Intoš

Hou,......co máme dnes za den? :) Ne, takhle to doufám dneska nebude. Chce se mi psát. Nevím co, ale mám potřebu a drobátko se nudím. Ne, že bych musel, ale možná že chci. Zvláštní. Začínám vzpomínat na starý časy. Právě teď a tady. Říká se, že když člověk vzpomíná, vidí jen to dobré. U mě tomu tak není. Jistě, když vzpomínám na mládí, na střední školu....je mi dobře, ale jakmile si uvědomím srovnání, tak to zas tak dobré není. Změnil sem se. A měním se pořád. Trochu mě to znepokojuje. Cítím klid, ale přesto se pořád měním. Třeba bez toho nedokážu být, nebo se teď v mém životě děje něco důležitého. Nejspíš je to obojí. Na první pohled na mě změny nejsou patrné, ale já je cítím. Řikám si jestli je to dobře i když vím, že dobře a špatně neexistuje........:) Možná že to, že všechno relativizuju, dělá ze mě to co jsem. Je v tom dynamika a přitom klid. Doufám, že jsem se vydal dobrým směrem. Hmm.....ostatně mi nic jinýho nezbývá. Doufat a věřit, jaký je mezi tím rozdíl. Doufá člověk, který nezná dopředu výsledek a přeje si, aby to všechno pro něj skončilo dobře. Člověk, který věří taky neví jak to dopadne, ale ví, že ať to dopadne jakkoliv, skončí to pro něj dobře..........nejsem člověk, který doufá, já už věřím. :) V některých ohledech se ale má víra dostává do stavu, kdy už nevěřím, ale vím. Je to zvláštní pocit. Pocit bez důkazů, ale přitom je tak samozřejmý, jako že vyjde zítra slunce. Reinkarnace, karma, to, že všechno má svůj účel a důvod, že se nic neděje bez příčiny.........a stovky dalších věcí, kterým už nevěřím, ale jsem si jimi jistý. Nevím, kde se v člověku bere tato jistota. Je ale pravdou, že o těchto "jistých" věcech občas pochybuju. Smysl života jsou jen dohady. Jde o to, kterou odpověď člověk přijme za svou - které věří. Pak už jí stačí opakovat stále dokola a věřit jí a z víry se stává realita. Realita tak umělá, jako vše kolem. Opravdu celý svět vznikl z myšlenek, nebo na mě zase jednou padla filosofická chvilka? Zajímalo by mě, kdo vymyslel slovo filosofie a jaký k tomu měl důvod :)). Ale to se motáme stále v kruhu. Nevím, jestli se mi ho někdy povede rozmotat. Jediné, čím sem si jistý je, že ho nerozpletu rozumem. Přesto může rozum velmi jednoduše nasměrovat člověka, tam, kam chce. Jde jen o to, jestli to místo, kam chce je opravdu to pravé. Naučil sem se to neposuzovat, protože je to jediná šance, jak se někam dostat. Protože kdyby člověk nedělal nic jiného, než že by pochyboval o své cestě, byl by stále na začátku. Přesto jsou chvíle, kdy pochybuju. V těchto chvílích je nejlíp sáhnout po nějaké knížce, která mi mojí cestu úplně nebo alespoň z části připomíná. Průšvih je, že já mám cestu (já vím, je to odporné slovo) "jedinečnou". Je pravdou, že tak to má svým způsobem každý. Jenže já jsem v tomhle extrém, ostatně jako ve všem. Jak už jsem napsal dřív, nehodlám se smířit s objevenými cestami. Proč? Protože bych se cítil ochuzený. Myslím si totiž, že samotná cesta je cíl. Proč tedy pospíchat k cíli ověřenými metodami? Radši se k cíli dopravím sám, než aby mě tam dovlekla nějaká metoda bez přemýšlení. Možná, že dělám chybu a sem moc pyšný na iluzi mého intelektu..........Možná..........určitě. Ale nechte mě v tom snění a zdání. Rád se z toho snění probudím. Ale sám, bez pomoci. Ostatně.......mám přece tolik času. Není žádné předtím a potom, tak proč se honit? Kdoví, možná právě tahle věc spoluvytváří mojí povahu a chování. Všechno je to tak strašně propletené a mě to baví rozplétat. Je jedno, jestli tyhle myšlenky jsou nebo nejsou z mé hlavy. Jestli mě prostě napadají v mé hlavě, nebo mi je někdo našeptavá z minulosti, budoucnosti, vesmíru či podzemí.........jsou to prostě myšlenky a nápady, které vytvářejí mojí nejsilnější stránku. Jsem posedlý objevováním toho, jak tenhle svět funguje. Díky tomu sem totiž poznal a stále poznávám sám sebe. Druhou a neméně důležitou věcí je láska. Je to pro mě svým způsobem novinka, i když před 7 lety sem si myslel, že o ní vím všechno. Opravdová zkouška však nakonec přišla a upřímě, možná právě proto sem tam, kde jsem dneska..........z průměru na dno, abych mohl ještě víš. Bylo to peklo, ale sem za něj rád a doufám.........ne, já věřím, že mělo smysl a že jsem díky tomu lepší než kdy dřív. Nicméně to musí posoudit jiní. Možná, že sem jen další intoš v řadě. Možná ne, to ukáže až čas. Sem tady a jsem svůj osud a to je pro mě důležité. Už nemám potřebu ho ovlivňovat, ale mám potřebu ho zkoumat a obdivovat. Je mi jedno co prožívám, jestli blaho nebo utrpení. Utrpení je tu proto, abych mohl pronikat do tajů toho, jak funguje tenhle svět, protože když je mi zle, tak mě napadají ty nejlepší věci a jsem na vrcholu sil. A dobro? Proč jsou tu krásné zážitky? To proto, abych věděl, že to funguje. A já vím. Doufal jsem, věřil jsem a dnes už vím. Alespoň do chvíle, než přijde něco tak silného, co mi tenhle po léta stavěnej domeček doufání, věření a vědění, nezbourá. Pak začnu znovu od začátku :). Život je hra. Je zábava sledovat herce. :) V hercích totiž poznávám sám sebe. Dobrou