Brána k nesmrtelnosti

Jednou v noci jsem šel temnou, hrozivou, strach vzbuzující uličkou. Všude stoupala pára ze smrdutých kanálů. stíny nočních ptáků létali v odrazu světel z lamp z okapu na okap. Na okrajích silnice leželi odpadky. Vše pokrývala tmavá špína. Ze vzdáleného konce ulice sem doléhal zvuk právě projíždějících aut. Z neklidného přemýšlení mě vytrhl šramot za ohybem ulice. Otočil jsem se a spatřil.... kočku. Seskakovala z okenního parapetu a vydávala se na noční lov. Znovu jsem se otočil a raději přidal do kroku. Tato osamělá, dlouhá, tmavá a strachu plná ulice ve mně probouzela stísněný pocit. Měl jsem dojem, že mně někdo ze zapadlých a neosvětlených koutů pozoruje. Náhle jsem stál tváří v tvář člověku, jehož příchodu jsem si vůbec nevšiml. Cítil jsem jeho chladný a pronikavý pohled na celém těle. Jeho studené oči ve mně budili nejistotu. V tuto hrozivou chvíli patřila má jediná myšlenka přání být na míle daleko a hlavně daleko od tohoto muže. Cítil jsem, že jestli se odtud dostanu živý, budou mě jeho oči pronásledovat celý život. Stejně tak jeho průhledná a strašidelná tvář.

Myslel jsem, že již nemohu pocitovat větší strach, pak ale promluvil. Nejprve jsem nebyl schopný vnímat co říká. Ovanul mě podivný, zapáchající a odpuzující mrtvolný vzduch. Přemohl jsem odpor a pochopil jsem, co říká. Prý tato ulice není bezpečná a on mě může doprovodit do bezpečí. Nezmohl jsem se na odpor. Otočili jsme se. Zpočátku jsme se vraceli cestou, kterou jsem přišel. Po chvíli jsme změnili směr a procházeli opuštěnými neznámými ulicemi. Na něco se ptal, ale já nebyl schopen vnímat nic, krom strachu, který dosáhl vrcholu. Ten muž  se choval přátelsky a přívětivě. Přes to jsem cítil, že není obyčejný. Jak  mohl vědět,že mi hrozí nebezpečí,ptal jsem se sám sebe.

Nakonec jsem sebral zbytky odvahy a rozumu a optal jsem se jaké, že mi to hrozí nebezpečí. Po vyslovení mé otázky se zastavil a otočil se na mne. Zdálo se, že jsme na místě. To, co následovalo bych nepřál nikomu.

Promluvil. Říkal, že  nebezpečí je ON!!!!!!!!!! Poté mě mě obří až nadpozemskou silou přitáhl k sobě. Násilím mi strhl hlavu na stranu. Cítil jsem, jak mi jeho náhle změněné, veliké, špičaté a velmi ledové zuby prokusují slabou kůžičku na krku. Jak mi prokusují tepnu. Pocítil jsem něco stékat po krku. S hrůzou jsem si uvědomil, že je to má ještě nevychladlá krev. Síly mě opouštěly. Nemohl jsem se bránit. Stejně by mé chabé, lidské svaly nezmohly nic proti jeho nadpřirozené upíří síle. Ano, byl to upír. Až do této chvíle jsem nevěřil hloupým historkám o upírech. Tato epizoda mi byla více než důkazem. Už vím, kam lidé mizí beze stop. Mizí do světa prokletých, do světa temna, do světa upírů. Kolena  se mi podlamovala. Když už jsem si myslel, že bolest nemůže být horší, pustil mně. Mlhavě jsem viděl, jak se nade mnou sklání. Asi aby poznal jestli ještě žiji, napadlo mne. Viděl jsem jeho průsvitnou šklebící se tvář, jeho rty a krk špinavé od mé krve. Něco  říkal, ale mé otupěné umírající smysly nedokázaly tuto informaci zprostředkovat. Zaslechl jsem jediné slovo  a to  "PIJ!" Kousl se do ruky. Z té ihned začala řinout tmavě rudá a zvláštní krev. Nechápal jsem. Asi proto mi ji přiložil k ústům. Kapky dopadaly na mé popraskané vysušené rty. Nejdříve jsem se bránil. Nakonec jsem však polkl. Ucítil jsem znovu přicházejicí život vracící se do mého těla. Ted už jsem chápal. Přitáhl jsem si jeho ruku blíž a skousl jí.  Pil jsem a sál. S každou kapkou krve jsem sílil. Náhle mi odtrhl tu životodárnou tekutinu od rtů. Zuřil jsem. Mé rozčilení přerušilo zjištění, že se mé  smysly změnili. Rozvinuli se do vyšší formy. Ted jsem slyšel sebemenší šramot. Viděl jsem pavouky příst své pavučiny na protějším domě. Cítil jsem záhyby otisků prstů na ruce toho upíra. Jen jeden smysl se mi omezil. Jen jedna chut mi zbyla. Jen jedna jediná. Chut lidské krve. Všechno v mém těle po ní volalo. Vše v mém těle ji potřebovalo. Ten upír, to monstrum, které tak náhle ukončilo mé lidské žití, mě později učilo žít jako upír, pohybovat se jako upír a živit se jako upír. Objevoval jsem své schopnosti a stále objevuji. Byl jsem neskonale hrdý, na to,kdo jsem. Tehdy jsem ještě zdaleka netušil, že mi zničil život. Že zničil mne. Až ted, po mnoha letech a staletích, vím, že žít bez rodiny, bez přátel a bez lásky je hrozné. Chtěl bych zemřít, ale nemám odvahu prožívat stejnou bolest jako tehdy večer.