na to, a tak pokrčil rameny a šel do své knihovny.

„Tak co si dneska přečtu?“ zahleděl se na nejvyšší poličku s knihami. „ach, ano! Dneska mám chuť na poezii.“ Chtěl přejít ke knihovně, ale cestou zakopl o křeslo a svalil se na zem.

„Do prdele!!!“ zaklel a sbíral se ze země. „Au. Podělaný křeslo, asi jsem si narazil koleno.“ Oznámil knihám. Přesunul si žebřík a vyšplhal se až nahoru.

„Co takhle…Hm…William Blake? Ne, to ne. Nebo Edgar Allan Poe? Ten taky ne. Nebo Jim Morrison? Co ten tady sakra dělá? Vůbec si nepamatuju, že bych od něj někdy něco měl…Tak co dál. William Shakespeare? Ne. Áá, tady je. Konečně to, co jsem hledal. Friedrich Nietzsche.“ Dokončil samomluvu, vzal do ruky sbírku básní, udělal krok a…… spadl ze žebříku.

„Au! Už zase!!!“ Zvedl se ze země a sedl si opatrně do křesla. Celé tělo ho po tom pádu bolelo. Kdyby nebyl upír, asi by si toho hodně polámal.

Rozhlédl se kolem sebe a spatřil pod žebříkem sedět Draca.

„Ty zlomyslnej parchante!“ Obořil se na kocoura. „Za to můžeš ty! Posunuls´ mi žebřík!“ vztekal se. Draco dál seděl pod žebříkem a zíral na Vláda.

„Štveš mě. Myslel jsem, že ti koupim ňákou pěknou číču, ale máš smůlu. Nemáš bejt tak protivnej.“ Řekl Vlad, otevřel knihu a začal si číst.

Najednou se ozval zvuk tříštěného skla. Do křesla uhodil kámen o velikosti Vladovi pěsti.

„Zase kámen. No jasně. Ti parchanti si nedaj pokoj.“ Zabručel a přešel k oknu. Sebral kámen a hodil ho zpět. Ozval se bolestný výkřik.

„Už mi sem nelezte!“ Zařval za utíkajícími výrostky. „Musím nechat opravit plot.“ Oznámil Dracovi. Pak se bláznivě rozesmál. „Jsem Vlad Dracul a jsem upír.“ Řekl do ticha hradu a dál se smál. Tak tohle by mu teď většina lidí, kteří se považují za normální, nevěřila. Říct to třeba v 19. století, už by měl nejspíš kůl v srdci.

„Měli bychom se odstěhovat.“ Řekl Vlad Dracovi. Kocour si začal čistit vousky. „No tak mi nic neříkej. Na nic se tě neptám!“ naštval se na kocoura a odešel z knihovny. Pak si vzpomněl na to rozbité okno a zase se tam vrátil. Sáhl do jednoho hrnku, vzal si z něj plnou hrst stříbřitého prachu a posypal jím okno. To se hned zacelilo. Spokojeně se pro sebe usmál a dnes už podruhé vyšel z knihovny.

„Dneska je 28.12. Přesně za půl roku mi bude 501 let. Tohle je děsnej věk, ach jo.“ Řekl a nalil si víno. Usadil se do křesla a zapnul si radio. Podal si ovladač a pustil si CD.

„Ach. Staří dobří Blach Sabbath.“ Povzdech si a zavřel oči. Přesně takovou hudbu celých těch 500 let hledal. Vlastně ani neměl moderní hudbu moc rád – některou. Třeba Pop. To je styl, který v něm vyvolává nutkání zvracet. Vzpomněl si na své setkání s tou husou Britney Spears a rozesmál se. Byl zrovna na výletě v Los Angeles, šel po ulici, když tu najednou do něj vrazila tahle slepice a okamžitě na něj začala ječet, ať se jí omluví a kdovíco ještě. On tam jen stál a překvapeně na ni hleděl. Strašně ho udivilo, že se ještě rodí, tak hloupí lidi. Možná, že ani není člověk, ale jen kráva za člověka převlečená.

„Vypadáš hrozně! Bože můj, ty kruhy pod očima a celý v černém. Hrůza!“ řekla, když se jí neomluvil, za to, že do něj vrazila. Pak ho začala  svádět. Tak se k ní radši otočil zády a zbaběle utekl.

Když se vrátil do Anglie, dlouho seděl ve svém hradě a vzpamatovával se z toho setkání.

Při této vzpomínce se rozesmál, napil se vína a zapálil si cigaretu. Po chvíli vypnul radio a šel si lehnout. Bolela ho totiž příšerně hlava.

III.

