Křehký stroječek

     Letištní hala ožila poté, co uklízečce upadl mop na podlahu. Nepříjemný zvuk měl účinek výstřelu startovací pistole. Do areálu se začali hrnout první cestující. Pomocná kolečka naditých kufrů skřípěla a hala hučela hovorem mnoha nedočkavých lidí. Detektor kovu občas zapípal, ale vše se vyřešilo odložením zapomenutých hodinek či klíčů na připravený tácek. Rutinní prohlídka cestujících se chýlila ke konci, zbýval už jen poslední pasažér. Alfred Papilon, malý mužík po padesátce, vypadal velmi čile. Za dioptrickými brýlemi kmitala zvědavá očka, tlustší postavu nesl bez obtíží hbitý pár nohou. Černé vlasy prořídlé na ježka voněly šampónem. Modré sáčko barevně ladilo s malým kufříkem, poskakujícím na pásu rentgenovacího zařízení, nikoli však s křiklavě zelenou kravatou, pohupující se Alfredovi kolem krku.
     „Už se čeká jen na vás,“ usmála se mladá policistka a poté, co prošel detekčním rámem, podala Alfredovi tácek s odloženými hodinkami a pamětním prstenem Karlovy Univerzity. Tentokrát detektor ani nemukl.
     „To víte, někdo je vždycky poslední,“ oplatil Alfred úsměv a už vyhlížel svůj modrý kufřík, když se pás u rentgenu zastavil. Zkoumavý pohled obsluhujícího policisty mluvil za vše.
     „Fotoaparát,“ nečekal Alfred na otázku a začal vysvětlovat, co že si to s sebou na prosluněnou Krétu veze. „Ale spíš bych měl říct starožitnost,“ opravil se. „Vezu ho ukázat na jednu výstavu. To víte, takový už se dneska nepoužívá.“ Policista přelétl Alfreda rychlým pohledem a pás se dal opět do pohybu.
     „Šťastnou cestu,“ popřála Alfredovi policistka a zavřela za ním dveře. Do odletu zbývala necelá hodina. Boeing 737 už byl přistaven na ploše a letištní personál prováděl nezbytné předstartovní úkony. Had přeplněných kufrů kličkoval k nákladovému prostoru letadla a větrný ukazatel se marně schovával za vysokým sloupem. Sluneční paprsky se odrážely od masivního trupu stroje a házely po okolí blyštivá prasátka. Byl skutečně nádherný den.

     Jakmile skončila pantomima letušek o tom, jak používat pásy a záchrannou vestu, cestující zacvakli stříbrné přezky bezpečnostních pásů a stroj začal rolovat na startovací dráhu. Během okamžiku stoupali k obloze rychlostí dvacet metrů za sekundu. Alfred pevně svíral svůj kufřík a zuřivě cucal eukalyptový bonbón, aby mu nezalehlo v uších. Start se vydařil a všechny cestující čekal tří hodinový let do prosluněného ráje.

     Jakmile Boeing dosáhl letové hladiny, přitlačila letuška vozík s obědy. „Budete jíst?“
     „Ne, děkuji. Jen čistou vodu,“ napřáhl Alfred ruku s plastikovým kelímkem, druhou stále držel kufřík, položený na vedlejším sedadle. Trojici sedadel měl jen pro sebe a to mu vyhovovalo. „Děkuji. A prosím,“ zastavil ještě letušku, „řeknete mi, až poletíme maximální plánovanou rychlostí?“
     „Jistě,“ zafuněla letuška a znovu se opřela do vozíku.

     Alfred si lokl vody a poloprázdný kelímek postavil na vyklopený jídelní tácek vedlejšího sedadla. Potom otevřel svůj modrý kufřík a opatrně z něj vyndal křehký stroječek, vzhledově k nerozeznání od starobylého fotoaparátu. Bylo načase provést několik technických úprav a nechat se zvěčnit.
     Sotva tříletá holčička, sedící přes uličku, s neskrývaným zájmem pozorovala, jak Alfred otevřel zadní část stroječku a vysunul z něj lesknoucí kolečka a páčky. Nakonec odklopil nástavbu pro blesk a začal otáčet jednotlivými vroubkovanými kolečky na jeho držáku, přičemž neustále sledoval něco uvnitř stroječku. I když vypadal velmi soustředěně, pozornost malé holčičky mu přesto neunikla. Široce se na ni usmál, když mu na oplátku ukázala svou panenku na hraní, ustrojenou v růžových krajkových šatičkách.
     Znenadání mu výhled zastřela postava letušky, stojíc nad ním v uličce a opírajíc se rukama o nejbližší sedadla. „Pane,“ začala zostra s pohledem káravé učitelky, „používat elektronické přístroje je zakázáno po celou dobu letu!“ přešla do poučovacího tónu a přitom se tvářila, jako kdyby mělo letadlo co nevidět spadnout. „Citlivé palubní přístroje nesnesou…“ Alfred ji umlčel svým odmítavým pohledem a kroutící hlavou.
     „Dovolte,“ uctivě spustil Alfred, „abych vám to vysvětlil.“ „Toto,“ pozvedl kovové klubko, aby na něj letuška lépe viděla, „je čistě mechanická záležitost.“ „Pouze obyčejný fotoaparát,“ zopakoval dopředu nacvičené vysvětlení, které ho bez obtíží dostalo i skrz letištní policejní kontrolu.
     „Fotoaparát?“
     „Přesně tak,“ přikývl Alfred. „Muzejní kousek, abych byl přesný,“ zazářila mu hrdě očka. „Skládací.“
     „Aha,“ s úlevou vydechla letuška a Alfred si jen představoval, na co všechno už nemyslela.
     „Málem bych zapomněla,“ na odchodu se otočila zpátky k Alfredovi, „už jsme dosáhli maximální letové rychlosti,“ oznámila a svou maximální rychlostí odběhla někam do džungle sedadel.

