Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Něžný zabiják a nejhorší milování

10. 09. 2004
2
1
4254
Autor
JeanJoche

Pár dní na moři dokáže s člověkem zamávat

"Pierre, vyhoď sítě," zahromoval kapitán. "A hni sebou. Ty makrely na nás věčně čekat nebudou."
"Pracuje se na tom, kapitáne," hvízdl Pierre Denys a odplivl si. "Pořád samý Pierre, vyhoď sítě, Pierre, vyčisti motor, Pierre, hlídej kompas, Pierre, ukliď palubu, Pierre, udělej tohle, udělej tamto. Kdo to má pořád poslouchat? Jak otrok!"
"Co to tam furt meleš? Nech těch žvástů a makej! Myslíš, že tě platím od kecání?"
"Jó, to nevim, kapitáne. Vejplatu jsem už, setsakra dlouho neviděl," nemohl si neodpustit Denys. Dokonce neopomněl ani to pejorativní "pane kapitáne".
"Mlč, ty grázle. Za co bys chtěl zaplatit? Za to věčný nicnedělání? Nehraj si se mnou, synku, říkám ti, nehraj si se mnou." Důrazně ukončil debatu: "A teď dělej, jak jsem řek. Nahoď sítě."
"Šak už se na to chystám, kapitáne," odsekl Pierre.

Kapitán se poškrábal na své strniskem zarostlé tváři ostříleného námořníka sleduje noční oblohu z toho nejadekvátnějšího místa, tedy z můstku. Věděl, že počasí dokáže mnohé vypovědět o úspěchu či neúspěchu lovu a snad i právě proto, že žlutavý kruh měsíce, jehož svit tak hypnoticky vábil mnohé vodní tvory k hladině, kde na ně čekala jen podlá past spletená z lidské chamtivosti a posléze ubohá smrt, probleskoval mezi pobledlými mračny poněkud silněji než tomu bývá v tuto roční dobu dobrým zvykem, cítil kapitán David Webb podivné mrazení na zátylku. Jakožto drsný mořský vlk si nechtěl tuto slabůstku připustit a ono mrazení dával za vinu chladným proudům Malého Beltu.

"Tuhle cestu nám byl čert dlužnej," narovnal si pro jistotu kožešinový límec svého kabátu. Vlny narážely do přídě jeho bárky plovoucí pod prazvláštním jménem Tomnoddy tak silně, až šplouchance slané vody cákaly kapitánu Webbovi do neupravené tváře.
"Zpropadený vody," klel kapitán při pohledu na vlnící se dánské moře.

"Neměl jsem tenhle job brát. Touhle dobou jsem moh lovit úhoře někde u mysu Slea a pořádně si nahrabat, ale tohle. Hrůza. Člověku div neumrznou ruce a co z toho? Pár liber?! Má to ten mladej Francouz sakra pravdu, když se mu tu nechce mrznout za takovýdle prachy. Kór když si v hospodě tou jejich hatmatilkou chlap sotva objedná pivo, to pak může bejt rád na celej večer. A ještě se to ani nedá pít. Když si teď představím, že na Slea Head nějakej bastard doluje z vody ty nádherný úhoře, tak bych vraždil. Stačilo nahodit a člověk už tahal jednoho za druhým. Ale co tu? Sakra práce!" láteřil zlostně Webb mířící si to rovnou z můstku zkontrolovat nevděčnou práci mladého námořníka.

"Himlhergot, vždyť je to špatně upevněný. Copak chceš, aby celej úlovek zmizel na dně?"
"Kapitáne," vylezl námořník nakvašeně z podpalubí. "Víte, co mi můžete?"
"Ty darebáku, co si myslíš, že... "
Ale Pierre Denys ho už neposlouchal. Zmizel zpátky do vytápěné kajuty věnovat se bohulibějším činnostem než pendlovat po palubě za neustálého hřímání starého mořského bručouna.

"Tihle Francouzi," mrmlal si Webb pro sebe, když vázal uzly k promrzlým sítím.
"Co to je za lidi? Pivo nechlastaj, rvát se to neumí," kroutil hlavou, "když tomu dáš rozkaz, tak ho stejně nesplní. Kde je nějakej rešpekt? Jedině se ti vysmějou do ksichtu s tím jejich přiblblým teplouškým úsměvem. Spolehnout se na ně? Kdeby!" láteřil tradičně kapitán, který si přes všechny své výtky mladého Denyse oblíbil tak, že se mu div nestal otcem. Ovšem ani jeden z nich by formálně tento otcovsko-synovský vztah nepřiznali. Webb z důvodů své stařecké zahořklosti a Pierre Denys naopak z mladické lehkomyslnosti.
"Co tihle Francouzi můžou vědět o moři? Za celý svůj život jsem nepotkal jedinýho Francouze, který by..."

