Tak trochu jina fantasy

V tomto pribehu asi nevyhraje ten silnejsi a lepsi

Tak trochu jiné fantasy

„Tak, hrdinové, a nyní do boje. Přineste mi hlavu toho zlotřilého draka a štědře se vám odměním.“
Král zakončil svou řeč a všichni hrdinové v sále se sbírali k odchodu. Teda skoro všichni.
U stolu s občerstvením seděla podivná dvojice. Hrozivě vypadající poloobr, který neustále cenil tesáky a malá postavička lesní víly, nevybíravě zahánějící svůj nezdolný apetit ohromnými kusy, stále ještě krvavého masa.
Ve stínu sochy Horymíra Šťastného se krčil trpaslík a úzkostlivě něco skrýval pod koženou halenou a u hlavního stolu seděl postarší elf oděný v kouzelnickou róbu. V rukách držel starou loutnu s pouhými dvěmi strunami a něco si brumlal popod vousy.

„Všichni ven!“ zakřičel král, ale čtveřice ho ignorovala, naprosto zaujata svými činnostmi.
„Stráž, vyhoďte je.“ Pronesl král unaveně ke svým gardistům, když opouštěl trůnní sál. Nevěřícně zakroutil hlavou: Kam to ten svět spěje, když se musí král spoléhat na takové „hrdiny“.

Gardisté se odevzdaně doploužili k jednotlivým hrdinům a tiše a konejšivě k nim promlouvali, zatímco je vyváděli ven.
„Zatancujeme si?“ ptal se poloobr, když ho gardista vzal za loket a odváděl ke dveřím.
„Ano, jistě samozřejmě si s tebou rád zatancuju, ale až zítra, dobře?“ mlel gardista, když se koukal unaveně ke dveřím od sálu, jeho jediné záchraně.
„Slibuješ?“ ujišťoval se poloobr.
„Jistě.“ Gardistova trpělivost byla bezmezná. Už věděl, jak s hrdiny pracovat, aby nebyly problémy.

Druhý gardista se mezitím zbytečně snažil promlouvat k lesní víle. „Slečno, už musíte jít, audience skončila.“
„Nevotravuj, nebo ti nakopu prdel, že se nevzpamatuješ.“ Dostalo se mu odpovědi, zatímco víla přežvykovala krvavý steak a utírala si do rukávu přebytečnou nádivku, stékající jí po bradě.
„Slečno…“ nestihl doříct, když se víla postavila, dožvýkala sousto a pokusila se ležérně odhodit zbytek na stůl. Jakmile maso opustilo její slabou ručku, tak se rozpláclo na podlaze. V jejím, jistě přesvědčivém, gestu prostě nebylo dostatek síly.
„Řekl sis vo to prcku. Teď ti nakopu prdel, ty zasranej…“ víla přemýšlela nad nějakou barvitou nadávkou, ale bohužel jí došla slova „… prcku.“
Seskočila z lavice, napjala se do své plné výšky, takže dosahovala gardistovy skoro k pasu a vrhla se do zuřivého útoku. Pěstí mu zaútočila na koleno a potom se pokusila levým hákem zasáhnout gardistovu kyčel. Gardista se překvapeně díval, jak víla minula, přetočila se několikrát kolem své osy a spadla na zadek.
„Ha! Uskakovat přede mnou nemůžeš navždy.“ Víla od námahy těžce oddechovala. Seděla na zadku a sbírala síly pro další útok.
Gardista pokrčil rameny, uchopil ji zezadu za krk, jak se chytají koťata a vynesl ji, prskající a nadávající, pryč ze sálu.

„Hrdinný Merlin úkol vyslechl,
Na nic nečekal a v útok vyběhl.“
Brumlal si pro sebe starý čaroděj, když se první gardista vrátil, aby vyprovodil ze sálu dalšího hrdinu.
„Ano to je dobré.“ Potěšeně zatleskal čaroděj a hrábl do strun, naprosto ignoruje, že ho gardista mezitím postavil a tahá ho ven ze sálu. Dvě struny, obě vyladěny na stejný tón, zadrnčely a čaroděj pisklavým hlasem zvolal: „Hrdinný Merlin úkol vyslechl, na nic nečekal a v útok vyběhl.“
„Ano, ano..“ chlácholil ho gardista.

Trpaslík vytasil válečnou sekeru ihned, jakmile se druhý gardista, který mezitím vyhodil prskající vílu ven, vrátil a přiblížil se na dosah.
„Zabiju tě, jestli se jenom dotkneš mýho zlata.“
Gardista k trpaslíkovi napřáhnul prázdné ruce dlaněmi napřed, aby ten viděl, že je gardista neozbrojen.
„Já ale nechci tvé zlato, jenom tě musím požádat, abys opustil sál.“

Trpaslík se zakabonil a ustoupil víc do stínu pod sochu. Jednu ruku si křečovitě tiskl k tělu, jak něco skrýval pod halenou a v druhé držel napřaženou sekeru, připravenou k okamžitému útoku.
Gardista ho obešel, aby se trpaslík dostal mezi něho a dveře od sálu.