Probudil se přesně o půlnoci. Probudil ho příšerný hlad, který svíral jeho útroby. Nevydržel to, vyskočil z okna a za letu se proměnil v netopýra. Dolétl k nejbližšímu domu, vlétl dovnitř a ve své lidské podobě se zakousl mladému děvčátku do krku.

Och, Bože, jaký já mám hrozný hlad. Pomyslel si, když se nakláněl k sestře jeho první oběti. Když se pořádně najedl, vrátil se domů.

„Teda, Draco, to bys nevěřil, jaký jsem měl hlad.“ Svěřil se spícímu kocourovi. Zalezl si do postele a po chvíli spokojeně usnul.

IV.

Bože můj, já včera zabíjel. Byla Vladova první myšlenka po probuzení.

„Jak jsi mohl něco takového dopustit?“ zahrozil pěstí k nebi. „Pořád se mi vnucuješ a pak dovolíš, abych dvakrát za jednu noc zabil!“ vztekal se. „Dost jsi tím u mne klesl.“ Dodal, když se trochu uklidnil. „Doufám, že mě, Bože, slyšíš.“ Zavrčel, když si čistil zuby a plival krev. „A ty na mě furt nečum.“ Zařval na kocoura. Draco mrskl ocasem a odkráčel z koupelny. Po chvíli Vlad uslyšel vyděšené zakrákání nějakého havrana a pak nnásledovala hlasité mlaskání a křupání kostí, jak si na něm Draco pochutnával.

„Sám Ďábel mi ho poslal, mrchu jednu chlupatou…“ zabručel Vlad na Dracovu adresu. Opláchl si obličej a vydal se do obývacího pokoje. Draco se k němu, s nedojedeným havranem v tlamičce, připojil.

Vlad sundal z kliky od okna růženec a zamyšleně na něj hleděl.

„To jsem se dal na stará kolena na víru?“  otázal se Draca, který dojídal havrana. Vlad pokrčil rameny a hodil růženec do kouta. Málem dopadl na Draca, který vztekle zaprskal a uskočil. Mrtvý pták mu při tom vypadl z tlamičky. Vlad se podrbal na zarostlé tváři a rozhodl se, že se oholí.

Vešel do koupelny a podíval se do zrcadla. Strašně se lekl a upustil břitvu, která mu pořezala ruku.

„Dohajzlu.“ Rychle pustil ledovou vodu a strčil do ní poraněnou ruku. „Dohajzlu.“ Zopakoval. Krev po chvíli přestala téct a Vlad si musel sednout, jak se mu točila hlava. Když se vzpamatoval, hodil břitvu do jedné ze skřínek, vytáhl si holící strojek a znovu pohlédl do zrcadla.

Sakra, já ale vypadám hrozně…musím zase začít pít krev. Povzdechl si nešťastně. 

Oholil se a opláchl si obličej vodou. Musí na městský úřad. Už mu zase propadl občanský průkaz.

Dneska byla venku daleko větší zima. Vladovi se motala hlava a bylo mu špatně.

Asi na mě něco leze. Pomyslel si cestou domů. Sklonil hlavu před větrem a sněhem a šel dál. Najednou do někoho vrazil.

„Omlouvám se.“ Zamumlal popraskanými rty. Ani se nepodíval do koho vrazil.

„To nic. Oh, Vlade, jsi to ty?“

Otočil se po hlase a spatřil Lilith.

„Ahoj.“ Pozdravil jí.

„Ahoj, vypadáš strašně. Nejsi nemocný?“ zeptala se.

Vlad zakopl a Lilith ho podepřela, aby se nesvalil na zem.

„Pomůžu ti k tobě domů. Měl by sis lehnou.“ Položila mu chladivou ruku na rozpálené čelo. „Máš horečku.“ Oznámila mu a vedla ho na hrad. Vlad se ani nepozastavil nad tím, že Lilith ví, kde bydlí.

„Díky.“ Poděkoval jí. „Dáš si čaj?“

„Ano, ráda, dík.“ Odpověděla a zavřela za sebou velké dubové dveře. Lilith uvařila čaj a donesla jeden i Vladovi. Pak Vlada odvedla do ložnice. Vlad se unaveně zahleděl na postel, kde v záplavě kostí a peří z havrana ležel Draco.

„Vypadni!“ Přikázal a sklepal Draca i s jeho trofejemi z postele.

„Teda, to je nádherný kocour.“ Povzdechla si Lilith a začala Draca drbat za ušima.

