Dívka se špinavým břichem

Poprvé jsem ji potkal na vylidněné ulici v neděli ráno. Když jsme se míjeli, krabice mléka, kterou jsem si nesl z krámu v nákupní tašce, sebou zacukala. Dívka ucítila jemné vibrace, zastavila se a její obnažené břicho, pokryté špínou – snad prachem a hlínou – ke mně promluvilo: „My se ale viděli už dřív!“ „Nepamatuji se“ odpověděl jsem slušně tomu špinavému břichu neznámé dívky. V tom se ozvala krabice s mlékem v mé tašce: „Ano, to bylo tenkrát…“, a když jsem do tašky nahlédl, spatřil jsem jak se krabici kolem úst rozlila v několika čůrcích bílá tekutina. To už se ale do vzrušené atmosféry vložila cele i samotná dívka: „Vaše oplzlosti nehodlám dále snášet!“ I prchl jsem před nedorozuměním.

Mé druhé setkání s onou dívkou bylo zalito vůní opečených klobás. Byl chladný letní večer, seděl jsem u řeky u ohně a psal text písně pro Honzu N. Praskající kameny ohniště mě zhruba ve chvíli, kdy noc čas rozsekl řeznickým sekáčkem vejpůl, upozornily na neznámou návštěvnici. Byla jí dívka se špinavým břichem. Tentokrát její rozložité, ale přesto ploché a  nánosy špíny pokryté břicho, zádumčivě mlčelo. Místo něj spustila dívka: „Zítra je neděle ráno…“ Toho faktu jsem se lekl až mi papír s dopsaným textem vypadl do nepozorných plamenů. Dílo bylo okamžitě stráveno. V ruce mi zůstala jen ostře zastrouhaná tužka ze severského obchodního domu. Čekal jsem co přijde. Přišlo. Dívka mi tužku – nebezpečný bodec vytrhla z ruky a polkla ji jako akvarijní ryba pouťový balónek. A pokračovala: „…a to je všechno easy.“