Trpaslík z něho nespouštěl upřený pohled a když se gardista začal přibližovat z druhé strany, tak trpaslík stejně rychle ustupoval ke dveřím. „Já tě prokouknul. Chceš se mi dostat do zad a okrást mě o zlato. Ale já nejsem blbej. Já tyhle taktiky znám.“ Trpaslík soptil.
Už dávno by se odhodlal k útoku, kdyby tím neriskoval, že nechá „zlato“ nestřežené. Jak trpaslík ustupoval, odchýlil se v jednom okamžiku cíp jeho kožené, cvočky pobité kazajky a odkryl tak gardistovu zraku pohled na trpaslíkův poklad. Byla to dlažební kostka z hromady před královským palácem.

Pomalu ale jistě se naše dvojice dostala ke dveřím. Jakmile byl trpaslík venku, gardisté zavřeli obě křídla pobitých dveří a oddechli si. Další veřejné slyšení královského dvora skončilo.

„Je to čím dál větší fuška co?“ prohodil jeden z gardistů k tomu druhému.
Gardisté vykročili směrem k trůnu.
„No jo, asi toho gardistování nechám a stanu se taky hrdinou.“ povzdechl si unaveně druhý.
„Aby ses dostal do společnosti takových?“ znechuceně nakrčil nos, jakoby mluvil o něčem nechutném a palcem ukázal na dveře za jejich zády ten první.
„To je fakt.“ zase si povzdechl druhý: svět jde dolů kanálem.

Čtveřice hrdinů se pomalu a trmácivě potácela směrem k hlavní bráně paláce. Tam se postupně všichni zastavovali, když přemýšleli kam teď.

Víla se připojila ke svému velikému společníkovi a chvástavě nafoukla hruď: „Ale jsem mu dala co? To ho odnaučí začínat si se mnou.“ Poloobr chápavě pokýval hlavou a utrhl si pampelišku rostoucí u brány. Zasněně přivoněl a pak si ji strčil do vlasů za ucho.

„Odvážně vyšel nebezpečí vstříc.Na oběti či následky nehledíc“ zanotoval falešně čaroděj a opět teatrálně uhodil do dvou strun, které mu stejně falešně zadrnčely v odpověď. Zasněný výraz, když si představil svoji slibnou kariéru, byl všeříkající.

Trpaslík zahodil dlažební kostku a smutně vycházel z hradu. „Ztratil jsem to. Ukradli mi to.“ Mumlal si pro sebe nešťastně.

Čaroděj procitl ze svého krátkodobého opojení vlastní genialitou a pisklavou imitací mocného zvučného hlasu zvolal.
„Hurá na draka přátelé.“

…

Čtveřice se nepravidelnou rychlostí nakonec dostala až k dračí sluji. Víla cestou bojovala s několika přerostlými travinami a jedním keříčkem, které ji svým zjevem provokovaly (keříček vyhrál, ale víla si to nepřipouštěla, ona to brala jako ústup za účelem získání lepšího postavení pro příští útok a přestávku na nabrání sil. Jenom její přítel poloobr ji přinutil, tím že zmizel za nejbližší zatáčkou, aby se vzdala kruté pomsty).
Poloobr si upletl další věneček z lučního kvítí a čaroděj složil další sloku svého hrdinného eposu.
Jenom trpaslík se nemohl zbavit své trudomyslné nálady.

…

Drak už od rány bojoval s deseti skupinami drakobijců a byl pořádně unavený. Jeden rytíř mu pořádně pochroumal křídlo svým kopím a dvojice mágů z další skupiny mu zase připálila pravý bok.

Když z lesa vyšla další skupina, skoro si přál, aby si byl býval zvolil nějakou klidnější lokaci jako místo pro svoji sluj.

…

„Hrdinové se blížili a draka děsivého zmerčili.
Nic svého bezpečí nedbali a do útoku se vydali.“

Čtyři vynikající verše najednou! Čaroděj nemohl uvěřit své genialitě: „Můj talent je nezbrzditelný. Pokrok se nedá zastavit.“ pomyslel si a v euforii zvolal: „Světe už přicházím, připrav se na Merlina, krále prken, jež znamenají svět.“

Drak se zmateně podíval kolem sebe. Nikde žádná prkna neviděl. Že by nové bojové kouzlo o němž ještě neslyšel?

Trpaslík uviděl vedle draka ohromnou skálu, větší než byl on sám. Oči mu zazářily vzdáleným jasem a s hlavou skloněnou se rozeběhl vpřed.

Drak se díval na upalujícího trpaslíka a připravoval se na útok. V krku ho škrábalo od neustálého plivání ohně, takže byl připraven trpaslíka pouze praštit ocasem a pak sežrat.
„Jen co se dostane na dosah. Ještě ne, ještě ne, ještě ne…“ trpaslík v posledním momentě změnil směr a skočil přímo na skálu, jakoby ji chtěl chránit vlastním tělem.

