S Makčou ve snách

„Kdo je to?“ „Makča.“

Otevřel jsem. „Zrovna jsem četl starou knihu, jejíž listy jsou nasáklé potem dávno zemřelého morfinisty,“ sdělil jsem na uvítanou Makče v jedné místnosti mého skromného příbytku. „Cítím jejich ostře sladkou vůni a děkuji tomu nebohému muži,“ přivřela rozkošnicky černou linkou lemovaná víčka Makča. Její dlouhé řasy se podobaly trnům koruny na hlavě nešťastnice odsouzené k smrti v plamenech.

„Kacířko!“ sklonily se stěny pokoje nad ženou „neřestnice!“

„Budeme číst,“ prosvítil sešeřelou místnost vybledle modrými zraky neznámý společník sedící u stolu a v rukou sevřel onu knihu vázanou v kůži súdánského otroka z dob britské kolonizace.

„Uvařil jsem nám na tu dlouhou pouť čaj“ na stole stála souprava s jen mírně kouřící konvicí „který budeme požívat krátkou cestou,“ přejel jsem si ostřím nože o jazyk „a bořit tak vžité představy o světě,“ nespouštěl jsem oči ze stále stojící Makči. Rohová lampa ozařovala zvědavě krásy jejích tvarů až se stíny jejího těla rozechvěly.

„Usaďme se,“ zaškvrčelo prachem oděné rádio v koutě.

Klesli jsme tedy do přívětivé náruče kavkazského koberce a věnovali se už jen knize a čaji. „Až dočteme kapitolu, modří hadi vpití do kůže tvého břicha, dotýkající se svými jazyky v jeho samém středu, oživnou a naše rty zalije vlhkostí jedový likvor,“ upozornil jsem. „Jsem připravena na všechno,“ odvětila naléhavým hlasem Makča. „To je dobře,“ zadíval se muž s vybledlými zraky na ženu a chladnými prsty zkontroloval obsah kapes svého tmavého saka. Jedna z rukou mu v kapse uvízla a on ji tam nechal čekat na příchod dalšího tisíciletí.

„Nuže čtěme,“ vybídl jsem muže a Makču k činorodosti.

Nocí, která vstupovala tento den do mého skromného chrámu kroky méně smělými než jindy, se nesla slova neznámé řeči a podivných tvarů. Rozuměli jsem jim však a po dočtení kapitoly dále už jen mlčeli.

Když jsme se ráno z toho laudánového snu probudili do lezavé poetiky zdí nevelké místnosti, byl polibek tří úst sladkobolnou pečetí oné lehké noci.