„To je Draco.“ Představil Vlad kocoura. „Nejenže je hezký, ale i mazaný a zlomyslný parchant. Nadevše miluje havrany.“ Řekl a podíval se na Lilith. „Myslím tím k jídlu.“ Dodal, když si všiml jejího nechápavého výrazu. Lilith se rozesmála a zapálila v krbu oheň. Pak si svlékla kabát, rukavice a šálu. Vlad se zahleděl na její bělostné hrdlo, ale pak se rychle odvrátil. Z ní přeci nemůže udělat takovou stvůru jako je on sám. Co když je však Ta Lilith? Řeklo jeho svědomí. To by byla větší stvůra, než ty sám. Potřásl hlavou a zaťal ruce v pěst. Lilith se na něj usmála  a vyhodila havraní kosti z okna. Peří položila Vladovi na noční stolek vedle postele. Vlad si vlezl do postele. Lilith si sedla k němu a podala mu hrnek s čajem. Vlad se trochu napil a položil hrnek na noční stolek. Chvíli byl zticha a pak se odhodlal k velmi odvážnému činu – políbil Lilith. Už byl přeci jen moc dlouko sám.

„Co kdybych byla ta, které se tak obáváš?“ zeptala se roztřeseně. Vlad věděl, že mu jazykem přejela po zubech. Poznala, kým je.

„Nemáš ze mě strach?“ otázal se a vyhnul se odpovědi na její otázku. Lilith jen zakroutila hlavou. „Vždycky jsem se o upíry zajímala a teď jsem prostě jednoho potkala.“ Pokrčila rameny. Vlad se k ní naklonil a znovu jí políbil.

V.

„Lilith, kem jdeš?“ otázal se jí Vlad jednoho rána.

„Musím odejít.“ Odpověděla Lilith. „Nechci, abys mě viděl stárnout.“ Zašeptala smutně. „Žijeme spolu rok, a no… cítím, jak stárnu… a ty, Vlade, jsi upír, nestárneš, tak jako my lidé…“

Cože už rok? Mě to připadá, že jsme se pořádně seznámili teprve včera! Co jsi to se mnou udělala! Vykřikl v duchu zoufale, ale nahlas nic neřekl, jen se usmál.

„No, tak, řekni něco.“ Pobídla ho se slzami v očích.

„Neboj, nezestárneš. Věř mi.“ Ani nevěděl, proč to řekl. Konečně se usmála, odhodila sbalenou tašku a objala ho.

„A co naše dítě?“ zašeptala mu do ucha. „I ono nebude stárnout?“

Vlad strnul. Cože? Jaké jejich dítě? Ona je snad… Pevně jí objal a políbil jí do vlasů. Na její otázku neodpověděl. Najednou se ozvala rána.

„Bože můj, Draco!“ vykřikl Vlad a rozběhl se do hudebního salonku, odkud se ozvala ta rána.

„Ty parchante, co to tady provádíš?!“ ozvala se rána a vzteklé zaprskání. Lilith se rozběhla za nimi, aby zabránila nějakému zranění a zjistila, co se tam děje.  Brzy na to přišla. Draco si domů přivedl mourovatou kočku s koťaty. Jedno z koťat shodilo Vladovu oblíbenou vázu ze 17. století z klavíru a ta se rozbila. Vlad byl vzteky bez sebe. „Žer havrany, myši a další havěť, ale nevoď mi sem svoje děti, který mi tady ničej věci!!!“ řval na kocora, který před ním nehnutě seděl a upřeně ho pozoroval. Vlad po něm hodil polštář. Kocour uskočil.

„Znáš tu povídku Černý kocour od Edgara Allana Poea?“ zeptal se Draca. „Ty jsi stokrát horší než ten Pluto. Ještě, že jsem upír, jinak bych se z tebe už zbláznil.“ Vrhl se po kocourovi, který se podle něj, potměšile šklebil, Vlad uklouzl na střepech z rozbité vázy a pořezal si ruku. Draco se vrhl na Vlada a začal mu ruku olizovat. Bylo to asi něco jako omluva.

„No dobře, dobře.“ Zamumlal Vlad a začal Draca drbat za ušima. „Ale odveď si tu svojí rodinu.“ Pak si povzdechl. „Blbý 21. století. Nechci tady žít.“ Postěžoval si kocourovi. Položil ho na klavír a rozběhl se do knihovny. Lilith zůstala v salonku a mazlila se s jedním z koťat. Najednou se zeshora ozvala rána a Lilith si povzdechla. Vlad asi zase zakopl o jeho oblíbené křeslo. Upíry si teda představovala úplně jinak. Vlad sice býval čas od času chladný a odměřený, ale…hlavně je to pěkný pošuk. Dodala v duchu a usmála se.

