Jak by se mohly dít happyendy, ale nikdy to nevyjde

Tak se mi zas stalo, že jsem nevěděla, o čem moje okolí mluví. Je prostě spousta témat, ke kterým nemám co říct; třebas superstar nebo naše fotbalová liga a baníček a tak podobně, je to holt asi nějaké moje prokletí, že se prostě nesloučím s tím, co baví známé a kamarády, tak si pak nemám o čem povídat.

Nevím, co za téma to bylo teď, ale to není důležité.

Prostě jsem si tak sedla na kámen pár metrů od nich (tak trošku, aby si uvědomili, že mi vlastně ukřivďujou, když nerespektují moje zájmy, ale moc jsem nevěřila, že by to někoho zaujalo) a koukala se do pryč.

V kapse tlačila cigareta, ale já si řekla, že dneska nekouřím, tak jsem myslela jen na to, jak mě tlačí v té kapse, kde byly nacpané ještě klíče, mobil a peněženka (takže mě nemohla vůbec tlačit, ale prostě tlačila).

Pak ke mně přišla jedna slečna. Vypadala divně, měla hrozné kruhy pod očima a oblečená byla v černé, takže budila ještě zbědovanější a hubenější dojem. Nikdy před tím jsem ji neviděla.

„Hele, nemáš cigárko?“ zeptala se docela jemným hlasem.

„Ne,“ odsekla jsem, protože kdyby si přede mnou zapálila, tak bych se asi neudržela. Já přece dneska nekouřím.

Dívka si povzdychla a vypadala, jako že chce odejít, ale pak si zas stoupla přede mě.

„Vážně nemáš?“ Upřela na mě tak smutné oči, že jsem dostala strach, že umře, pokud nedostane svou cigaretu. Vlastně mou.

„Už jsem řekla.“

Zas si povzdychla a posadila se vedle mě. Já jsem si povzdychla taky. Nechtělo se mi zvedat, ale představa, že mě bude otravovat…

„Ty máš být ta hodná,“ řekla pak vyčítavě po několika minutách střídavého povzdychování.

„Proč?“ jasná otázka.

„Protože tak to prostě je. Já k tobě přijdu, ty mi dáš cigaretu a já tě odvedu. To je scénář. A teď je všechno v háji.“

„Hm.“

„Asi ti přijdu jako blázen, proč by mělo být něco podle nějakého scénáře?“

„Hm.“

Očividně čekala jinou odpověď, protože se pak zatvářila vážně zoufale.

„Víš, jak to mělo být? Já měla přijít, měla jsem si k tobě přisednout, ty sis měla zapálit a pak mi jednu nabídnout. Já bych se potom stala kráskou v bílém, chytla bych tě za ruku a odvedla tě do svojí země, kde jsou všichni hodní a všechno je hrozně fajn. Byla bys tam moc šťastná.“

„Hm.“

„A to je všechno, co mi k tomu řekneš?“

„No co by, stát se to nemohlo, já dneska nekouřím.“

„A nechceš si to zkusit ještě jednou? Víš, já přijdu, ty mi nabídneš…“

„Ne, proč? Ten scénář je neuskutečnitelný, já dneska prostě nekouřím,“ řekla jsem už mírně netrpělivě.

„Hm,“ řekla tentokrát ona po chvíli ticha.

„Přijď třeba zítra,“ nabídla jsem jí zdvořile, a dokonce jsem se i povzbudivě usmála.

„To už je pro tebe pozdě, máš šanci jenom teď.“

„No, smůla, promiň, jestli jsem ti tím způsobila nějaké potíže.“

„Hm,“ řekla a zvedla se.

Viděla jsem ji ještě ten večer, seděla v Mirroru a tupě se koukala kolem. Asi toho vypila víc, než na kolik bych měla já peněz.

Já se připojila k partě lidí, se kterýma jsem si neměla co říct, a ptala se, jaký byl koncert superstar.

Prý skvělý.