     Bylo na čase začít s experimentem. Pečlivěji, než předtím, se Alfred zabral do otáčení vroubkovaných koleček a jemně poklepával do lesknoucích páček stroječku. I přes naplno puštěnou klimatizaci se začal silně potit. „Základní veličiny jsou nastaveny, minimální potřebná rychlost v prostoru dosažena, aktuální data vložena,“ brumlal potichu a přitom si nevědomky uvolnil křiklavě zelenou kravatu a rozepnul první knoflík u košile. Vše bylo připraveno. Zbýval už jen poslední krok.
     Alfred se zhluboka nadechl, zavřel oči a zmáčkl tlačítko spouště.

     Život mu v okamžiku proběhl před očima. Hlavně jedna jeho část. Opět stál v kanceláři a zřetelně viděl děkana Karlovy Univerzity, ztěžka usedajícího do koženého křesla, jak má problémy zastavit výbuch smíchu, ale Alfred , vědec a profesor v jedné osobě, neměl na podobné představení náladu. Rázně za sebou bouchl dveřmi a na univerzitě po něm zbyl jen prázdný kabinet a ozvěna, nesoucí jeho slova: „Já se vrátím!“ prázdnou chodbou.
     Být terčem posměchu pro svou vědeckou činnost si rozhodně nezasloužil! Ani ve snu ho nenapadlo, že největší vědecký objev – stroj času – bude vyvolávat záchvaty smíchu.

     „Však počkej. Ještě uvidíš co je to věda v praxi,“ zašeptal Alfred a otevřel oči do nového světa, jak doufal.

     Přechod z letadla do letištních prostor byl menším šokem. Teplota šla prudce vzhůru – jak se na jihomořský ostrov sluší – a během okamžiku byli všichni cestující zbroceni potem. Alfred nebyl výjimkou, ale v jeho případě nebylo hlavním důvodem počasí.
     Pasovou kontrolou prošli coby členové Evropské Unie prakticky bez zastavení a teď postávali kolem běžícího pásu, který jim měl vydat jejich kufry. Alfred byl jako na jehlách. Ani ho nenapadlo, zeptat se na dnešní datum některého z cizinců či zaměstnanců letiště. Instinkt vědce mu radil, obrátit se pro ověření jeho největšího životního pokusu na zdejší noviny. Kolem přidrncal Alfredův modrý kufr a on se po něm rychle natáhl. Pak už se jen prodíral davem turistů a spěchal ke stánku s novinami, umístěném na opačném konci haly. Když byl na dosah, odhodil kufr a lačně se natáhl po denním tisku.
     „Datum, datum, datum,“ rychle opakoval a na hlavní straně černobílého deníku hledal ona magická čísla. „Tady!“ zaostřil pohled na tenkou linku a srdce se mu zastavilo. Zastavil se celý svět. Existoval jen on a cifra 2003. Mělo tam ale stát 2002! Rozdíl toho jediného čísla znamenal vše, čeho se Alfred v skrytu duše nejvíce obával. Zklamal.
     Netušil, jak dlouho tak ztuhle stál. Nevěděl, jak dlouho se noviny snášely k zemi. Nadechoval se nekonečně dlouho. „Néé!!!“ zaburácel halou zoufalý výkřik a malý mužík po padesátce vypadal ještě menší a mnohem starší. Cifra 2003, která nedávala naději, se mu vysmívala i ze všech ostatních deníků. Cítil se poražen. Posměchem ostatních, svou oblíbenou vědou, samotným časem.
     Křehký stroječek tvrdě dopadl na dno odpadkového koše a odletující lesklé páčky a kolečka cinkala o jeho plechovou stěnu.
     Možná není lidstvu souzeno cestovat časem, hledal Alfred vnitřní oporu v nějaké vyšší moci a nechal se odvést starostlivou průvodkyní k autobusu. Posadil se na zadní sedadlo a netečně hleděl ven z okna. Za jízdy se mu před očima míhaly jen nejasné obrysy. Vše kolem sebe vnímal jen zpola. Neslyšel průvodkyni, jak přísahala řidiči, že si před odletem z Prahy čas na hodinkách nezměnila, přitom ukazují shodně s časem nádherného jihomořského ostrova. Časový posun jedné hodiny neexistoval.

     „A když se podíváte napravo, uvidíte olympijský stadion,“ hodila čas za hlavu a začala recitovat příručku pro turisty.