Zazvonil telefon a po chvíli se ozvalo Vladovo nabručené: „Halo´.“

„Musím do práce.“ Oznámil, když dotelefonoval.

„Půjdu s tebou.“ Řekla Lilith.

Doufám, že ti nevadí, že jdeme do kláštera, jehož součástí je i kostel, kde se dost často konají bohoslužby. Dodal v duchu Vlad zlomyslně.

VI.

„Musíme tady zůstat?“ zeptala se Lilith, když kněz vykládal o nástěnných malbách.

„Musíme.“ Odpověděl Vlad šeptem. Lilith si povzdechla.

Co s ní je? Pomyslel si Vlad. Takhle se nikdy nechovala…

Kněz prošel kolem nich a Lilith se k Vladovi těsně přitiskla. Kněz se na ní podíval a ona stiskla nějaký přívěšek, který nosila na krku. Vlad se jí radši neptal, co to je.

Že bych se mýlil? Přemýšlel. Co když je to opravdu Ta Lilith? Co když si se mnou jen hraje. Pohlédl na kněze, který na něj vrhl varovný pohled. Lilith ucouvla před křížem, který se najednou pohnul na stěně. Vlad se ušklíbl a přešel ke knězi.

Otče. Oslovil kněze v duchu.

Ano, synu? Dostalo se mu odpovědi.

Otče, prosím řekni, že ona není Ta pravá Lilith. Pomyslel si Vlad.

To nemohu tak jasně určit. Dovol, abych se jí pokusil požehnat. Řekl kněz a ušklíbl se na Vlada. Pak vzal do ruky mističku se svěcenou vodou a přistoupil k Lilith. Ta vyděšeně o krok ustoupila.  Kněz se jí na čele dotkl prsty smočenými ve svěcené vodě a Lilith vyděšeně vykřikla. Ozval se příšerný jekot nějakého pekelného stvoření. Klášter začal hořet. Lilith vřískala a Vlad klidně pozoroval její zkázu.

„Pokusila ses mě zničit. Byl jsem hlupák, že mi to nedošlo hned.“ Zasyčel a dál jí pozoroval. „Nechci, aby světu vládli takoví, jako jsi ty.“ Otočil se k ní zády a rychle vyvedl turisty z hořícího kláštera. Kněz pak turistům poupravil paměť a usmál se na Vlada.

Nikdy mě nenapadlo, že mě pomůže jí zničit někdo takový, jako jsi ty. Upír, který pomohl zničit Zlo. Bůh k tobě bude velmi milostivý. Znovu se usmál a z ramen mu vyrostla obrovská křídla pokrytá bělostným peřím. Vlastně, už teď jsi u nás nahoře dost oblíbený.

Vlad se udiveně díval na anděla, ze kterého ještě před chvílí byl kněz a nezmohl se ani na slovo.

Sbohem. Zašumělo mu v mysli.

„Sbohem.“ Dostal ze sebe. Pak se otočil a odkráčel do hradu.

VII.

Seděl ve svém oblíbeném křesle s Dracem na klíně a hleděl na hořící klášter, který se nedal uhasit. Už dva dny hořel, dva dny se hasiči pokoušeli zneškodnit požár a stále se jim to nedařilo. Povzdechl si. Alespoň, že se zbavil své nejhorší sokyně.

„Prej, že mě má Bůh rád. To teda jo. Já ho totiž moc v lásce nemam.“ Oznámil kocourovi. Draco na to nic neřekl, seskočil z Vladova klína a vyběhl do zahrady.

„Tak si něco ulov,“ řekl lhostejně Vlad, „hlavně se v tom pralese, který se nazývá mou zahradou, neztrať. Zajímalo by mě, co si ulovíš, když tu teď havrani nejsou.“

Po chvíli se ozval překvapený ptačí výkřik a pak se Draco vrátil s papouškem, který se nedávno objevil v jejich zahradě. Asi někomu uletěl.

„Bože můj.“ Povzdechl si upír, zvedl se z křesla a šel do kuchyně, kde si z ledničky vytáhl lahev s podivně rudou tekutinou.

„Tak, a je to tady. Mysel jsem se k tomu vrátit.“ Oznámil lednici a odzátkoval lahev. Zhluboka se napil a pak si slastně povzdechl.

„To byste nevěřili, jak mi krev chyběla.“ Hodil prázdnou lahev do dřezu a vrátil se ke kocourovi, který už dojídal papouška.

„Tak jsme zase sami, brachu.“ Podrbal kocoura za ušima, sedl si do křesla a začal si číst rozečtenou knihu. Jmenovala se Lilith.

KONEC