Zatímco kapitán Webb bezostyšně nadával na galské rybáře, pokryla hladinu kolem jeho lodi černočerná skvrna. Pomalu se zvětšovala, tmavla a čím dál víc obklopovala moře kolem. Jindy slaný vzduch nyní čpěl nepříjemným puchem rybiny kombinovaným arómatem žluknoucího tuku. Jinak vždy koncentrovaný kapitán by v tuhle chvíli stál v pozoru připraven čelit jakémukoliv nebezpečí, které tento charakteristický zápach signalizoval, avšak tentokrát, rozlícený a pln hněvu vůči všemu francouzskému, veškeré indicie vedoucí k objasnění zničehonic vzniknuvšího problému přehlédl.

"Měl jsem ho tenkrát nechat v Marseille. Když řeknu, ve čtvrt na pět na palubě, myslím tím ve čtvrt..."

Bárka Tomnoddy sebou mohutně trhla a v tu ránu se zastavila. Kapitán Webb se vlivem nárazu svalil k zemi. Procitl. Opar marnivého spílání, jenž mu zakryl rozum i smysly, ho mohl nyní stát život. V mžiku věděl, která bije. Plazil se po ledem pokryté palubě ve snaze nalézt jakýkoliv ostrý předmět - nůž, mačetu či sekáček na ryby, nejlépe pak harpunu.
Z podpalubí se zmoženě vydrápal Francouz: "Zbláznil jste se, kapitáne? Zrovna jsem usínal."
"Zmiz, ty blázne!"
"Co to tu zkoušíte?" Divil se stále nechápající mladík.
"Zalez zpátky!"

Z ledové vody se náhle vynořil sloup živé bílkovinné masy slizu. Rosolovitá hmota světélkovala, měnila barvy od tmavě černé přes krvavě rudou až po bílou. Vlhká pokožka monstrózního tvora zrcadlila Pierrův údiv a zároveň panický strach. Mladík ztuhl na místě a i přes veškeré naléhání i nadávky zkušeného Webba se zděšením ani nepohnul. Obličej Pierra Denyse se i přes nulové hodnoty teploměrů zalil horkým potem. Sliznaté rameno mořského veleobra vyrazilo vpřed. Mladík nestačil ani pípnout, když jej desítka párů sulcovitých přísavek bez mrknutí oka rozdrtila jako tvaroh a následně smetla z paluby do mrazivých vod oceánu.

Pierre Denys byl mrtev. Snad na setinu vteřiny by bylo možné uzřít na Webbově tváři známky soucitu, ale i zklamání nad vlastní neschopností zachránit život mladého námořníka. Webb věděl, že Pierrovi už není pomoci. Teď už záleželo jen na něm samém.

Jedno ze dvou speciálních lovných ramen vodního tvora objalo loď a přisálo se na příď. Kocábka zavrávorala a světélkující stvoření se celou svou vahou obepnulo kolem ponořené části lodi. Druhé obrovské lovné chapadlo pomalu pátralo nad hladinou. Jemně ohmatávalo stožár, brousilo po můstku, trhalo plachty, avšak starého Webba se mu nalézt nepodařilo.

Paluba celičká pokrytá hlenem páchla rybinou ještě větší měrou než okolní vzduch. I kapitán, zvyklý na rybí puch víc než kdo jiný, se dávil a musel si rukou krýt nos i ústa. Plazil se ke kajutě, kde ještě před pár minutami stál jako opařený Pierre Denys, mladičký námořník z Marseille.

Kvůli neúspěchu lovné chapadlo zmizelo pod hladinou stejně tak rychle jak se vynořilo, avšak tvor se zbylými chapadly Tomnoddy stále držel. Kolíbal s ní ze strany na stranu až moře okolo burácelo. Kapitán Webb se zasunul do podpalubí v ruce třímaje konečně nalezenou zbraň, kterou nebylo nic menšího než třiceticentimetrový rybářský hák na lovení kaniců či žraloků, jejž v kajutě ukládal pro všechny případy. Sám ale věděl, že takový háček mu proti obrovskému hlavonožci nepomůže. Modlil se, aby tahle okupace jeho lodi přestala tvora co nejdříve bavit. Také ovšem věděl, že všichni hlavonožci jsou od přírody tvorové zvídaví. Znal případy, kdy si chobotnice byla schopna sama otevřít láhev s uzávěrem, pokud v ní byla kořist a dokonce se do oné lahve celá vtěsnat, ačkoliv oproti ní byla láhev třikrát menší. Proto ho nepřekvapovalo, když se lovné chapadlo začalo plazit po stěnách podpalubí, v němž se skrýval.