Když se notnou chvíli nic nedělo a niko mu ji očividně nechtěl vzít, tak zahodil nepotřebnou sekyru a seskočil na zem. Otočil se k drakovi zády, opřel se oběma rukama o skálu a ze všech sil zatlačil.
Na pažích a zádech mu vyvstaly provazce ocelových svalů a na krku mu naběhly žíly, ale skalou nepohnul. Byla na něho zkrátka příliš velká.
Zahrabal nohami, jak mu na prašném podkladu podklouzla podrážka kožené holínky a opět se celou silou zapřel o kámen.

Drak nevěřil vlastním očím. Co se to tu dělo?

Poloobr si mezitím začal pozpěvovat a tancovat jako baletka kolem zbytků z předchozích drakobijeckých výprav.

Čaroděj opět hrábnul do strun a zanotoval svou písničku od začátku.

Drak se neudržel a začaly mu cukat koutky tlamy v odvyklém úsměvu.

Víla využila chvilkové nepozornosti, když byla drakova pozornost odlákána ostatními a proklouzla za něj.
Na nic nečekala a zaútočila přímo na jeho ocas.

„Tumáš, ty slizký ještěre. Roztrhám tě jak hada.“ Vykřikovala, mezitím co poskakovala kolem drakova ocasu a občas do něho udeřila pěstí nebo kopla bosou nohou. Její závoje kolem ní poskakovaly v šíleném tanci.

Drak se otočil a všimnul si polonahé víly, oblečené pouze do průsvitných závojů, jak neúnavně útočí na jeho ocas.

Teď už toho bylo příliš i na starého draka. Za celých pět stovek let co žil se nesetkal s takovými šašky a tak koncentrovanou blbostí na jednom místě. Začal se neuvěřitelně chechtat, což ale naše hrdiny vůbec nevyrušilo z jejich činností. Drak se smál a smál, za břicho popadal, až toho bylo i na něho příliš a padl mrtev k zemi.

Ozvala se ohromná rána, když drak dopadl přímo na trpaslíkovu skálu a vahou svého těla ji rozdrtil.
Víla vydala zuřivý bojový výkřik plný uspokojení. Podařilo se jí zdolat nepřítele. Opět.

„Hrdinové lítě bojovali nehledě na ztráty,
drak prohrál a padl jak podťatý.“
zkoušel najít správný rým čaroděj. Konečně se mu podařil jeho první epos. Teď bude slavný.

Poloobr, vyrušen ze svého tancování, se přitočil k postávajícím hrdinům a díval se na draka: „Co se mu stalo? Spí?“ chtěl vědět zvědavě.
„Udolala jsem ho.“ Prohlásila hlasitě víla a bojovně se nekrčila, připravena k bitce, kdyby se kdokoliv pokusil popřít její slova.
„Aha.“ Opět se zasnil poloobr a rozhlížel se kolem po nějakých květinách.

Drakovo křídlo se slabě zachvělo. Víla přiskočila a preventivně ho kopla, načež začala zoufale poskakovat na druhé noze, protože si nakopla holý palec.

Zpod křídla se vyhrabal na světlo světa otřesený trpaslík a v rukách svíral svou sekyru a úlomek skály.

Jakmile si všimnul ostatních, okamžitě skálu schoval pod kazajku a hrozivě napřáhl sekyru. „To je moje zlato. Kdo se přiblíží toho zabiju.“

Čaroděj se otočil a vykročil zpět k městu. Poloobr se vydal za ním a cestou si pozpěvoval a poskakoval. Trpaslík, v dostatečném odstupu, aby to bylo bezpečné pro jeho „zlato“, je následoval.
Zanedlouho se připojila i víla, tahající za sebou v prachu drakův jazyk. Hlavu neunesla, ale snad to bude stačit.

…

Ve městě byla ohromná slavnost se spoustou hudby a jídla. Všichni chtěli slyšet, jak se hrdinům podařilo draka složit, ale král (po vyslechnutí těch několika rýmů od čaroděje) nakonec vydal patent, podle kterého mohli o celé záležitosti vyprávět pouze bardi s královským glejtem o absolvovaní bardské akademie.
Čaroděj sice chvilku namítal, že je to nespravedlivé, ale když ho posadili do komnaty královy (hluché) matky a povzbudili ho, aby jí všechno převyprávěl podle svého, tak štastný jak blecha, přestal namítat a věnoval se svému jedinému, ale o to význačnějšímu posluchači.

Víla dostala plný stůl jídla a soukromou obsluhu, jejíž jediným úkolem bylo zajistit, aby měla víla neustále plná ústa masa a krvavých steaků.

Poloobr trsal spolu s královskými dámami (které už by se dávno neměly nezývat dámy, ale bonton je bonton) a jedním gardistou s otráveným pohledem a trpaslík dostal skutečnou zlatou minci a utekl do stínu v rohu sálu, kde si hlídal odstup všech hostů až dokud slavnost neskončila.

…

Král se se smíšenými pocity díval okna své královské ložnice za odcházející čtveřicí. Byl rád, že ho zbavili draka, ale pořád nechápal, jak se jim o podařilo. Inu nejhloupější sedlák má největší brambory, jak se říká mezi sprostým lidem.

---