"Sviňská krakatice," zaklel kapitán Webb a napřáhl se s žraločím hákem k záseku. "Tuhle máš za Pierra." Pateticky zařval, když špička háku projela rosolovitým ramenem. Loď se zakolíbala a blikající chapadlo s přísavkami vystřelilo jako blesk z kajuty.

Jak naivní byla kapitánova představa, když doufal, že jeho martyriu je konec. Světélkující hlavonožec se držel lodi podstatně pevněji než předtím. Poraněné lovné rameno pro tentokrát nechal být a zkoumal kajutu jiným o dost zajímavějším chapadlem. Dokonce i Webb byl překvapen, když vniklo do podpalubí. Žádné přísavky, žádné ohmatávání stěn, nemělo ani ten klasický tvar, jenž mu byl dobře znám z těl olihní a kalmarů. Podobalo se pootevřené trubici mléčné barvy bez klasického rybinového zápachu. Vůbec nesvětélkovalo a při bližším pohledu se jevilo skoro tak průhledné, že člověk mohl vidět skrz. Sám kapitán Webb si nebyl jist tím, co tady viděl. Celý život brázdil vlny moří snad celého světa, setkal se s mnohými záhadnými tvory, ale tato krakatice pro něj byla záhadou. Nicméně ani moment překvapení ho neudolal v jeho bojovné náladě. Fakt, že nevěděl, o co se jedná, ho pouze nutil silněji svírat žraločí hák v ruce, přichystán ho kdykoliv znovu vrazit hlavonožci do masité končetiny.

Zvláštní rameno náhle vyrazilo do kajutoví a zastavilo se pár metrů před kapitánem, který na nic nečekal a vyrazil do protiútoku. Avšak než stačil zasadit prvotní ránu do lesklého rosolu chapadla, začal se na něj linout z trubicovitého útvaru proud lepkavé rybinou zatuchlé běloskvoucí hmoty podivné gelovité konzistence. Tok tak silný jako když se přes vás převalí několikametrová vlna večerního příboje. Proudění lepivého gelu narazilo Webba na zeď a nedobrovolně ho srazilo na kolena. Po celém těle i obličeji cítil sněhobílou rybinu, jež mu slepovala oči, ústa i prsty.

Proud bílé hmoty po několika sekundách ustal a rameno se pomalu vysunulo na palubu, kde setrvalo skutečně jen chviličku, než se ponořilo zpět pod hladinu. Titánský měkkýš se pustil dna lodi a klesl do hlubin. ze kterých tak nečekaně přišel. Tomnoddy uvolněně vrávorala, až se zklidnila na své přirozené hladině ponoru.

Kapitán David Webb seděl celý zničený v podpalubí. Celá kajuta, včetně něj, byla pokryta bělavou hmotou - výsledkem návštěvy obřího hlavonožce. Už mu byla dokonale jasná funkce toho zvláštního chapadla zamilovaného samce velekalmara, který se rozhodl obšťastnit jeho nebohou panenskou loď Tomnoddy.

"Ten puch na sobě budu cítit snad do konce života," říkal si. "Ale na druhou stranu," povzdechl si ironicky. "Tohle bylo to nejhorší milování v mým životě, takže teď mě už snad čekaj jen ty světlý chvilky."


1 názor

zvonková
22. 11. 2006
Dát tip
skvělé na zasmání,díky*

JeanJoche
28. 10. 2005
Dát tip
Mockrát děkuji:)

Vihar
06. 10. 2005
Dát tip
Začátek je dost nudný, střed tuctový, konec záživně drsoňsky legrační. Pro ten nápad nadrženého velekalmara si rozhodně tipa zasloužíš.

StvN
10. 09. 2004
Dát tip
Nevím proč mě nebaví číst dílo tolik napěchované tuctovými výrazy. Hned první dialog je fráze tisíckrát omletá.

ShArKeY
10. 09. 2004
Dát tip
Máš pravdu. Ale jde vidět, že nepíše dlouho, to je jasný a to ho omlouvá.

StvN
10. 09. 2004
Dát tip
Z mého pohledu takový fakt neomlouvá nikoho. Téma, příběh, fráze a věty volí sám a takovou volbu neomluví ani věk ani zkušenost, pokud je to kopie a tohle je kopie. Když píšu, snažím se nějaký nápad rozvíjet a hlavně se snažím psát sám za sebe. Z duše se příčí taková frázovitost.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru